Jste uvězněni ve vzpomínkách, nedokážete se přenést přes to, co vám udělali, a odpuštění je to poslední, co chcete slyšet… zde je 5 důvodů, proč je odpuštění tak těžké.

Myslím, že lze s jistotou říci, že pokud jde o vztahy s lidmi, jedna věc je zaručena – budete zraněni. Jednou jsem slyšel velmi dobře řečeno, že láska je svolení k tomu, aby vás lidé zklamali. Ale když se to stane, nejste na to vždy připraveni, že? A nejsou to lidé, kteří jsou nám vzdálení, ani ti úplně cizí lidé, kteří zanechávají komentáře na vaší stránce na Facebooku nebo na vašem videu na YouTube, ani známí, kteří se mimochodem vyjádří k věcem, o kterých nemají ani ponětí – jsou to lidé, které si pustíte do života, které si necháte nablízku, kteří vás mohou opravdu zaskočit.

Jednou jsem poslouchala panel vedoucích žen a ministryň, kterým byla položena otázka: „Jaká je jediná věc, přes kterou byste se nedokázaly přenést?“. Všechny bez váhání velmi střízlivým tónem důrazně odpověděly – „Zrada“. Zrada, ať už jste muž nebo žena, je jednou z nejhlubších ran, které můžete zažít. V podobné lize jsou i další. Když manžel či manželka řekne větu, o které jste si mysleli, že ji neuslyšíte ani od svého nejhoršího nepřítele, natož od toho, koho milujete. Když se vás přítel bez varování zřekne. Když vám nůž do zad vydá člen rodiny. „Etu, Brute“ – Shakespearova analogie je až příliš reálná.

A jedno z posledních slov, které chce kdokoli z nás slyšet, když se vyrovnává s tím, co se stalo, je, že je třeba odpustit. Pokud se pohybujete v náboženských kruzích jako já, slyšeli byste, že bychom měli druhým odpouštět tak, jako Bůh odpustil nám. No, no, no, není to už velká věta? Jiní by vytáhli starou známou větu: „Odpusť a zapomeň.“

Je to ale skutečně možné? Jste skutečně schopni přenést se přes to, co vám udělali, a uzákonit odpuštění? Zde je 5 důvodů, proč je odpuštění tak těžké.

#1: Rozbitý talíř nespraví

Výše uvedený obrázek rozbitého talíře je velmi záměrný. Velmi silný příspěvek, který jsem několikrát viděl kolovat po internetu, je rozhovor dvou lidí:

Pokud můžeme být realističtí, omluva ve skutečnosti nespraví pověstný rozbitý talíř. Dokonce ani akt odpuštění – přijetí omluvy, které se vám dostalo, nebo i té, které se vám nedostalo – nemusí ve skutečnosti napravit škody způsobené tím, co se stalo.

Odpuštění s sebou nese vysokou cenu. Právě nám uplynulo velikonoční období a já jsem přemýšlel právě o tom, jak nám Bůh odpouští. Nebylo to tak, že by to, čím mu lidé ublížili, bylo v pořádku – ve skutečnosti si to vyžádalo smrt Jeho jediného. Jaká to střízlivá skutečnost.

A i když jste někomu řádně odpustili, myslím, že to neznamená, že bolest zmizí. Upřímně řečeno, někdy se to nepodaří nikdy. Záleží na závažnosti činu. Odpuštění je krokem k uzdravení, a to krokem základním, ale není jedinou součástí.

O to víc je třeba dát věci do pořádku a ne jen plácnout přes prsty prosté „promiň“.

#2: Změní to tvá očekávání od lidí

Ach jo, tohle byl pro mě jeden z největších bojů v životě. Rád si lidí vážím. Rád vidím, jak se naplňuje jejich povolání. Rád se bavím s muži a ženami a sním o tom, kým budou, a o úžasném osudu, který se skrývá za tím, co se právě teď děje v jejich životě.

