Görlitzerův park v Kreuzbergu, Berlín. Merlijn Hoek/Flickr. Některá práva vyhrazena. v polovině 80. let přijel na návštěvu Německa Timothy Leary – americký evangelista pro užívání drog – a jednoho dne se obrátil na novináře, který se nabídl, že ho bude vozit – Mathiase Bröckerse – a vysvětlil mu, proč je zrovna tady nadšený. „Německo je vlastí Rausche!“ zvolal a použil německý výraz pro intoxikaci. „Heroin, kokain, pervitin – všechno bylo vynalezeno tady!“. Dokonce i LSD – jeho vlastní nejoblíbenější droga – vzniklo jen pár kilometrů za hranicemi, v německy mluvícím Švýcarsku.

Německo zrodilo nejobávanější drogy světa a pak se snažilo své vlastní dítě utopit.

Matthias Bröckers nikdy předtím o své zemi takhle docela nepřemýšlel – jako o křtitelnici nejobávanějších a nejvyhledávanějších omamných látek na světě. Od svých šestnácti let kouřil marihuanu a později se stal jedním ze zakladatelů novin Die Tageszeitung (taz), které nejpoctivěji informují o drogové politice v Německu. Teprve později však začal naplno zkoumat podivný příběh vztahu své země k nejobávanější droze světa: Německo je porodilo a pak se snažilo utopit své vlastní dítě.

A pak – po dlouhém období pokusů o infanticidu – se Matthias stal vůdcem, který své zemi naznačil, že existuje i jiná cesta.

**

Nikdy to nebude populární, když to řekne Brit, ale já jsem vždy ctil současný německý politický systém.

Moji rodiče žili mnoho let v Berlíně a můj bratr se tam narodil a vyrůstal. Jsem britský sociální demokrat – a tak jsem se léta snažil přimět Brity, aby se blíže zabývali výjimečnými institucemi poválečného Německa, od vysoce federálního a decentralizovaného systému politické moci přes vysokou úroveň demokracie na německých pracovištích až po rozsáhlý sociální stát. Britové nemají rádi, když jim někdo říká, že by se měli stát více Němci – ale věřím, že moje země by byla šťastnější a svobodnější, kdybychom to udělali.

Když jsem se tedy vrátil na cestu po Německu, abych napsal dodatečnou kapitolu pro německé vydání své knihy „Chasing The Scream:

Rausch

V Berlíně, pár bloků od turistického blábolu Checkpoint Charlie, seděl Mathias před kavárnou a téměř hrdinským tempem kouřil řetěz. Je to štíhlý šedesátník a rychlostí amfetaminu odříkává fakta o německé drogové válce. Na začátku devadesátých let – několik let poté, co se seznámil s Learym – se Mathias jednoho dne vrátil z dovolené. Když přišel ke svému stolu, kde měl v té době na starosti kulturní rubriku tazu, našel spoustu dopisů a uprostřed nich velkou okopírovanou knihu. Jmenovala se „Císař nenosí šaty“ a napsal ji Američan Jack Herer. Vyprávěl v ní dlouhý příběh o tom, jak došlo k zákazu drog – včetně toho, jak zakladatel moderní drogové války, americký vládní byrokrat jménem Harry Anslinger, nejprve vyvolal hysterii, která vedla k zákazu konopí.

„Zpočátku,“ říká mi Mathias, „jsem si říkal – to jsou kalifornští hipíci, co kecají nesmysly. Ale pak jsem to začal zkoumat a zjistil jsem – hele, tohle všechno je pravda!“ „To je pravda. Rozhodl se, že by o tom Němci měli vědět, a poslal návrh na vlastní překlad knihy všem možným nakladatelstvím. Velcí nakladatelé řekli: „Ach, marihuana? Ne, ne.“ Malí nakladatelé řekli: „Nemáme peníze.“

Nakonec jeden z nich souhlasil, že budou vydávat, pokud provede výzkum, zda se něco z toho vztahuje na Německo. Zdráhal se – měl spoustu pracovních závazků – ale nakonec řekl, že to udělá, pokud budou souhlasit s tím, že mu v jedné věci vyhoví. Chtěl, aby celá kniha byla vytištěna na konopném papíře – ze stejné rostliny jako konopí, ze stejné rostliny, kterou Anslinger tak usilovně zakazoval.

