Milí bílí přátelé,

Děkuji pěti z vás, kteří jste mě oslovili a zeptali se, jak se mi daří. Jsem vaším černým přítelem již desítky let. Černoši mi celý život říkali, že bílí přátelé tu pro mě budou jen tak dlouho, a já s nimi nesouhlasil. Bojoval jsem za tebe. Věřil jsem v tebe. A těm pěti z vás, kteří se na mě obrátili, děkuji.“

Kéž bych mohl říct, že těch pět bylo jediných, kteří v této době aktuální nespravedlnosti mluvili o rasismu. Protože to jsou lidé, kteří to myslí vážně. Přál bych si, aby smrt černochů nebyla tak trendová, aby vyžadovala vaši účast bez vašeho pochopení. Ale toho jsme svědky nebyli. Každodenní upomínky od tváří skrytých za obrazovkami, které křičí velkými písmeny „TICHO JE SOUHLAS“ a naznačují, že pokud se proti této konkrétní nespravedlnosti nepostavíte, umožňujete její pokračování. S tímto názorem souhlasím. A právě proto bych si přál, aby se mlčelo mnohem víc. Protože to mlčení je upřímné.

Řeknu to na rovinu: nevěřím ti.

Nebudu ti teď držet prapor, když ses rozhodl, že mě konečně uvidíš jako lidskou bytost. Protože pořád nevěřím, že věříš.“

Přeposílání a sdílení videí s posledními výdechy umírajícího muže s komentáři typu „Jak je možné, že se tohle děje ještě v roce 2020“ a „Nemůžu uvěřit, že lidé mohou být tak hrozní“, jako by to byl konečně příklad rasismu, který nelze vyvrátit. Ale po desetiletích a staletích, kdy černoši prosili o život a volali po tom, aby se s nimi zacházelo jako s lidskými bytostmi, jste nyní konečně viděli něco, co ve vás vyvolalo pocit. A protože se vám jeho život zdá dostatečně cenný díky účinnému marketingu a spolupodpisům dalších bělochů, jste konečně ochotni použít své hlasy, abyste na to upozornili.

Nehodlám vám gratulovat.

Nehodlám vám teď držet transparent, když jste se rozhodli konečně mě vnímat jako lidskou bytost. Protože stále nevěřím, že to tak je. Tvá ochota šířit videa a obrázky, na nichž duše člověka opouští jeho tělo při vražedném činu bez ohledu na jeho rodinu, přátele a blízké, mi říká, že pro tebe není člověkem. Zajímalo by mě, jestli byste to udělal i mně? Kdyby byla moje smrt zachycena na kameru, poslal bys ji svým známým a použil bys ji jako způsob, jak se zbavit viny z vlastního rasismu tím, že ji budeš považovat za akt „změny“?“

Ne. Protože podle tebe nejsem tak černý. Nejsem dost černý na to, abych cítil bolest rasismu, a nejsem dost černý na to, abych se mu postavil. Nejsem dost černý na to, abych mohl bez okolků říkat „jsem černý“. To jsi mě naučil ty. Celý život jsi mě stavěl před kontrolní bod, kdykoli jsem mluvil o své černošské zkušenosti, a kladl jsi mi zkoumavé otázky jako způsob, jak to dokázat. Vytvářeli jste televizní pořady z tropů a stereotypů. Udělala jsi ze mě nejlepší kamarádku, ale nikdy ne milostný zájem. Dali jste mi kouzelnou moc léčit bílé stopy a vzali jste mi právo požádat o pomoc. Snažil ses mě zachránit, abys vypadal jako hodný člověk, zachráněný jako pes a milovaný jako domácí mazlíček. Ale neviděl jsi mě jako sebe. Nevidíš černochy jako sebe.“

Dlouho jsem se snažila zapadnout mezi vás. Být stejný jako vy. Mluvil jsem jako vy, poslouchal jsem vaši hudbu, oblékal jsem se jako vy a miloval jsem vás. A ano, sahal jsi mi na vlasy. Držel jsi svou ruku vedle mé a říkal jsi mi, o kolik jsi černější než já. Určitě bys mi řekl, že nejsem tak černá, protože neznám rapové texty a nemám ráda sport. A já to dovolil. Protože jsi neměl rád černochy. Dělal sis legraci z toho, jak černoši mluví, jak se oblékají a jak žijí. Říkal jsi, že černoši nejsou chytří. A bál ses jich. Černoši ve zprávách zabíjeli lidi každý den. Černoši byli násilníci. Mohli vás bezdůvodně zastřelit jen proto, že byli černí. A díky tomu, jak jsi to řekl, jsem se jich taky bál. Nechtěl jsem být tím vším. Chtěl jsem být dobrý. Tak jsem se vám snažil dokázat, že jsem jiný, dobrý a lepší. A že mě taky můžeš mít rád.

