Articles

Léčení pohnuté historie Afroameričanů a psů

Dokud jsem nepotkala Cleo, byla jsem vyléčená kočičí dáma, která nevěřila, že bych mohla být správnou majitelkou psa. V komunitách, kde jsem vyrůstala ve Filadelfii a Bronxu, nebyli psi milými, roztomilými společníky nebo náhradními dětmi, ale spíše děsivými nebo užitkovými zvířaty. Vyžadovali víc práce, peněz a energie než kočky a já jsem nikdy nevěřila, že mám něčeho z toho nazbyt.

Dokud jsem se nepřestěhovala do New Yorku, nikdy jsem se nesetkala s ničím podobným, jako byly juchající čivavy, které jsem vídala v domech svých černošských a latinskoamerických přátel, nebo elegantní afghánští chrti se stylovými majiteli, kteří jako by proplouvali Central Parkem.

Měla jsem však od mládí ráda zvířata, pravděpodobně proto, že jsem byla v dětství týraná. Zachraňování zvířat, zejména toulavých koček, mi dodávalo sílu; doufala jsem, že tím dávám vesmíru najevo, že jsem investovala nejen do záchrany sebe, ale také do záchrany jiných tvorů.

Psi však byli jiní. Spojení mezi černochy a psy v populární kultuře je dlouhé a násilné, přerušované nesmazatelnými obrazy policejních psů (obvykle německých ovčáků), kteří se vrhají s vyceněnými zuby nebo napadají demonstranty za občanská práva. Když k této historii přidáme zprávu, kterou přinesl blog ThinkProgress.org – že v první polovině roku 2013 byli policejními psy pokousáni pouze černoši a Latinoameričané -, je tento postoj snáze pochopitelný. Podle článku na ThinkProgress se v 80. letech minulého století na oddělení šerifa v Los Angeles údajně mluvilo o mladých černoších jako o „psích sušenkách“ – což je smutné dědictví.

ZÍSKEJTE VE SVÉ SCHRÁNCE ZPRAVODAJ BARK!!!

Přihlaste se a získejte odpovědi na své otázky.

Emailová adresa:

Ať už si myslíme, že psi mohou být rasisté (přetrvávající otázka na internetu), nebo se domníváme, že většina černochů má sklon opakovat hříchy Michaela Vicka, historická paměť a vztah mezi Afroameričany a psy se stále zdají být krušné.

Historicky byli psi klasifikováni jako nejlepší přítel člověka. V Americe však mužství neplatilo stejně pro bílé i černé. Pokud jsme byli majetkem, nemohli jsme vlastnit nic, dokonce ani zvíře. Kulturní lep, který vázal psy k bělochům, se nevztahoval na Afroameričany, částečně proto, že někteří z nás nebyli považováni za dostatečně lidi na to, aby si ze zvířat udělali nejlepší přátele. Je tu také finanční zodpovědnost za pořízení domácího mazlíčka v kontextu, kdy rodiny historicky měly menší disponibilní příjem, který mohly vynaložit na potřeby psa; to ze psů činilo luxus, který si nebylo snadné dovolit.

Zejména v nedávné minulosti se objevila i lepší vyprávění o Afroameričanech a psích společnících. Stejně jako jsme těžili z některých ekonomických dopadů integrace a asimilace, tak se vyvíjel i náš vztah ke psům.

Když George Foreman odjel v roce 1974 do Zairu, aby se utkal s Muhammadem Alim, vzal si s sebou svého německého ovčáka. Foreman měl téměř tucet psů, a když trénoval, řekl deníku Wall Street Journal, že se mu mimo jiné líbilo, když ho přítel doprovázel při běhu. V roce 2007 nabídl člen panelu ESPN Kevin Blackistone pro NPR komentář o černoších a psech, v němž uvedl, že Bill Cosby byl spolumajitelem psa plemene dandie dinmont jménem Harry, který byl favoritem na vítězství na Westminsterské výstavě psů. „A jak můžeme zapomenout na nejsrdečnější příběhy z tragédie Katrina? Byly o majitelích psů, většinou chudých dělnících v silně černošských čtvrtích, jako je nyní proslulý Devátý okrsek, kteří se odmítli evakuovat bez svých čtyřnohých miláčků,“ řekl Blackistone.“