Když Mathias začal provádět rozsáhlý výzkum – prohledával soudní záznamy a všechny další zdroje, které mohl najít, objevil příběh, který ho fascinoval. Ukázalo se, že Leary měl pravdu. Německo bylo hlavním průkopníkem nejtvrdších drog – jako první je izolovalo a zušlechtilo z jejich přírodních složek. Heroin vynalezl v Německu koncern Bayer v roce 1888, zatímco kokain vynalezl německý chemik Albert Niemann v roce 1859. Díky nim německé korporace zbohatly a staly se jedněmi z komerčně nejúspěšnějších produktů na světě. „Kokain a heroin byly pro německý průmysl dva obrovské vývozní artikly,“ vysvětluje. Když se tedy v počátcích objevily snahy o jejich zákaz, Německo se snažilo tvrdě vzdorovat – například odolávalo tlaku USA o patnáct let déle než Velká Británie. Nakonec však v roce 1929 zavedlo zákaz kokainu, heroinu a – ačkoli tato droga mimo několik úzkých uměleckých kruhů v Berlíně sotva existovala – konopí.

Heroin byl vynalezen v Německu koncernem Bayer v roce 1888, zatímco kokain vynalezl německý chemik Albert Niemann v roce 1859.

Tyto drogy se přestaly vyvážet do celého světa, ale doma se změnilo jen málo. Žádná německá drogová válka se nekonala. Na vzestupu začali být nacisté a jejich psychopatická vize – a jejich vojáci běžně užívali pervitin. Na německý trh byl uveden v roce 1938 pod názvem Pervitin a Heinrich Böll – pozdější nositel Nobelovy ceny za literaturu – byl jen jedním z desítek tisíc vojáků, kteří psali domů z fronty a prosili rodinu, aby jim koupila a poslala další pervitin, který byl legálně dostupný v celém Německu.

Drogová válka se do moderního Německa skutečně dostala až v kouřících sutinách a troskách, které po sobě zanechali nacisté. Harry Anslinger „se v roce 1948 stal šéfem protidrogového úřadu OSN,“ vysvětluje mi Mathias, „a pak tuto americkou politiku realizoval na mezinárodní scéně. To všechno je Anslinger.“

K prvnímu zatčení za držení konopí v německé historii došlo v Berlíně. Šlo o amerického vojáka, který s sebou po zničených ulicích nesl obrovský pytel trávy. A jako všude v úvodním dějství globální drogové války došlo k zásahu proti lékařům, kteří se odvážili předepisovat svým pacientům heroin v rámci jejich závislostí.

Skutečný domácí zásah v Německu však přicházel pomaleji a zadrhával se více než v USA – a nikdy nedosáhl tak divokých rozměrů. V šedesátých letech došlo v reakci na studentská hnutí ke zpřísnění zákona. V roce 1982, ve stejné době, kdy Ronald Reagan v USA zpřísnil postih uživatelů, byly v Německu zavedeny přísnější tresty. Neustálé pomalé chrastění k přísnějším trestům pokračovalo rok co rok, bez ohledu na to, která strana byla u moci.

Mathias mi říká: „Když byli u moci Gerhard Shröder a Joschka Fischer, mysleli jsme si: ‚Aha, konečně jsou teď u moci Zelení a dojde tu k nějakému vývoji‘. Ale nic se nestalo. Místo toho vydali další zákon, který konopná semínka postavil mimo zákon – velké nebezpečí konopných semínek.“ A pak to bylo ještě horší. „Za vlády rudozelených jsme v Německu zaznamenali obrovský nárůst policejních, vězeňských a soudních případů týkajících se pouze konopí – 150 000 případů týkajících se konopí za jeden rok,“ vysvětluje Mathias. „Za Schrödera to byla nejtvrdší prohibice, jakou jsme kdy v Německu měli.“

Od té doby došlo k malému poklesu počtu trestních stíhání a k nárůstu nadějí mezi zastánci drogové reformy – z důvodů, o kterých jsem se měl brzy dozvědět.