A když jsi přede mnou začal vtipkovat o černoších, měl jsem pocit, že jsem udělal něco správně. Nebál ses mě. Já jsem taky dělal vtipy. Když jsi začal citovat Chrise Rocka a Davea Chapella a používat slovo na N, protože to bylo vtipné, taky jsem se smál.

Nevěděl jsem, jak ti říct, jak moc to bolí. Nechtěl jsem, aby to bolelo. Nechtěl jsem být nepříjemný nebo se zastat sám sebe, protože bych tím dokázal, že jsem černoch, že jsem jiný než ty. Nakopal jsem kvůli tomu pár kluků ze střední školy do koulí, ale nechtěl jsem, aby mě přestali mít rádi. Postavil jsem se několika učitelům a pohádal se s několika dalšími černošskými dětmi ve škole se slovy: „Když se neurážím já, vy nemáte důvod se urážet,“ a myslel jsem to vážně. Protože jsem si myslel, že máme společný cíl. Myslel jsem si, že cílem je být jako vy. Myslel jsem si, že se mi daří být dobrý, protože vy jste byli dobří. Myslel jsem si, že se mi daří, protože ty se mě nebojíš. A souhlasil jsem, když tolik z vás odsuzovalo černošské děti, protože jsem věřil, že by si měly vést lépe, že by se měly víc snažit, aby byly jako vy. Že když jste je neměli rádi, znamenalo to, že jsou líné nebo z ghetta nebo špatné.“

Když jsem zestárl, začal jsem se na svět dívat jako ty. Zůstal jsem na East Side a nemyslel jsem si, že existuje něco jiného než slum na západě nebo na severu. Když do barů, kde jsme pracovali, přišli černoši, všichni jsme si mezi sebou říkali, že není daleko doba, kdy někoho zastřelí. Když jsem pracoval v nočním životě, naše pravidla oblékání byla vytvořena proto, aby se tam černoši nedostali, a to se neodmítá, takže to nezkoušejte. Tedy až na těch pár známých. Těch pár jako já. Těch pár, kteří by s tebou souhlasili nebo mlčeli, aby zachovali klid. Naučili jste mě říkat černoškám „chrastítka“ a posmívat se jim za to, co mají na sobě, když slaví nebo tančí. Říkal jsi mi, že v noci, kdy se konají černošské akce, „tam bude tma“ a „připrav se, že nedostaneš dýško“. A tam, kde byli černoši, se brzy objevili i policisté. Policejní auta lemující ulice, když šly černošské rodiny na Bradford Beach nebo když rappeři vystupovali na Summerfestu, nás rozesmála a byla prostě součástí toho, jak to chodí. Považovali jsme to za nezbytné. Vnímali jsme to jako běžnou věc.

Neměl jsem to rád. Ale nechtěl jsem o tom přemýšlet. A mě se to netýkalo, takže jsem o tom nemluvil. Občas jsem něco řekl, ale jen v úzké společnosti a obvykle po pití. Ale věřil jsem, že s tebou jsem v bezpečí. Věřil jsem, že na mě dáváš pozor. Věřil jsem, že jsem dobrý a že mě vidíš. Byla jsem „jedna z těch dobrých“, a to znamenalo, že mě můžeš mít rád.

Můj stud se tak dlouho skrýval pod touto slupkou. Tolik jsem se styděla podělit se o to, jak jsi mi ublížil, protože jsem věděla, že bys mě neposlouchal dost dlouho, natož abys souhlasil.

Začala jsem vidět, jak hluboko to sahá, když byl Dontre Hamilton zastřelen v parku Red Arrow. Seděl na lavičce v parku a policista ho desetkrát střelil. Dvě stě metrů od radnice. Vzpomínám si na pocit, který jsem ten den měl. Nevěděl jsem, co to je, ale byl to hluboký, znechucený smutek. Ten večer jsem si do deníku napsal, že bolest, kterou jsem cítil, se nedá pojmenovat ani zařadit, ale nezmizí. Vzpomínám si, co jsi mi řekl. Celé týdny ses ptala, co udělal. Obhajoval jsi jeho smrt. Věřil jsi, že policista udělal správnou věc, a na důkaz toho jsi zavraždil Dontreho charakter. Pak Ferguson. To samé. Protestující vyrazili na dálnice a kluci, se kterými jsem spal, vyzývali, aby je přejeli, majitel mého oblíbeného baru bránil Blue Lives vlajkami a barvou ve spreji. Nedokázal jsi pochopit, proč jsem naštvaná, a jediné, co jsem chtěla, abys mi řekl, bylo: „Bude to v pořádku“. Řekl jsem, že by se možná černoši měli chovat lépe. Možná by neměli problémy s policisty, kdyby přestali páchat zločiny. Možná že na všech životech záleží. To jsem byl já. Říkal jsem tyhle věci. A nebyl jsem to jen já. Byl jsi to i ty.

