Vzhledem k zvláštnostem tiskových uzávěrek budu v době, kdy dočtete tento článek, o rok starší, než když jsem ho začal psát. Mezitím přijde každoroční festival vyhledávání pozornosti a shánění dárků známý jako mé narozeniny – a mnoho štěstí mi přeje

Nechápu, jak někdo může nemilovat narozeniny, i když si to možná myslím jen proto, že jsem ještě nevydržel žádný z milníků, které jsou zřejmě tak traumatizující. Určitě je pěkně tlustá „0“ na konci vašeho věku jen záminkou k ještě větší oslavě? Dokud ještě dokážu dotáhnout své zimmerovské rámě k baru, budu očekávat šampaňské, přáníčka a dort s tolika svíčkami, že rozzáří každou vrásku na mé zestárlé tváři.

Přiznávám, že maximalizovat dopad narozenin je s přibývajícím věkem obtížnější. Věk od pěti do jedenácti let je halucinační dobou narozeninových oslav, kdy pozvání na oslavu má stejný účinek jako královské předvolání – když vás pozvou, půjdete – a i ty nejskromnější oslavy se rozběhnou na čtyři hodiny balonků, her, zpěvu, bouchání, sýrového a ananasového ježka, párty tašek a pravděpodobně i několika záchvatů pláče a/nebo zvracení.

Dospívající léta jsou samozřejmě o něco složitější, co se týče všeho toho nedovoleného pití, kradmého šmátrání pod kabáty a kouření z okna, ale upřímně řečeno, je to vaše vlastní chyba, že jste rodičům dovolili být u toho. A v každém případě je i ta nejkatastrofálnější, MySpace-crashers napadená, společensky zničující narozeninová oslava pro dospívající lepší než to, co se stane potom. U dospělých narozenin je práce na několik měsíců, abyste ve svůj výjimečný den dostali tři kamarády do hospody na dvě a půl piva a mísu nachos.

Proto nechápu lidi, kteří si berou na narozeniny volno. V zásadě mi to připadá jako rozumný nápad: narozeniny by měly být zábavné. Práce není zábava. Vyjměte jedno z druhého a budete mít lepší den. Ale je to nesmysl. Za prvé, když si vezmete volno, všichni vaši známí budou v práci a vy strávíte den sledováním televize a rozjímáním o marnosti života.

Jistě, v ideálním světě by si všichni vaši přátelé vzali volno také a strávili by ho tím, že by vás zahrnuli láskyplnou adorací. Ale svět není ideální a ani vaši přátelé nejsou ideální. Nikomu na tom ve skutečnosti nezáleží. Řešení? Vaši kolegové.

Na narozeninách v práci je skvělé to, že množství povyku kolem nich nemá nic společného s tím, jak jste oblíbení. Nemůže na tom záležet méně. Motivací není láska vašich kolegů k vám; je to jejich nenávist k práci. Tuto skutečnost budu ilustrovat následujícím imaginárním rozhovorem:

Osoba A: „Místo vyplňování té tabulky v Excelu byste si raději zašli na dlouhý oběd do Pizza Expressu, ve čtyři odpoledne udělali půlhodinovou přestávku na dort a teplé šumivé víno a trochu si zazpívali a pak to zabalili dřív a šli do hospody?“

Osoba B: „Ano, chtěl bych.“

A: „Nevadí vám, že příčinou celé té zábavy bude někdo, koho sotva znáte a ještě sotva máte rád?“

B: „Ne.“

Vidíte? A za předpokladu, ţe tě na tvém pracovišti mají rádi – čímţ jsem si jistý, ţe jako náročný konzument kvalitní novinařiny určitě jsi -, značně si zvýšíš kvótu dárků a přáníček, budeš moci celý den rozkazovat svým kolegům a ti pak všichni přijdou na tvůj narozeninový drink a udělají ti před tvými skutečnými přáteli popularitu. Nebude se od vás očekávat žádná práce, a to je, jak každý ví, mnohem uspokojivější než nedělat žádnou jen proto, že se vám nechce.

Mít narozeniny v práci je skvělé. Vlastně jediný problém vidím v tom, že jakmile se dostanete do věku, kdy vaši kolegové v práci dělají z vašich narozenin větší povyk než vaši přátelé, no, to už víte, že jste opravdu staří.

• Sdílet na Facebooku
• Sdílet na Twitteru
• Sdílet e-mailem
• Sdílet na LinkedIn
• Sdílet na Pinterestu
• Sdílet na WhatsApp
• Sdílet na Messenger

.