**

O tom, jak se válka proti drogám odehrává v sedmnácti různých zemích, jsem nyní informoval v reportážích – dvanácti pro první vydání knihy „Chasing The Scream“ a v dalších pěti zahraničních vydáních. V Německu jsou zásadní podobnosti s drogovou válkou, kterou jsem viděl v její nejhorší podobě v USA a v severním Mexiku – a zásadní rozdíly.

Nejzásadnějším rozdílem je, že – zcela zásluhou Německa – nedochází k masovému věznění uživatelů ani závislých. Brutální věznice, které jsem viděl v USA – kde jsem chodil se skupinami závislých žen, které byly nuceny pochodovat na řetězech, zatímco se jim příslušníci veřejnosti vysmívali -, jsou dnes v Německu nemyslitelné. Naprostá většina případů držení drog končí pokutou ve výši několika set eur.

Příjemci těchto trestů však stále čelí vážným následkům. Soudce z Bernau Andreas Müller hovořil o svém studu, že byl nucen vydat trestní rozsudek učiteli hudby, u něhož byly nalezeny tři gramy marihuany. Poté byla propuštěna ze zaměstnání. Novinám Wirtschafts Woche řekl: „Stát zničil celý život.“

Destruktivní fraška

O dvou zásadních podobnostech s americkou drogovou válkou jsem se dozvěděl, když jsem seděl ve stínu obrovské katedrály ve vestfálském městě Münster. Slunce zapadalo a zvony kostela pomalu odbíjely. Kolem mě svištěli na kolech bodří světlovlasí lidé, průvodce uctivě vyprávěl o středověké stavbě. Pak ale dorazil Hubert Wimber a posadil se vedle mě. Je to velmi vysoký muž s protáhlým, poněkud smutným obličejem, ale vesele mi vysvětlil, že je první týden v důchodu, po osmnácti letech ve funkci policejního komisaře tohoto města.

V Německu se policejní ředitelé nikdy nerekrutují z řad samotné policie. Jsou to civilisté – často sociologové nebo akademičtí odborníci na prevenci kriminality. To vytváří jiný druh konverzace.

V Německu se policejní šéfové nikdy nerekrutují ze samotného policejního sboru. Jsou to civilisté – často sociologové nebo akademičtí odborníci na prevenci kriminality.

Za celou tu dobu, řekl mi Hubert, mu byla jedna věc jasnější než cokoli jiného. „Když se podíváte na organizovaný zločin a vidíte, co dělají, je to distribuce drog nejdůležitější věc. Jsou i jiné věci – zbraně, prostituce – ale oblast, kde získávají největší zisk, jsou drogy a většina případů organizovaného zločinu je drogová kriminalita… Pro zločinecké organizace je to velký obchod. Vydělávají na tom, protože trh je nelegální.“ A je to hodně, dodává: „Míra zisku je obrovská. Náklady na pěstování a distribuci činí deset až patnáct procent tržní ceny… Pro organizovaný zločin je to velmi dobrý byznys.“

Nikdo zcela neví, které zločinecké gangy ovládají obrovský německý trh s nelegálními drogami. Někteří lidé mi řekli, že je to z velké části ruská mafie; jiní lidé mi řekli, že ruská mafie hraje velmi malou roli; ve skutečnosti však všichni nevědí. Jediné, co víme, je, že tam jsou, operují v temnotě, vytvářejí a brání své záplatky násilím.

Wimber měl – po celou dobu svého působení ve funkci policejního komisaře v Münsteru – stále silnější pocit, že jde o destruktivní frašku. „Policie pracuje zbytečně,“ říká. Zatýkala lidi, a to naprosto bezvýsledně: nikdy nedošlo ke snížení nabídky drog. Stále častěji se on i jeho kolegové přistihovali, že se ptají: „Co vlastně děláme? Nezvyšujeme kontrolu. Nedosahujeme svých cílů. Nejsme úspěšní v boji proti organizovanému zločinu.“ Čím více se dozvídal o tom, jak by legalizace mohla v Německu fungovat, tím více byl přesvědčen, že je to jediné skutečné řešení. „Kdyby to bylo legální – jeďme do Uruguaye od roku 2014, podívejme se, co se stalo v Coloradu… můžeme chránit děti – na nelegálním trhu nemáme šanci. Žádný dealer se nezeptá – ‚kolik ti je let? Dej mi svůj pas. Nikdy. Nikdy. A můžeme mít kontrolu výrobků.“

