Pro Witney Carsonovou přišla diagnóza v nejhorší možnou dobu – a na nejhorším možném místě pro tanečnici: na noze. Boj s melanomem mohl ohrozit její vášeň, a dokonce i život, ale jen ji posílil.

Podle KENNETHA MILLERA

Witney Carsonové jednoho odpoledne v roce 2014 zazvonil mobilní telefon, když ji matka vezla do tanečního studia nedaleko jejich domu v American Fork v Utahu. Volal ji osud – přesněji řečeno producent ze soutěže Dancing with the Stars, kde dvacetiletá dívka působila v posledních dvou sezónách jako členka souboru. Hlas v reproduktoru učinil nabídku, o které Witney snila od dětství: „Rádi bychom tě povýšili na profesionální partnerku.“

Witney s maminkou zajely na parkoviště, vykřikly a objaly se. Pro tanečnici společenských tanců bylo profesionální místo v DWTS uznáním špičkového talentu a charismatu a jednou z nejprestižnějších zakázek v oboru. Pokud by Witney nabídku přijala, připojila by se k elitnímu týmu tanečníků a choreografů této reality show a po celou sezónu by byla partnerkou slavného soutěžícího. „Byla to ta nejúžasnější zpráva, jakou jsem kdy slyšela,“ vzpomíná.

Ale – byla tu potenciálně vážná překážka: Několik týdnů předtím bylo znaménko odstraněné z Witneyiny nohy pozitivně testováno na melanom, jednu z nejnebezpečnějších forem rakoviny kůže. Stále čekala na zjištění, zda se nemoc rozšířila a jaká léčba bude nutná. Zkoušky na další sezónu začínaly za dva měsíce a byly vyčerpávající. Bude ve formě, aby se dostala do záře reflektorů? Witney tuto otázku odsunula do pozadí. „Úžasné,“ řekla ženě v telefonu. „Budu tam.“

Zrozena k tanci

Od chvíle, kdy se naučila chodit, byla Witney rozená umělkyně. „Vždycky se snažila přede všemi bavit, poskakovala a vymýšlela si,“ říká její matka Jill, která ji ve třech letech začala chodit do tanečních, aby tuto energii využila. Brzy se tato zábava stala její hlavní vášní. Ve dvanácti letech Witney sledovala v televizi soutěž ve společenském tanci, když ji to napadlo: Tohle je to, co musím v životě dělat. Její instruktoři, ohromeni její ladností, atletickým talentem a dravou pracovní morálkou, souhlasili.

Po škole většinu všedních dnů chodila na soukromé lekce a cvičila – společenský tanec, balet, modernu, hip-hop – až do 20:30. Pak snědla večeři a dělala domácí úkoly, často i přes půlnoc. Když zrovna necestovala na taneční soutěže, Witney a její rodina se společně bavili kempováním, jízdou na čtyřkolkách a vodními lyžemi. V neděli se konaly bohoslužby v mormonském domě setkávání.

Několik obav a pochybností

Witney bylo 16 let, když poprvé hrozilo, že rakovina zničí její svět. Začalo to jejím otcem: Poté, co mu chirurgové odstranili melanom z nohy a několik lymfatických uzlin v tříslech (které byly naštěstí negativní), odhalilo CT vyšetření stín v hrudníku. Ukázalo se, že se jedná o nesouvisející nádor: karcinom plic. Přestože byl úspěšně vyříznut, operace ho na několik týdnů upoutala na lůžko a tato příhoda traumatizovala jeho blízké. „Upřímně jsme si mysleli, že zemře,“ vzpomíná Witney.