Když jsem se přestěhoval do L.A., chytili mě. Přesvědčení, neochota vidět se takový, jaký jsem, zoufalá snaha být někým, kým nejsem – ozvalo se. Byla jsem členkou skupiny více než tisíce barevných žen v Los Angeles a identifikovala jsem se jako míšenka, ale ne jako černoška. Řekla jsem, že chci být hlasem černochů, protože jsem věřila, že dělám všechno správně. Bylo mi to vytýkáno. Dvacet černošek na mě v sekci komentářů vyletělo a říkalo věci jako „sebenenávist“, „předsudky“ a „nadřazenost bílých“ a že nikdy nebudu jednou z vás. Že se můžu jít vybrečet ke svým bílým kamarádkám, ale ty nikdy nepochopí, jaké to je být mnou. Říkali, že mě neuvidíte. Ten den jsem strašně brečela. Myslela jsem, že mě napadli. Cítila jsem se šikanovaná a zahanbená za to, že jsem taková, jaká jsem. A opravdu jsem se šla vyplakat k vám, mým bílým přátelům. A vy jste mi řekli, že to, co říkali, není pravda. A já vám věřila.

Ale během krátké doby jsem vás začala prokoukávat. V tom, jak lidé v L.A. mluvili o rasismu, se mi začaly objevovat malé záblesky. Dozvěděl jsem se, že černoši si mohou žít, jak chtějí. Dozvěděl jsem se, že říkat, že na životech černochů záleží, znamená prostě, že záleží. Naučil jsem se, že hájit práva černochů neznamená shazovat tebe ani žádného bělocha. Ale hlavně jsem se naučil, že na mých černoších záleží.

Tak dlouho jsem to chtěl popírat kvůli tomu, jak o tom přemýšlíš ty. Tak dlouho jsem si myslel, že černoch musí být určitý. Že se na to nehodím, a tak bych tě měl prostě následovat a nesnažit se svou černotu dokazovat, protože bys mi ji stejně vyvrátil. Poprvé, teprve před několika lety, jsem si dovolil být Černoch. Dovolil jsem, aby moje černošství vypadalo jako světlá pleť a lidová hudba. Dovolil jsem, aby se moje černá postavila za černochy, a to i proti vám, pokud to bylo nutné, protože bránila lidi, jako jsem já. Konečně jsem se viděla v černošských tvářích a černošských příbězích. Začala jsem si dělat černošské přátele a bylo to trapné, protože jsem byla naplněná takovým studem, že jsem se cítila provinile, když jsem se vůbec objevila. Ale udělala jsem to.

Nejdůležitější bylo, že jsem si musela přiznat svůj příběh. Musel jsem být upřímný sám k sobě, ke svému Bohu a ke svým přátelům, že jsem byl formován a utvářen bělošskou nadřazeností. Že jsem byl spoluviníkem. Že jsem byl schopen velkého zla a že ačkoli žilo jen v myšlenkách a slovech, žilo ve mně.

Chci vědět, kdy to bylo, že sis uvědomil, že jsi rasista. Protože jsi jím byl. Byl jsem jím i já.

Takže teď, po téměř čtyřech letech rozbalování vlastní bělošské nadřazenosti, toho, čemu se říká můj rasový stockholmský syndrom, se ti nedivím. Tehdy jsi nevěděl, že to děláš. A kdybys byl stále na stejném místě rasových předsudků a segregace, mohl bych ti odpustit, protože nevíš, co děláš. Kdybys zůstal izolovaný ve své bublině bělošské samospravedlnosti, ve své ozvěně rasistických názorů, zřekl bych se tě a prostě bych odešel.

Ale i ty jsi svědkem tohoto vývoje myšlení na sociálních sítích. Viděli jste každý titulek o policejní brutalitě, bělošských zločinech z nenávisti, vzestupu neonacionalistické bělošské nadřazenosti, zvolení muže, který se tolik podobá vašim otcům a učí tak, jak vás učil váš otec. Sledovali jste je a bojovali jste po celou dobu. Hráli jste ďáblova advokáta. Žádali jste další důkazy. Odsuzovali jste černé příběhy bez bílých svědků. A teď se označuješ za nevinného.