V rámci Německa dnes existují experimenty, které ukazují, jak dobře alternativy fungují, říká mi Wimber – ale nemají řádné financování. V osmi městech nyní německé úřady začaly závislým předepisovat heroin, stejně jako to dělají ve Švýcarsku, se stejnými pozoruhodnými výsledky. Jak vysvětluje Wimber: „Normalizují jejich každodenní chování. Jsou schopni chodit do zaměstnání a nemusí přemýšlet – jak seženu další dávku?“. Prostor v tomto programu však dostává jen velmi malý počet lidí – na každém místě kolem pětadvaceti. Na zaplacení dalších nejsou peníze. Pozoruhodných 84 % německého rozpočtu na drogy jde na represi – což je číslo velmi blízké tomu americkému – a na snižování škod a soucitnou péči zbývají jen drobné.

Kam jdou peníze místo toho? Wimber je na svém oddělení denně viděl promrhané při pronásledování uživatelů drog, kteří tvořili 75 % všech zatčení za drogové delikty. To se děje v celém Německu. Podívejte se na jeden nechvalně proslulý park v Berlíně – Görlitzerův park, svěží kus zeleně v Kreuzbergu, kam se sjíždějí místní obyvatelé i turisté, aby si koupili drogy od pouličních prodejců. Jen v lednu a únoru 2015 zde policie utratila půl milionu eur, když zatkla 1600 lidí a 650 z nich obvinila. Výsledek? Park je stále plný dealerů a lidé se tam stále hrnou nakupovat. „Nemáme žádný úspěch s ničením struktur, protože míra zisku je tak vysoká, a když zatkneme nějaké lidi, přijde další,“ vysvětluje Wimber. „Na trhu se nic nemění.“

Wimbera stále více frustrovalo, když viděl, jak se plýtvá penězi na přístup, který nefunguje – místo aby se investovaly do racionální politiky, která funguje. Nakonec se rozhodl stát se prvním sloužícím policejním komisařem, který se ozval a požadoval legalizaci v Německu. Jeho ministr vlády se mu to snažil rozmluvit a konzervativní politici ho pranýřovali, ale on trval na svém. Věřil, že je to jeho povinnost.

Když se zvony na münsterské katedrále opět rozezněly, začal veřejnosti vysvětlovat, jak by se věci mohly změnit. Kdyby Německo regulovalo a zdanilo stávající obchod s drogami, jako se to děje v Coloradu, ekonomové vypočítali nový daňový výnos ve výši 500 milionů až 3,5 miliardy eur. Jak upozornil jeden novinář: „pro srovnání: zavedení mýtného pro automobily by podle propočtů odborníků přineslo 100 až 300 milionů eur.“

Safer spaces

Zajímalo mě, jak se dnes v Německu zachází se závislými. Prvním impulsem k napsání knihy „Honba za výkřikem“ pro mě byla skutečnost, že existují lidé, které mám rád a kteří mají problémy se závislostí, a právě ty části knihy, které vysvětlují, že závislost není to, co si myslíme, že je, získaly nejširší ohlas. Tato animace, kterou jsem napsal, poskytuje rychlé shrnutí:

Obraz v Německu – pokud jde o závislost – je zvláštní. Počátkem osmdesátých let se v centru bankovní čtvrti ve Frankfurtu začali scházet hardcore závisláci, aby užívali drogy otevřeně, na veřejnosti, před obrovskými nablýskanými věžemi Deutsche Bank. Všeobecně zavládlo zděšení a odpor – a konzervativní starostka Petra Rothová slíbila, že narkomany vyžene. Obrovské množství policejních prostředků bylo vynaloženo na odklízení narkomanů – jen aby se přesunuli o několik bloků oběma směry nebo se rovnou vrátili zpět.