Tento druh sentimentální náklonnosti jsem znal. Měl jsem ji ke koťatům a mapám, k dopisům a dárkovým krabičkám s parfémy. Také jsem byl svědkem lásky některých černochů k jejich psům. Jako mladý a vážný fanoušek hip hopu jsem si všiml DMX (Earl Simmons), prvního rappera, kterého jsem znal a který se chlubil svou láskou ke psům, a dokonce zařadil štěkání jako součást svého stylu rapování, což dnes zní směšně, ale bylo to úspěšné pro něj i pro nahrávací společnost Ruff Ryders. Na zádech měl vytetovaný portrét svého milovaného psa Boomera, kterého zabil motorista. Když jsem byl teenager, připadal mi tento vztah ke psům u Afroameričanů neobvyklý. (Aby Simmons nevypadal jako dobrý vzor, později jsem se dozvěděl, že se účastnil psích zápasů a měl psychické i drogové problémy. V roce 2008 byl obviněn z týrání zvířat, když arizonské úřady zabavily v jeho domě tucet podvyživených pitbulů a jejich směsí.“

Naštěstí nejsou všechny příklady černochů se psy vyprávěním o patologii a násilí. Jak řekl Blackistone v televizi NPR: „Většina černochů je jako já – udělám cokoli pro svého adoptovaného novoskotského kachního tolling retrívra Mochu“. Oprah Winfreyová, pravděpodobně nejslavnější člověk planety, je také jednoznačnou psí šampionkou. Navštivte stránky Oprah.com a seznámíte se se všemi Winfreyho chlupatými společníky, minulými i současnými: Cocker Spaniels Solomon, vánoční dárek od Stedmana Grahama z roku 1994, a Sophie (oba zemřeli v roce 2008). Luke, Layla a Gracie, zlatí retrívři adoptovaní v roce 2006. Další kokršpanělka Sadie, kterou Oprah adoptovala v roce 2009 od organizace PAWS Chicago a která překonala parvovirózu. Ke svým 56. narozeninám se Oprah vrátila do PAWS a adoptovala špringršpaněly Sunny a Lauren.

Přestože se o našem prvním černošském prezidentovi hodně mluví v symbolické, politické a historické rovině, první rodina nám poskytuje i další léčivý a milý příklad. Nedlouho po nastěhování do Bílého domu Obamovi rozšířili svou rodinu o Bo. V roce 2013 mu pak dali malou sestřičku a kamarádku na hraní Sunny. Oba jsou portugalští vodní psi. Než si Sunny pořídili, řekla první dáma Michelle Obamová novinářům, že uspořádala „psí rande“, protože „Bo má podle blogu Bílého domu dost psích interakcí“.

Ve městech, kde jsem žil po celé zemi, jsem také zaznamenal více majitelů psů černé pleti. Zvláště patrné to bylo, když jsem se v roce 2005 přestěhoval do Austinu, abych pracoval v deníku a navštěvoval postgraduální studium. Během prvních několika let, kdy jsem v Austinu žila, jsem byla na domácího mazlíčka příliš zaneprázdněná. Byla jsem také neuvěřitelně osamělá, zmatená zdejší liberální okázalostí, ale svedená výborným jídlem a laskavostí a pohostinností svých přátel a kolegů. S přibližně 300 slunečnými dny v roce to bylo ideální město pro běžce, kterým jsem se stával. Možná kdybych měl psa, se kterým bych mohl běhat, necítil bych se tak nepatřičně, říkal jsem si. Svou roli sehrál i tlak vrstevníků.

Moji přátelé si všimli, že jsem svobodná žena, která žije sama v nepříliš čisté části města. Redaktorka fotografií v novinách se doslechla, že přemýšlím o pořízení psa, a zmínila se, že její přítel hledá někoho, kdo by se postaral o jeho psa Cleo. Měl nádor na mozku a chystal se na hospic, takže jí potřeboval rychle najít domov. Vyjela jsem k jeho přívěsu v Bastropu a přemýšlela, jak by se můj život změnil, kdybych si pořídila psa, a myslela na všechny důvody, proč jsem stále ještě kočičí dáma. Pak jsem zahlédla Cleo, jak si láskyplně ťuká tím svým dlouhým ocasem. Byla to mastifka/ovčák a byla odpovědí na mou nevyslovenou modlitbu.