Takže když někdo, koho si velmi vážím, udělá něco, co mě bolí, opravdu se mi zhroutí svět. Ne že bychom očekávali dokonalost, ale není úžasné, co všechno jsme schopni vymyslet ve způsobu, jakým se k sobě chováme?“

Myslím, že jednou z věcí, které se můžeme zdráhat udělat, ale často je to nezbytné, je dovolit situaci, aby upravila vaše očekávání od lidí. Stává se zcela nemožným pochopit situaci nebo jednání, pokud stále očekáváte, že člověk bude vědět, že to, co udělal, je špatné, nebo že bude vědět, že se má polepšit. Jak ale spravedlivě a chmurně uvádí TD Jakes na téma odpuštění, pokud jste desetihaléřový člověk, nemůže vás rozhodit, když zjistíte, že někdo má „půllitrové“ schopnosti. Dále říká, že při odpouštění lidem vidíme jejich chování a musíme podle toho upravit svá očekávání, abychom správně pochopili, co se stalo. Neznamená to zříci se dané osoby nebo ji nenávidět, ale znamená to jen uznat, že pravděpodobně není v jejích silách a možnostech udělat něco lépe.

Přemýšlím, jestli je to pro nás pokorná výzva, abychom se nebáli odpovídajícím způsobem upravit svá očekávání… nebo ještě více, abychom rozpoznali oblasti ve svém vlastním životě, kde se možná chováme k druhým s „půllitrovou“ kapacitou, a podívali se, co můžeme udělat pro to, abychom v těchto oblastech rostli.

#3: Je třeba to řádně zpracovat

Nedávno jsem mluvil s někým, kdo se svěřoval s velmi hlubokou a znepokojivou zkušeností ve svém životě. Nejprve říkali, že o nic nejde, ale po několika minutách a velkých slzách jsem si brzy uvědomil, že pro tohoto člověka o nic nejde. Cítili se znehodnoceni slovy a činy někoho blízkého, měli pocit, že toho v sobě nosí tolik, aniž by s tím byli schopni cokoli udělat. V jednu chvíli jsem se jich zeptal: „Proč si myslíte, že na vašem srdci nezáleží?“

Doktor Phil McGraw (ach jo, doktor Phil) během mnoha let provedl několik velmi fascinujících poradenských sezení. Ať už ho milujete, nebo nenávidíte, ten chlapík má velké úspěchy v pomoci zejména párům čelit problémům. Na jednom sezení, které jsem viděla, udělal manžel přesně to, čeho se ženy ve vedení výše tolik bojí – zrady. Podvedl ji s jinou ženou, ale upřímně se kál a snažil se to s ní napravit. Říkal, že pokaždé byly jeho návrhy odraženy, protože ona jen rychle opáčila: „No, podvedl jsi mě“. Až do takové míry se s ní o tomto problému bavil. Dobrý doktor se jí podíval do očí a řekl: „Tolik se snažíš odpustit a přijmout, protože jsi vlastně nevyjádřila, jak moc tě to, co udělal, zasáhlo.“ A pak jí řekl: „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Věděl, že jí to ublížilo, ona věděla, že jí to ublížilo, ale ještě se vlastně nedokázala podrobně vyjádřit, co přesně v ní jeho jednání vyvolalo. V jejich životě by se blížil velmi dlouhý a obtížný rozhovor, který by byl klíčem k jejich obnově.“

A ještě jednou mě tato situace nutí přemýšlet o odpuštění druhým tak, jak Bůh odpouští nám. A skutečnost je taková, že Bůh nepředstíral, že je všechno v pořádku. Naopak, velmi veřejně nám sdělil, co naše chyby stojí za nápravu. Nedrží se nás dál a nesnižuje nás, ale zcela otevřeně řekl, jak moc se ho to dotklo. Možná není špatné, když máme potřebu udělat totéž s druhými.

Vyznejte se jeden druhému a budete uzdraveni.

A výzva skutečně může nastat, když vám druhý člověk není ochoten dát ani tolik. Je to tragédie, že se to stává, ale stává se to. Což nás vede k…

#4: Není to totéž co smíření

Odpuštění a smíření jsou dvě různé věci. Odpuštění vyžaduje jedno. Jakkoli to může být těžké, posun vpřed vyžaduje jedno. Ale smířit se a napravit narušený vztah? Na to jsou ve skutečnosti potřeba dva.