Tak se Německo – ze zcela pragmatických důvodů – stalo pod vedením pravicového starosty prvním místem na světě, které se stalo průkopníkem harm reduction pro závislé. Nikde předtím nezkoušeli legální konzumační místnosti – místa, kam mohli závislí přijít užívat své drogy pod dohledem lékařů a zdravotních sester – ale ty se brzy rozšířily po mnoha částech Německa, protože opravdu výrazně snížily počet úmrtí.

Země, která tyto drogy vytvořila, byla tedy také první, která vytvořila bezpečnější místa pro jejich užívání. Je to věc, na kterou může být Německo hrdé: tím, že začalo tak brzy, zachránilo mnoho občanů před předávkováním a virem HIV, a pak inspirovalo lidi na celém světě, aby udělali totéž. Na své cestě jsem viděl, jak hnutí za bezpečné prostory pro konzumaci inspirovalo lidi po celém světě, od Toronta po Sao Paulo, k přijetí soucitnější politiky.

Bylo mu jasné, že závislost je projevem strašného vnitřního utrpení, které se závislý jedinec snaží anestetizovat.

Tyto bezpečné prostory – ačkoli představují skutečné zlepšení – však zdaleka nedosahují úrovně míst, která skutečně výrazně snížila výskyt závislostí, jako je například Portugalsko, kde byly všechny drogy dekriminalizovány a všechny peníze, které se dříve vynakládaly na to, aby lidem kazily život, byly převedeny na pomoc při jejich zotavování.

Frank Tempel je velký, masitý poslanec Bundestagu za Die Linke a dlouhá léta byl policistou v Thüringen na východoněmeckém venkově. Jako sociální pracovník poznal mnoho závislých na alkoholu a hazardních hrách – a bylo mu jasné, že závislost je projevem strašného vnitřního utrpení, které se závislý jedinec snaží anestetizovat. Když však začal pracovat jako policista, brzy si všiml, že jeho kolegové se na závislé dívají zcela jinak. „Ostatní policisté měli tendenci to považovat za charakterovou vadu, morální slabost – tak to vnímají, a proto s tím tak ve své práci zacházejí,“ řekl mi, když jsme se setkali. Kdybyste s nimi mluvili teoreticky, připustili by, že tomu tak není – „ale vidíte to na tom, jak se chovají, když jsou ti lidé skutečně před nimi. Mají tendenci se na ně dívat povýšeně – chovají se k nim, jako by byli méněcenní.“

Viděl to opakovaně, když se jeho kolegové setkali se závislými. „Dívají se na to tak, že – někdo, kdo bere drogy, zejména tvrdé drogy, je zločinec. Dělají něco proti zákonu, měli by s tím přestat a musí být za to potrestáni. Neptají se sami sebe – může to ten člověk skutečně přestat dělat? Je toho schopen? Jsou k tomu příznivé i ostatní podmínky?“

Neptají se sami sebe – může to ten člověk skutečně přestat dělat? Je toho schopen? Jsou ostatní podmínky příznivé pro to, aby se to stalo?“

Frank mi řekl, že ho pronásledují vzpomínky na jednoho muže, který byl závislý na pervitinu. „Lidé věděli – když jste ho zastavili v autě, byli jste schopni na něj něco najít a nahlásit ho, a on jen hromadil tyto policejní zprávy, aniž by někoho napadlo: možná bychom toho člověka měli zařadit do nějakého programu, který by mu pomohl,“ říká. „Bylo to prostě jako – je to zločinec, bude obviněn znovu a znovu.“ Tento přístup přetrvává dodnes. Snižování škod může být na některých místech docela dobré – zabraňuje těm nejhorším důsledkům závislosti – ale programy, které mají skutečně změnit život závislých, jsou nejednotné. „Bývají poměrně malé,“ říká mi Frank, „a nemají dostatek personálu, který by to zvládl.“ To znamená, že obrovské množství závislých, jejichž životy by se mohly změnit, zůstává bez pomoci státu, kromě policejního obtěžování.

Rostoucí vědomí

Když se novinář Mathias Bröcker začal snažit přesvědčit Němce o tom, že je třeba ukončit válku proti drogám, připadal si jako ozvěna v poušti.