Brzy poté byl melanom odstraněn i její matce; tento byl malý a povrchový a nevyžadoval žádné další zákroky. Znepokojeni touto rodinnou anamnézou začali Witneyini rodiče dbát na to, aby jejich děti chodily každých šest měsíců na kožní prohlídky. „Předpokládá se, že asi 50 procent melanomů vzniká z rodinných příčin a 50 procent ze slunce,“ vysvětluje dermatoložka rodiny, doktorka Cheryl Lee Ebertingová. „Pokud máte příbuzného prvního stupně, který melanom měl, je riziko, že ho dostanete, téměř dvojnásobné.“

Witney mezitím dál zdokonalovala své taneční dovednosti – ale také se pojistila a podala si přihlášku na Utah Valley University. V létě 2012, kdy se připravovala na nástup na vysokou školu, se jí naskytla další možnost: televizní show So You Think You Can Dance vyhlásila v Salt Lake City konkurz. Matka ji povzbuzovala, aby to zkusila, ale Witney se bránila, protože se obávala zdrcujícího neúspěchu. „Večer před konkurzem,“ vzpomíná, „si mě máma posadila do ložnice a řekla: ‚Opravdu mám pocit, že bys to měla udělat. Nevím, čím to je, ale něco mi říká, že bys tam měla jít.“ Witney neochotně zavolala svému častému tanečnímu partnerovi a obě daly dohromady sestavu.

Jde o to

Druhý den v Solném paláci si její svižné cha-cha tango – při němž se smekala, rozkročovala, obtáčela se kolem svého partnera z mnoha úhlů a létala mu nad hlavou hlavou dolů – vysloužilo ovace nejen od publika, ale i od porotců. Witney se dostala přes několik dalších dní konkurzů až do show, kde si získala nadšené fanoušky a soutěž zakončila jako druhá vicemiss. Odložila své plány na vysokou školu, aby se mohla vydat na turné se svými kolegyněmi, a poté získala hlavní roli ve vedlejším filmu Dancin‘: Je to tady! V té době si ji všimli v soutěži Dancing with the Stars. V březnu 2013 debutovala jako členka souboru.

Pro Witney nebyla DWTS jen nejpopulárnějším tanečním pořadem v televizi; byla ztělesněním všeho, o co usilovala polovinu svého mladého života. Pořad oddaně sledovala od jeho první série v roce 2005. Chtěla mít šanci stát se sama šampionkou. Proto neustále pracovala na tom, aby se zdokonalila, s úmyslem dokázat, že má vzácnou kombinaci dovedností, vytrvalosti a oslnivosti, která se od hvězdy vyžaduje.

Po druhé sezóně byla doma na přestávce, když si její matka všimla znaménka na horní části Witneyiny levé nohy, blízko prstů. Bylo jahodově zbarvené, čtvrt centimetru široké a zdálo se, že je nové. „Máma mi řekla: ‚To vypadá trochu znepokojivě. Měli bychom tě vzít k dermatologovi,'“ vzpomíná Witney. „Řekla jsem si: ‚Dobře, určitě to bude v pořádku‘.“ Ukázalo se, že je to všechno jinak.

Špatné zprávy a špatné načasování

Když jí zavolal producent s nabídkou propagace, Witney stále doufala, že se její melanom podaří odstranit bez větších potíží, stejně jako u její matky. Ale o několik dní později, když se s rodiči setkala s chirurgickým onkologem na Huntsmanově onkologickém institutu Utahské univerzity, se dozvěděla, že její případ je složitější. Stejně jako rakovina jejího otce měla i Witney kořeny v neobvyklém typu mateřského znaménka zvaného atypický spitzoidní névus. Chirurgové by museli vyříznout centimetr tkáně kolem znaménka. Aby zjistili, zda se zhoubný nádor nerozšířil, provedli by také biopsii dvou lymfatických uzlin v kyčli.

