Bašár Asad je válečný zločinec, intrikán, kleptokrat, elitář usazený v bublině Damašku a egoista. Není od věci představit si psychologa, který by syrského diktátora po jediném hodinovém sezení klasifikoval jako sociopata. Asad je pravděpodobně jednou z nejodpornějších lidských bytostí na světě.

I přes všechny tyto osobnostní rysy je však Asad také na dobré cestě k vítězství v syrské občanské válce – devět let trvajícím cyklu nevybíravého násilí, které z kdysi hrdé a soběstačné arabské země udělalo hřiště pro džihádistické skupiny, zahraniční milice a cizí mocnosti. Asad, muž, kterému mnozí ve Washingtonu, Evropě a arabském světě předpovídali, že se stane dalším Muammarem Kaddáfím, v podstatě porazil mnoho svých nepřátel díky opotřebování, velké pomoci svých přátel z Ruska a Íránu, naprosté brutalitě a chytrým machinacím. V době, kdy vzniká tento článek, syrská a ruská vojenská letadla útočí na provincii Idlib, poslední zbývající území, kde vedle milionů zoufalých syrských uprchlíků žije řada povstaleckých skupin (z nichž nejdominantnější je Haját Tahrír aš-Šám napojená na Al-Káidu). James Jeffrey, zvláštní vyslanec USA pro syrský konflikt, minulý týden novinářům řekl, že koncem ledna režimní a ruská letadla provedla během tří dnů 200 náletů.

Otázka se již nesoustředí na to, zda Asadův režim přežije. Pro všechny případy byl Asad na nejlepší cestě vyhrát válku, jakmile jeho síly v roce 2016 po letech bojů znovu dobyly město Aleppo. Asadovo vítězství bylo dále upevněno v dubnu 2018, kdy se stovky povstaleckých bojovníků rozhodly raději nasednout do autobusů jedoucích na sever, než aby vydržely další útoky chlorovými a barelovými bombami.

No, otázkou nyní je, zda Washington spolkne svou pýchu a přizná si chladnokrevnou realitu – Bašár Asad válku nejen vojensky vyhrál, ale zůstane u moci až do smrti. Anebo zda Trumpova administrativa stále věří, že dokáže syrského diktátora z Damašku vytlačit.

V současné době Trumpova administrativa zvolila druhý směr. Podepsání zákona o ochraně civilního obyvatelstva Caesar v prosinci loňského roku v podstatě zaručuje americké sankce vůči jakékoli firmě, jednotlivci nebo finanční instituci, která se snaží podpořit postkonfliktní obnovu Sýrie. Zdá se, že strategie Washingtonu je založena na karanténě východních syrských ropných polí a odrazování potenciálních investorů od toho, aby se dotkli syrského trhu, dokud Asad nepřijme u jednacího stolu to, co odmítl přijmout na bojišti: ustoupit z cesty svobodným a spravedlivým volbám. Protože k tomu prostě nedojde, zůstane politika USA vůči Sýrii po několik příštích desetiletí diplomatickou izolací a ekonomickým škrcením.

Je těžké si představit, jak trvalý režim amerických sankcí usnadní život syrského lidu. Země přišla v letech 2011-2016 o 226 miliard dolarů HDP, z čehož nepochybně většinu způsobila válečná strategie režimu. UNICEF uvádí, že dvě z pěti syrských škol jsou poškozené nebo zničené a že polovina zdravotnických zařízení v zemi buď nefunguje, nebo nefunguje vůbec. Sýrie byla kdysi schopna pokrýt 90 % svých potřeb v oblasti léčiv, nyní musí Damašek tyto položky dovážet. Jelikož je dovoz složitější, musí se majitelé obchodů spoléhat na dražší černý trh, což znamená, že musí zvyšovat ceny, aby dosáhli zisku. Asadův režim trpí nedostatkem peněz a snaží se situaci zachránit vládou vynuceným přídělovým systémem na pohonné hmoty, potraviny a olej na vaření.

Většina politiků, zákonodárců a analytiků ve Washingtonu nemá problém s tím, aby tato sankční opatření zůstala v platnosti, a dokonce je ještě zpřísnila. Obecně platí, že sankce proti špatným lidem jsou dobrou politikou. Kdo by nechtěl zadusit Asadovy finance a udělat mu ze života peklo?

Problém je ovšem v tom, že to zároveň znamená, že tím bude trpět i syrské obyvatelstvo. Strategie Washingtonu je nyní zcela domnělá a vázaná na vymyšlený politický cíl. Jak na začátku ledna uvedl Aron Lund z nadace Century Foundation na internetových stránkách Syria Direct: „Od roku 2011 se předpokládá, že když budeme vyvíjet trochu větší tlak, Asad se vzpamatuje a začne se demokratizovat nebo propouštět vězně, ale zatím jsme žádnou změnu v chování vlády nezaznamenali“.

Válka v Sýrii ještě neskončila, ale přiblížila se k bodu, kdy zabíjení přinejmenším ustává. Budoucnost země však bez ohledu na to vypadá nejasně. Sýrie bude místem, kde násilí na nízké úrovni a cizí mocnosti budou diktovat události. Washington si bude muset ujasnit, zda své zájmy nejlépe naplní tím, že bude syrskou vládu (a potažmo syrský lid) trestat za zločiny v minulosti i současnosti, nebo tím, že bude více rozlišovat, jak využívá své sankční pravomoci.

Daniel DePetris je pracovníkem organizace Defense Priorities, která se zabývá zahraniční politikou a zaměřuje se na prosazování realistické velké strategie pro zajištění americké bezpečnosti a prosperity.