Znovu analogie s tím, jak nám Bůh odpouští. Jestliže je nám všem odpuštěno, proč se tedy nestane, že bychom všichni měli s Bohem jasný vztah? Písmo se k tomu vyjadřuje velmi otevřeně – je to proto, že se od nás vyžaduje odpověď. Výzva novozákonní církve zní takto – buďte smířeni mezi sebou navzájem i s Bohem. Udělali jste něco špatného, On vám to odpustil, ale teď, pokud chcete vztah obnovit, musíte podniknout kroky k tomu, abyste se k němu přiblížili.

Smíření je víc než jen oprava jednou větou mávnutím kouzelného proutku. Ve skutečnosti to vyžaduje čas. Ve skutečnosti vyžaduje přijetí toho, že vaše činy mají škodlivé následky a že pro druhou osobu může být procesem, aby vám umožnila vrátit se tam, kde jste byli. V zájmu vlastního přežití, jak zjistila Taylor Swift ve filmu Back to December, může být na dveřích řetěz, když se znovu vrátíte zpět.

Ale skutečné obnovení a uzdravení pro obě strany vyžaduje akt smíření. Může to být dopis, e-mail nebo telefonát. Osobně si myslím, že snahou by vždy mělo být sdělit důležité záležitosti osobně, protože elektronické formy opravdu brání tomu, o co se snažíte, a mohou v lidech zanechat pocit, že jsou laciní nebo zneužití, zejména pokud jsou odeslány v nevhodnou dobu. Základem je opravdu respekt – co by bylo třeba udělat, abyste se v dané situaci cítili respektováni? Dopřejte dané osobě tento respekt. Udělejte vše, co je třeba, abyste to napravili.

A pokud se od druhé strany nedočkáte smíření, smiřte se s tím, že jste splnili svůj díl práce. Pokud jste natáhli olivovou ratolest a opravdu jste se o to slušně snažili, jen abyste ji srazili zpět, pak jste, pokud jde o vás, udělali vše, co jste mohli. Ani Bůh nebude nutit ke smíření někoho, kdo ho neustále odmítá.

#5: Zapomínáš, jak moc ti bylo odpuštěno

Kdykoli přemýšlím o odpuštění, vždy si vzpomenu na příběh, který vyprávěl Ježíš. Byl o muži, který dlužil bohatému muži obrovskou sumu peněz. Nemohouc zaplatit, muž, který dlužil peníze, prosil a žadonil o více času, na což bohatý muž reagoval tím, že mu dluh zrušil a propustil ho na svobodu. O několik minut později odpuštěný muž spatřil někoho, kdo mu dlužil mnohem méně peněz, a nadále mu to měl za zlé. Když se to boháč dozvěděl, nechal odpuštěného muže uvrhnout do vězení.

Bláznivý příběh.

Ale pokořující připomínka dluhu, který jsem nikdy nemohl splatit. O milosrdenství, které mi bylo prokázáno. O milosti, která zlomila mé okovy a osvobodila mě.

A teď tváří v tvář jinému člověku nebo jiné skupině lidí zůstanu zahořklý? To přece není možné.

Tobě i mně bylo odpuštěno tolik věcí. Bylo to řádně zpracováno. Cena našeho odpuštění nám byla tak jasně sdělena. Víme, kolik to stálo. A místo toho, abychom se trápili a hořekovali, měli bychom raději prosit o moudrost a milost, abychom rozšířili stejné odpuštění, které bylo rozšířeno na nás.

Snadné? Ne. Je to nutné? Rozhodně.

Se stejnou silou jako Ten, který shledal, že je možné nám tolik odpustit.

–

Modlím se, abyste, ať už se nacházíte kdekoli, ať už právě teď čelíte čemukoli, ať už je to jakákoli bolest, modlím se, abyste našli milost k řádnému odpuštění. Nemusíte předstírat, že to nebolelo. Nemusíte od viníků očekávat lepší chování. Ale odpuštění je cena, kterou platí láska. A v jakémkoli vztahu v našem životě, ať už s Bohem, s druhými lidmi nebo se sebou samými, je odpuštění tím, co nám umožní překonat vzdálenost.

A co vy? Jaké věci jsou pro vás těžké, pokud jde o odpuštění? Nebo některé způsoby, které vám pomohly se s ním správně vypořádat?“

.