Když padají velké stromy,
skaliska na vzdálených kopcích se chvějí,
lvi se choulí
ve vysokých travinách,
a dokonce i sloni
toulají po bezpečí.

Když padají velké stromy
v lesích,
malí tvorové se stáhnou do ticha,
jejich smysly
ztuhnou víc než strach.

Když umírají velké duše,
vzduch kolem nás se stává
lehkým, řídkým, sterilním.
Dýcháme, krátce.
Naše oči, krátce,
vidí s
bolestnou jasností.
Naše paměť, náhle zbystřená,
probírá,
hřeje na laskavá slova
nevyřčená,
slíbené procházky
nikdy neuskutečněné.

Velké duše umírají a
naše skutečnost, spjatá s
nimi, nás opouští.
Naše duše,
závislé na jejich
výchově,
teď se scvrkávají, čarodějné.
Naše mysli, utvářené
a poučené jejich
zářením, upadají.
Nejsme ani tak poblázněni
jako zredukováni na nevýslovnou nevědomost
temných, chladných
jeskyní.

A když velké duše zemřou,
po určité době rozkvete mír,
pomalu a vždy
nepravidelně. Prostory se zaplní
jakýmisi
uklidňujícími elektrickými vibracemi.
Naše smysly, obnovené, už nikdy
nebudou stejné, šeptají nám.
Ony existovaly. Existovaly.
Můžeme být. Být a být
lepší. Protože oni existovali.

– Maya Angelou