Postupně si však začal myslet, že našel způsob, jak vytvořit trhlinu ve zdi německé drogové prohibice. V roce 1996 se vydal s Jackem Hererem – jehož kniha ho na tuto cestu přivedla – do Kalifornie, aby zde rozdával letáky a získával voliče pro referendum. Jeho cílem bylo legalizovat marihuanu pro lékařské účely – pro lidi s roztroušenou sklerózou a dalšími nemocemi, u nichž existují přesvědčivé vědecké důkazy, že konopí může pomoci. Kampaň vyhrála. Bylo to první volební vítězství konopí od doby, kdy Harry Anslinger ve 30. letech 20. století zahájil své křížové tažení. A začalo pomalu podkopávat válku proti drogám. Když lidé viděli, jak se po celé Kalifornii otevírají legální výdejny marihuany pro lidi s potvrzenými zdravotními problémy, začali chápat, že to nejsou děsivá místa – a chtěli mít možnost tam sami chodit. Byla to klíčová součást impulsu, který vedl k pozdějším rozhodujícím hlasováním pro legalizaci konopí, jež zachvátila celé USA.

Věřil, že podobně účinné bude i prosazování léčebné marihuany v rámci Německa. Nebyl to jen nástroj k prosazení širšího záměru – je vášnivě přesvědčen, že konopí je účinný lék, a pro tuto argumentaci zjevně nachází v Německu posluchače: jeho přeložená kniha se dočkala již dvaačtyřicátého vydání. Začal vést kampaň a německé soudy nakonec souhlasily s povolením vydávat deriváty konopí jako léky. Mělo to však háček. Nepovolily lidem pěstovat si vlastní konopí. Museli si je kupovat od farmaceutických firem – za 150 eur za malou lahvičku, aby získali stejné množství THC (klíčové složky), jaké byste si koupili v Görlitzer Parku za deset eur.

Pro Mathiase to byla připomínka toho, čím se řídila německá drogová politika na samém počátku dvacátého století, kdy tato země byla průkopníkem vrcholů století pro lidstvo. Bylo by to povoleno, ale jen pokud by na tom farmaceutické firmy mohly vydělat své jmění. Musely to mít pod kontrolou.

Postupně se proti tomu stavělo stále více lidí – pacienti přicházeli s tím, že si nemohou dovolit hrubě předraženou farmaceutickou verzi a chtějí, aby jim bylo legálně umožněno pěstovat si vlastní. Soudy nyní udělily povolení asi dvaceti lidem. „Teď se to změní, protože roste široké povědomí o léčebných hodnotách marihuany. Stejně jako v USA to bude první krok,“ říká mi Mathias. „Máme nemocné lidi, mají rakovinu a srdeční choroby, a zakázat rostlinu, která za 10 000 let nikoho nezabila – to není v pořádku. Takže se to brzy změní – myslím, že v příštích pěti letech.“

Zdá se, že je to součást širšího zvratu ve veřejném mínění. V Německu se k této otázce moc průzkumů veřejného mínění neprovádí, ale máme dva podrobné průzkumy. V roce 2010 si přibližně 40 % německých občanů přálo pokračovat v současném přístupu, zatímco 35 % si přálo dekriminalizaci osobního užívání podle portugalského vzoru a 19 % si přálo úplnou legalizaci – dohromady tedy většina pro reformu činila 54 %. V dalším průzkumu, který máme k dispozici, provedeném v roce 2014, podpora úplné legalizace vzrostla o 10 %. Tento pomalý posun ve veřejném mínění pravděpodobně vysvětluje, proč byla Shröderova léta vrcholem prohibice v Německu a za kancléřky Angely Merkelové stíhání poněkud pokleslo – k tomu je však ještě dlouhá cesta.

K stejnému závěru jako Wimber dochází pomalu stále více vysoce postavených lidí v německém veřejném životě a přidávají se k jeho boji. Skupina 122 německých profesorů kriminologie – polovina všech odborníků v tomto oboru v Německu – napsala otevřený dopis, v němž požaduje legalizaci, aby zkrachoval organizovaný zločin. Podobnou výzvu vydala v roce 2015 skupina mnoha předních německých ekonomů. „Prohibice v Německu naprosto selhala,“ řekl düsseldorfský profesor ekonomie Justus Haucap v rozhovoru pro WirtschaftsWoche.