Nenávidím tě. Tolik tě nenávidím za to, co jsi mi udělal. Vím, že nevíš, co děláš. Vím, že nevíš, co jsi vždycky dělal. Nikdy jsem ti to neřekl. Nikdy jsem se neotevřela, protože jsem se bála, že můj černý příběh budeš odsuzovat. Můj stud byl tak dlouho skrytý pod touto kůží. Opil mě. Zoufale jsem toužila po tvé lásce. Donutilo mě to lhát. Donutilo mě to řezat. Styděla jsem se s tebou podělit o to, jak jsi mi ublížil, protože jsem věděla, že bys mě neposlouchal dost dlouho, natož abys souhlasil.“

A teď tady předstíráš, že jsi v šoku, a já jsem tak hluboce zraněná. Tohle jsi udělal ty. Dělal jsi to celou dobu a teď ukazuješ prstem po celém internetu, kdo je za to víc zodpovědný. To vy jste si řekli, že černoši jsou nebezpeční. To vy jste řekli svým dětem, že budou zastřeleny. Jste to vy, kdo věřil, že není možné, aby policista zabil muže, který je nevinný, bez ohledu na to, kolik černošských hlasů říká, že ano. Jste to vy, kdo mi říkal, že můj černoch není dost dobrý.

Jste to vy, kdo každý večer dává do zpráv fotografie černochů. To vy jste obsazovali černošské herce jen do rolí otroků nebo zločinců se zbraněmi. To vy jste mi upřeli mou žádoucnost jako něčeho víc než nové příchuti na noc. To vy jste mi říkali, že moje vlasy jsou neupravené, i když byly přírodní. Jste to vy, kdo mě a mou sestru zastavil před Walmartem, aby se nás zeptal, jestli nekrademe, protože jsme si nic nekoupily, a držel nás s velkými bílými bodyguardy, když jste nám sahali do kapes. Ale především jste to vy, kdo popírá své bělošské privilegium natolik, že se domníváte, že máte právo nesouhlasit s mou pravdou, abyste se bránili proti svým vlastním prohřeškům.

Kdybych postrádal byť jen špetku milosti, nazval bych vás jménem. Protože tě znám. Znám tě. Zradili jste mě a já znám vaše jména. To, co chci, je přiznání vaší viny. Chci, abyste přestali mluvit a psát. Chci, abys držel hubu a řekl mi, co jsi udělal. Chci, abys mi řekl, odkud jsi přišel. Chci, aby ses přiznal ke svému přesvědčení.“

Nepotřebuji tvůj soucit ani tvou chválu, potřebuji, abys vyšel ven. Nepotřebuju, aby ses podělil o cokoli pro uvědomění, kromě toho, co přesně jsi kurva udělal. Chci, abys mi řekl, kde jsi udělal chybu. Chci, abys přiznal, kdy jsi to slovo použil. Chci, abys všem řekl, čeho jsi schopen. Protože ti nevěřím, když říkáš, že tě to mrzí, dokud nepřiznáš, co jsi udělal. Nechci tě ve svém týmu, když nepřiznáš, jak jsi mi ublížil. Chci, aby ses sakra dlouho zamyslel nad tím, co jsi udělal, že si zasloužíš být spojencem po životě, který jsi dnes žil. Chci vědět, kdy sis uvědomil, že jsi rasista. Protože jsi byl. Já také.

Věřím, že lidé se mohou změnit, ale až když vědí, co je třeba změnit. Pokud vás vaše rasistické činy z minulosti v noci nestrašily, nejste v mém týmu. Pokud věříte, že jste nikdy nebyli rasisté, pokud věříte, že nevidíte barvu, pokud věříte, že to není pro vás, minete mě svým performativním signalizováním ctnosti. Je vám to jedno. Chceš být jen ten hodný.“

Vím, jaké to je lhát sám sobě ve snaze vypadat dost dobře na to, abych zapadl. Nefunguje to.

Takže když ses nezeptal, cítím se naštvaný. Jsem naštvaná, že po celém svém životě a teď po procházení všech známých, kteří se snaží vypadat probuzeně, pro tebe Black pořád není člověk. Pro tebe nemáme žádné slabosti. a nemáme žádné emoce. Pro vás nejsme citliví a pro vás nám není dopřán prostor k truchlení. Ne, černoši jsou pro vás symboly toho, že jste lepší, že jste dobří. Upřeli jste nám právo na důstojný život a teď nám upíráte právo na důstojnou smrt.“

Postavte se za to, co je správné. Ale nejdřív se ujistěte, že se dostatečně dlouho díváte do zrcadla, abyste viděli, co je špatně.