Ofélie se zmítá mezi dvěma soupeřícími pudy. Na jedné straně je věrná svému otci. Polonius nechce, aby Ofélie měla s Hamletem cokoli společného; myslí si, že si jí Hamlet ve skutečnosti neváží a dívá se na ni jen jako na objekt chtíče. Podobně jako většina otců té doby staví Polonius svou dceru na piedestal a idealizuje si ji jako čistou, neposkvrněnou pannu, jejíž čest a poctivost je třeba bránit před všemi hrozbami. Hamlet je jednou z takových hrozeb.

Ofélie je zároveň hluboce romantická a cítí k Hamletovi upřímnou lásku. Je rozpolcená diktátem synovské zbožnosti a důvody srdce. Ofélie, naivní, nestálá bytost, postrádá zralost a sílu charakteru, aby dokázala tyto dva protichůdné imperativy sladit. Ocitla se mezi společenskými požadavky středověkého světa s jeho důrazem na čistotu ženy a rozvíjejícím se renesančním pojetím romantické lásky, jak je vyjádřeno v nesčetných básních…

(Celá část obsahuje 2 odpovědi a 566 slov)