Je velmi těžké najít někoho, kdo by pozitivně obhajoval současný stav věcí. je velmi těžké najít někoho, kdo by pozitivně obhajoval současný stav věcí.

V rámci SPD (obdoba labouristů) se stále více diskutuje o alternativách k drogové prohibici (podívejte se sem, sem a sem), a dokonce i někteří vysocí politici z CDU (obdoba toryů) prolomili tabu a prohlásili, že o legalizaci by se mělo začít mluvit hned. To by se nemělo přeceňovat – je před námi ještě dlouhá cesta – ale proces už začal a kolem cíle, který nás k němu má dovést, roste spousta aktivistické energie: když televizní pořad Millionärswahl umožnil charitativním organizacím představit se divákům, která z nich dostane milion eur, a veřejnost hlasovala o vítězi, vybrali Deutscher Hanfverband – hlavní skupinu, která vede kampaň za legalizaci konopí.

Mathias si všiml dalšího důležitého posunu v této debatě. Celou dobu chodí do televize a rozhlasu obhajovat legalizaci a producenti se ho často se svraštělým obočím ptají, zda by nemohl doporučit někoho, kdo by zaujal opačné stanovisko. Vysvětlují, že nikdo, kdo by přišel hájit stávající systém.

Když to říkal, uvědomil jsem si, že jsem se s tím setkal také všude na světě. Je velmi těžké najít někoho, kdo by kladně obhájil současný stav věcí. V jedné nedávné debatě se Mathias postavil proti vysoce postavenému politikovi CDU, který řekl, že Německo nemůže legalizovat konopí, protože je to křesťanská země a Ježíš proměnil vodu ve víno, ne v marihuanu. „Tohle,“ říká Mathias suše, „je kvalita diskuse.“

Sázení semínek

Mathias se domnívá, že nyní je klíčovou součástí práce v Německu, stejně jako v Británii, vysvětlit lidem, že na alternativách k prohibici není nic abstraktního – a nemusíte se dívat daleko, abyste je viděli. „Nemusíme se dívat do Ameriky,“ říká mi. „Portugalsko má velmi úspěšnou protidrogovou politiku – a to je země v Evropě. Tohle není Amerika, tohle není Uruguay. Ale v Německu – když se chystám kdekoli mluvit – se ptám: Znáte zemi, kde se dekriminalizace drog provedla před deseti lety? Lidé v Německu nevědí nic o úspěchu portugalské protidrogové politiky. Nevědí o ní. Tady se o tom neinformuje.“

Prohibice nefunguje, musíme udělat kavárny.

Je si však stále více jistý vítězstvím. „Všechno, co se vymyslí v Americe, se do Německa dostane se zpožděním pěti až deseti let, takže jsem teď docela klidný,“ říká Mathias a směje se. Později dodává: „V Německu – tendence jde, docela pomalu, správným směrem. Lidé říkají – ano, marihuana je lék, musíme ji teď pacientům dávat. A pak říkají – ano, prohibice nefunguje, musíme udělat coffee shopy“. A tak to půjde dál a dál, etapu po etapě, v postupném rozšiřování větší regulace obchodu s drogami a jeho znovuzískávání z rukou organizovaného zločinu.“

Mathias potáhne z desáté cigarety našeho dlouhého rozhovoru a docela upřeně se na mě podívá. „Je mi už šedesát let,“ řekne. „Nevím, kdy umřu, ale jsem starý muž – a myslím, že jsme konečně vyhráli.“

Přinejmenším, dodává, si je teď konečně jistý jednou věcí. Na jeho hrob budou moci každý rok přijít jeho děti a zasadit pár semínek konopí – a ta budou moci legálně vyklíčit, v rostlinu, uprostřed Rauschovy vlasti.

‚Chasing The Scream: První a poslední dny války proti drogám‘ je nyní k dispozici v knižní podobě. Německé vydání vyšlo v nakladatelství Fischer Verlage a nese název „Drogen. Die Geschichte eines langen Krieges“.