Přijela ke mně a okamžitě obsadila nejpevnější gauč v mém domě. Měla krásnou žíhanou srst a vážné jantarové oči a byla zamilovaná do koček ze sousedství; obdivně vrtěla ocasem, kdykoli se kolem nás nějaká prošla. Radostně běhala, pokud nebylo příliš velké horko, a pak tvrdošíjně pouštěla svou sedmdesátikilovou kostru na zem uprostřed stezky u jezera Lady Bird, dokud jsem to nepochopila.

V psím parku jsem si všimla ještě jedné černošky, která pravidelně vodila svého boxera. Můj kamarád Brock měl také obrovského hnědého labradora jménem Brixton. Spatřit v parku další černé majitele psů mě utvrzovalo; ukazovalo to, že ne všichni černí majitelé psů jsou tak bohatí jako Obamovi nebo Oprah, ani nemají za lubem nic zlověstného jako Vick nebo DMX. Bonusem bylo vědomí, že kdykoli na mě a Cleo psi štěkali, bylo to proto, že byla vysoká jako miniponík, a ne proto, že by psi byli reaktivní nebo jejich majitelé rasističtí.

Když jsme však v Austinu někam šli, museli jsme s Cleo čelit zmateným pohledům lidí. „Všude chodí se psy jenom běloši,“ řekl mi jeden z mých nejlepších přátel. Nosím plánovač Moleskine a jsem holka z plakátu pro všechno, co je uvedeno v knize Věci, které mají rádi běloši, takže mi to nevadilo. Divné bylo, zvlášť když se o Vickovi psalo ve zprávách, že jsem se často setkávala se zmatenými pohledy lidí, kteří nebyli zvyklí vidět černošku s velkým psem. Na druhou stranu jsem si možná promítala své vlastní sebevědomí jako jedna z osmi procent černé populace Austinu.

Cleo mi pomohla, abych se v Austinu cítila víc jako doma, částečně proto, že je to město psů a ona v něm vyrostla. Vždycky jsem ale cítil nepříjemný pocit – hyperviditelnou neviditelnost -, kterou jsem nedokázal přesně pojmenovat. Když byla Cleo se mnou, byla jsem v pohodě, i když s ní lidé mluvili, jako bych tu nebyla. Ale když jsem běhala sama, zírali na mě a obecně mě odmítali – byla jsem odchylka v převážně bílém prostředí.

Když jsem si ji pořídila, Cleo stárla, a když jsem se v Austinu přestala cítit izolovaná, měla už téměř úplně šedivý čenich. Moje milá stařenka byla na stálé dietě antibiotik a dalších léků, když doma náhle zemřela, asi měsíc předtím, než jsem opustila Austin a zkusila žít nějaký čas ve Washingtonu, D. C. Po její smrti jsem přemítala, že by asi nesnášela představu sněhu. „Jsi texaský pes, zlato,“ řekla jsem jí. „Já to chápu.“

Možná by se na nás v D.C. taky někdo divně díval. V roce 2012 mělo D.C. pochybné prvenství jako místo s nejnižší mírou vlastnictví domácích mazlíčků v zemi (podle 2012 U.S. Pet Ownership & Demographics Sourcebook měl Vermont nejvyšší). Při posledním průzkumu Americké asociace veterinárních lékařů v roce 2006 mělo domácího mazlíčka pouze 20,2 % domácností ve Washingtonu. Anekdoticky to vypadá, že je to pravda: v Austinu jsem viděl víc černochů se psy než za těch pár měsíců, co jsem tu žil.

Byl jsem vděčný za mnoho věcí, které jsem se od Cleo naučil za tu dobu, kterou jsem s ní mohl strávit, a v neposlední řadě to byla radost z její bezpodmínečné lásky a roztomilosti v době, kdy jsem ji nejvíc potřeboval. Byla jsem tak smutná a měla jsem zlomené srdce, že jsem stále ještě nevyčistila její stopy po nose z vnitřní strany oken auta, kde ráda vystrkovala hlavu a usmívala se na vítr. Navzdory obavám, že mě jako černošku zamilovanou do psů odsoudí, mi pohled na zadní sedadlo, kde jezdila Cleo, připomíná, jak je hezké být příjemně překvapen, překonat předsudky a milovat psa… a možná i lidi.