Smrt milované matky Duka Ellingtona v roce 1935 přivedla velkého skladatele k dílu, které bylo prvním vážným náznakem, že jeho nadání se nemůže omezit na třpytivé mnohostranné miniatury, jimiž si získal jméno.

Dvanáctiminutová skladba Reminiscing in Tempo odrážela stav kontemplativní melancholie, do níž tehdy šestatřicetiletý Ellington po ztrátě blízké osoby upadl. Vzhledem k tehdejším technickým omezením muselo být toto dílo rozprostřeno na všechny čtyři strany dvojice desetipalcových 78rpm disků a možná právě nevyhnutelná diskontinuita poslechu stála za smíšenými kritickými ohlasy, které vyvolalo v obvykle vstřícných kruzích. S výhodou pozdějšího vývoje ji ovšem můžeme poslouchat jako jedinou nepřerušenou skladbu, a můžeme tak ocenit jemné výkyvy nálad, jak jemně a s úmyslnou absencí rétorických výstřelků prochází sledem pečlivě podporovaných sól Ellingtonových skvělých sólistů, včetně trumpetisty Rexe Stewarta, trombonisty Joea „Tricky Sama“ Nantona, klarinetisty Barneyho Bigarda, altsaxofonisty Johnnyho Hodgese a barytonsaxofonisty Harryho Carneyho.

Ellington byl na cestách a podnikal řadu jednodenních koncertů, když se dozvěděl zprávu o matčině skonu, a zůstal celou noc vzhůru ve svém voze Pullman, „celý pohlcený rytmem a pohybem vlaku řítícího se přes jih“, aby položil základy své hudební pocty. Intermezzo pro Ellingtonův klavír bez doprovodu umožňuje skladateli navodit pocit mysli, která jemně propadá smutku. Touto skladbou vyjádřil rozsah ambicí, které sahaly daleko za jeho pověst vedoucího populárního big bandu.

Po příjezdu do New Yorku z Washingtonu o tucet let dříve začal mladý Edward Kennedy Ellington – přezdívaný přítelem z dětství „Duke“ – sbírat hudebníky; v roce 1927 zahájili v harlemském Cotton Clubu hraní pro bílé publikum z vyšší společnosti v dlouhém angažmá, které se stalo jedním z mezníků jazzové historie. Brzy proslul jako autor výrazných skladeb jako Mood Indigo, Black and Tan Fantasy, East St Louis Toodle-oo, Creole Love Call, Sophisticated Lady a In a Sentimental Mood. S kapelou se vydal na Broadway ve hře Florenze Ziegfelda Show Girl. Stali se pravidelnou součástí hollywoodských filmů jako Check and Double Check, Belle of the Nineties a Murder at the Vanities (v roce 1937 Duke dodal hudbu k filmu bratří Marxů A Day at the Races). Při turné na jihu se kapela vyhýbala segregovanému ubytování a zároveň zdůrazňovala své postavení tím, že cestovala po železnici ve dvou vagonech Pullman se svým jménem na boku, ve kterých v noci spala. V roce 1933 navštívili Evropu, kde hráli v londýnském Palladiu a v Trocaderu, Elephant and Castle a také na místech v Liverpoolu, Glasgow, Hastings, Harrogate a Blackpoolu.

V Palladiu se jako jeden ze 13 vystupujících omezili na pouhých osm krátkých čísel a jako přídavek zahráli Mood Indigo. Reminiscing in Tempo však ukázalo, že Ellington byl více než schopen přesáhnout konvenční tříminutovou formu a vytvořit jazz v dosud nepředstavitelném měřítku. Produkce brilantních miniatur – Jack the Bear, Ko-Ko, A Portrait of Bert Williams, Prelude to a Kiss, Concerto for Cootie – pokračovala, když do čtyřicátých let vstoupil se snad nejlepší sestavou, jakou kdy sestavil, a v roce 1941 jeho první celovečerní broadwayská show Jump for Joy uvedla skladby Just Squeeze Me a I Got It Bad and That Ain’t Good.

Brzy se však začala prosazovat touha komponovat v rozšířených formách, nejprve symfonií Black, Brown and Beige, kterou v roce 1941 zahájil svou každoroční sérii koncertů v Carnegie Hall. Následovala Parfémová suita (1945), Liberijská suita (1947), Suita pro jazzový festival v Newportu (1956), nádherné zpracování Shakespearových témat pod názvem Such Sweet Thunder (1957) a v roce 1958 Královnina suita, věnovaná Alžbětě II., které byl představen při jedné z předchozích návštěv a která vzápětí obdržela na dlouhá léta jedinou nahrávku tohoto díla. Později následovaly New Orleans Suite, Afro-Eurasian Eclipse, Far East Suite, Latin American Suite a hudba pro duchovní koncerty, kterým věnoval značné množství energie v letech před svou smrtí v roce 1974, kdy mu bylo 75 let.

Ačkoli byly Ellingtonovy rozšířené skladby občas znevažovány, obsahovaly některé z jeho nejlepších skladeb a těm, kdo ho následovali, ukázaly, že hudba nemusí být omezována umělými hranicemi, které původně určovala hrací doba desetipalcové šelakové desky: šlo o významný průlom.