Františka Witney vysvětlila lékaři své dilema. „Teď nemůžu jít na operaci,“ trvala na svém. „Nemůžeme prostě počkat?“ Pokud by to udělala, řekl jí, melanom by mohl postoupit a ona by mohla potřebovat ještě vysilující léčbu. A protože melanom je notoricky známý svou agresivitou, riskovala by svůj život. „Myslím, že v této sezóně do pořadu jít nemůžeš,“ řekl. „Musíte se o to okamžitě postarat.“

Její lékař měl pravdu, načasování je při léčbě melanomu klíčové. Ačkoli to nikomu v show neřekla, Witney podstoupila operaci nohy v únoru 2014, jen několik týdnů před začátkem zkoušek. Byla úspěšná. Její lymfatické uzliny nevykazovaly žádné bludné buňky; melanom byl zachycen ve stadiu IA, kdy je míra dlouhodobého přežití vynikající. Období rekonvalescence však bylo „nejničivější, nejdepresivnější tři týdny v mém životě,“ vzpomíná. Aby se její noha správně hojila, musela být 20 hodin denně nehybná a ve zvýšené poloze. Většinu času strávila v posteli – bezmocná, neklidná a vzteklá. „Když jste tanečník, vaše tělo znamená všechno,“ říká. „Měla jsem pocit, že mě to moje zradilo.“

Witney se na sebe zlobila i kvůli zvyku, který si osvojila na střední škole: třikrát týdně navštěvovala solárium. Ačkoli její genetická dědičnost zvyšovala pravděpodobnost, že melanom nakonec dostane, ultrafialové (UV) paprsky v soláriu (stejně jako ty sluneční) mohou tento proces urychlit. Stejně jako mnoho jiných vyznavačů opalování si toto nebezpečí uvědomovala jen matně – a stejně jako většina dospívajících se považovala za neporazitelnou. „Přestože se moji rodiče potýkali s rakovinou kůže, nikdy jsem si nemyslela, že by se to mohlo stát mně,“ říká.

Ještě těžší bylo její situaci snášet, protože ji musela tajit. Myslela si, že kdyby se informace o její nemoci dostala ven, její taneční kariéra by byla v háji. Proto se nesvěřila nikomu mimo svou rodinu, kromě své středoškolské lásky Carsona McAllistera, který byl na misijní cestě v Rumunsku. Ve svém trápení se občas obořila na rodiče. „Dodnes si to vyčítám,“ říká. Jejich vytrvalá péče jí však pomáhala udržet naději (stejně jako psaní deníku a modlitby a inspirativní e-maily a videa od McAllistera).

Čtyři týdny po operaci, když byl čas vrátit se do L. A. na zkoušky, navštívila Witney chirurga na poslední kontrolu. „Nejste připravena tančit,“ řekl jí. Předstírala, že souhlasí.

Pět na nohou

Na natáčení soutěže Dancing with the Stars Witney o svých zdravotních problémech mlčela. První den tréninku ze sebe vydala všechno, jako vždycky. V jednu chvíli se podivila, proč má tak vlhkou levou nohu; při pohledu dolů zjistila, že její bílá teniska je zalitá krví. Když kulhala na záchod, zjistila, že se jí úplně roztrhly stehy.

Witneyini rodiče, kteří ji doprovázeli do Los Angeles, našli v Cedars-Sinai Medical Center specialistu na ošetřování ran, Kazu Suzukiho, DPM, který se specializoval na návrat zraněných sportovců do soutěžního zápasu. V obavách z rizika infekce se ji zpočátku snažil přemluvit, aby se zranění vzdala. „Neměla zájem,“ vzpomíná se smíchem. „Když jsem ale viděl její odhodlání, chtěl jsem jí pomoci splnit její sen.“ Každé dva dny po dobu několika týdnů doktor Suzuki vyčistil ránu pomocí chirurgických nástrojů a ultrazvuku, překryl ji antibiotickým obvazem a zabalil do nového obvazu. Witney tančila dál.

V první sezóně s partnerem z řad celebrit byla ve dvojici se zpěvákem Codym Simpsonem; skončili devátí, ale tato zkušenost jí pomohla najít pevnou půdu pod nohama. Ve druhé sezóně byl Witneyiným partnerem Alfonso Ribeiro, který v 90. letech účinkoval v hitu The Fresh Prince of Bel-Air – zkušený tanečník, jehož charakteristický pohyb „The Carlton“ (na písničku Toma Jonese „It’s Not Unusual“) byl ozdobou této show. „Okamžitě jsme si byli velmi blízcí, jako bratr a sestra,“ říká Witney. „Byli jsme dokonalý tým. A já jsem v sobě měla tolik frustrace, že mě to motivovalo k tomu, abych šla ještě dál.“ Po tréninku každý den zůstávala hodiny ve studiu, kde vymýšlela choreografie a zdokonalovala sestavy.

