Za svůj relativně krátký život jsem se hodně stěhoval. To byl tak trochu můj určující faktor a způsob, jakým se lidem vysvětluji. Nikde jsem nežil déle než pět let, a to jen proto, že jsem chodil na univerzitu (a musel jsem zůstat půl roku navíc, abych dohnal chybějící zápočet, na který jsem nějak zapomněl). Ale tahle myšlenka, že nemám žádný domov nebo alespoň kořeny na jednom místě, mi hraje na mysl často. Moji rodiče jsou teď už přes deset let na jednom místě, což je pro ně také poprvé, ale pořád se necítí jako doma. Nebo alespoň v nějakém abstraktním, poetickém smyslu.

Při zpětném pohledu mám často pocit, že jsem byla nesmírně privilegovaná, že jsem žila tenhle ne zrovna běžný kočovný život (tedy nejsem dcera diplomata, ale víte, co myslím), protože díky tomu jsem přesně taková, jaká jsem dnes. Dalo mi to schopnost měnit se a přizpůsobovat, ale také mě to udělalo až příliš chameleonskou. Přebírám vlastnosti a atributy toho, s kým jsem a kde jsem. Tím nechci říct, že každý z nás nemá velmi specifické vnímání sebe sama a své osobnosti, ale je pro mě mnohem snazší navazovat kontakty s lidmi napříč širokým spektrem, než kdybych byl po celý život obklopen velmi podobnými lidmi. Díky tomu jsem tolerantní a otevřená, ať už jde o někoho, kdo odchází z mého života, nebo o monzuny v Bombaji (na tom ještě pracuji).

Nebojím se změn. Nebojím se toho, že budu muset kdykoli vykořenit svůj život a začít něco úplně nového, možná proto, že to byla jediná konstanta, kterou jsem v dospívání skutečně měl. Když jsem studoval na univerzitě, což je víceméně čtyřletá záležitost, stále jsem si nadále předplácel měsíční telefonní tarif místo něčeho úspornějšího a dlouhodobějšího prostě proto, že to neumím. Nevím, jak vypadá pětiletý životní plán, a rozhodně si nestanovuji cíle, protože kdo ví, co se na světě může stát?“

Mám pocit, že jsem také o hodně přišel. Přišla jsem o narozeninové oslavy doma s kamarády, o kterých jsem později říkala, že „jsme si byli na narozeninách už od školky“. Přišel bych o tetičky a strýčky a sousedy, kteří vás viděli vyrůstat a pamatují si, jak jste vypadali, když jste byli jen po kolena. Přišla bych o chození do školy se stejnou partou, se kterou bych se ve dvaceti hádala, usmiřovala a nakonec s ní jezdila na dovolenou. Chybí mi, že nemám kořeny na jednom místě, že se na žádném místě necítím úplně ve své kůži, protože každé město nebo země ve mně probouzí jiné vzpomínky a jinou stránku člověka.

Je zvláštní, když se stěhujete, protože ztrácíte přátele a někdy lpíte na přátelích, kteří vám byli velmi blízcí, ale už nejsou, hlavně proto, že vám v určitém období života poskytovali stabilitu. Tato myšlenka mě vlastně přiměla k napsání tohoto článku. Lidé se mění a když nejste nablízku, abyste to viděli, není vždycky snadné pokračovat v tom, co jste si kdysi mysleli, že jste jeden pro druhého.“

Jsem nesmírně vděčný za to, co jsem udělal a zažil, a myslím, že bych to nevyměnil za nic na světě. Udělalo to ze mě to, čím jsem, jakkoli je to všudypřítomné, a myslím, že tomu člověk nikdy neunikne.