Kassius zde hovoří s Brutem o zakladateli římské republiky Luciu Juniu Brutovi, který v roce 509 př. n. l. vyhnal z města utlačovatelské tarquinské krále Od té doby vládli Římu konzulové, obvykle vždy dva, kteří byli každoročně demokraticky voleni senátem. V této scéně se Cassius odvolává na Brutův rodokmen a připomíná jeho slavného předka, který by, jak Cassius naznačuje, dříve toleroval vládu samotného ďábla než krále. Ve snaze získat Bruta na svou stranu se Cassius odvolává na přítelovu spravedlivou alergii na monarchii a vládu jednoho muže. Vzhledem k historickému precedentu tyranů z rodu Tarquinů se hrozba další diktatury ve hře vznáší ve velkém měřítku a slouží jako hlavní katalyzátor Caesarovy vraždy.

V této části scény Casca řekl Brutovi a Cassiovi, že Caesar omdlel před davem na slavnosti Lupercalia v menším záchvatu. Bylo špatně utajovaným tajemstvím, že Julius Caesar trpěl „pádovou nemocí“ neboli epilepsií. Když Cassius pronáší tyto řádky, naznačuje, že „pádovou nemocí“ netrpí Caesar, ale oni tři, protože samolibě umožnili Caesarovi chopit se panovnické moci. Cassius se zde opět snaží postrčit Bruta ke spiknutí s cílem svrhnout Caesara. Zdá se, že vyvolávání přízraku tyranie je jeho hlavní strategií při získávání účasti svého kolegy. Ještě důležitější je, že Cassius naznačuje, že tyranii nemá na svědomí pouze jeden ambiciózní, moci chtivý jedinec, ale také ti, kteří jí přihlížejí a umožňují její vznik.

Během zlověstné bouře na konci prvního dějství Cassius říká Cascovi, že Caesar není tyranské povahy, ale že by se mohl snadno zkazit obrovským vlivem, který nyní má. Caesar brzy zjistí, jak snadno lze římským lidem manipulovat, a nebude schopen odolat pokušení zneužít svou moc. To do příběhu Julia Caesara vnáší zásadní vrstvu složitosti. Nejde jen o to, zda je Caesar zlý utlačovatel lidu – není jím (alespoň zatím) -, ale zda se jím v budoucnu stane. Moc je přirozeně zhoubná, tvrdí Cassius, ale je to přesvědčivá záminka pro to, aby byl Caesar zbaven života? Nakonec rozhodne veřejnost.