Během dvanáctitýdenního maratonu předvedlo duo ohromující vystoupení ve všech žánrech, od salsy po freestyle, a dokonce zapracovalo „Carlton“ do čísla postaveného na plachém páru sledujícím filmy na pohovce. Přežili každé vyřazovací kolo. A 25. listopadu 2014 – devět měsíců po Witneyině operaci melanomu – čekali spolu s ostatními zbývajícími páry na rozsudek s úzkostí vepsanou do všech čtyř tváří. Když moderátor Tom Bergeron zakřičel „Alfonso a Witney!“, dlouze se objali. Pak jim Bergeron předal trofeje se zrcadlovými koulemi a dav zvedl šampiony do vzduchu.

Mluvit nahlas

Už je to téměř pět let od vítězství, které Witney proslavilo. Stále tančí v DWTS, ale v jiných ohledech se její život zásadně změnil. Zaprvé jsou teď s McAllisterem manželé; na Nový rok 2016 si dali uzel. Poté, co pár nějakou dobu žil v L.A., se rozhodl, že toto město není nic pro ně. Loni si koupili dvoupatrový opravený domek nedaleko města, kde oba vyrůstali, s výhledem na hory z každého okna.

Witney se tam s naším reportérem setkala jednu sobotu letos na jaře, kdy svahy ještě pokrýval sníh. Měla na sobě svěží bílý kalhotový kostým a lodičky, vlasy stažené do culíku. (Její neokázalý každodenní styl, jak říká, nejlépe reprezentuje její nová řada sportovního oblečení Capri, což je její druhé jméno). Poté, co v malém obývacím pokoji vyprávěla svůj příběh, nabídla prohlídku domu, přičemž jí v patách klusala její směska kavalíra a bišonka Roxy. Byt byl světlý a vzdušný a nejvýraznějším objektem byla pohovka dlouhá jako školní autobus, vybraná pro svou schopnost pojmout velké množství příbuzných. Ukázala na terasu, kde občas cvičí jógu, s výhledem na louku, kterou často navštěvují jeleni a lišky. Zmínila se, že se svým mužem (který studuje na strojního inženýra) uvažují o tom, že si zanedlouho pořídí dítě nebo dvě.“

V jistém smyslu se Witneyina cesta uzavřela. Urazila však také obrovskou vzdálenost – cestu, pro kterou jí jizva na noze slouží jako jakási mapa. Zpočátku se za značku ve tvaru písmene J styděla. „Myslela jsem si, že je to ošklivé a nechutné,“ říká. „Připomínalo mi to nejhorší období mého života.“ Nakonec to však začala vnímat jinak. Asi rok po vítězství na šampionátu se v talk show Doktoři přiznala, že přežila rakovinu. Poprvé přispěla nadaci The Skin Cancer Foundation, kterou vybírala jako pokuty od svého tehdejšího partnera v DWTS, hvězdy NFL Vona Millera, kdykoli zaklel nebo pustil plyn (což se jim, jak žertovali, stávalo často). Začala navštěvovat pacienty prostřednictvím Americké společnosti pro boj proti rakovině a v médiích mluvit o nebezpečí solárií. A přestala se snažit skrývat důkazy o svém utrpení.

„To, čím jsem si prošla, mi pomohlo stát se lepší tanečnicí a lepším člověkem,“ říká. „Na tu jizvu jsem teď pyšná. Byl to katalyzátor všeho, co přišlo potom.“

Kenneth Miller je novinář působící v Los Angeles. Je redaktorem časopisu Discover a píše o vědě, medicíně a dalších tématech pro řadu publikací.