Čas dokáže s hudbou udělat zvláštní věci. Původně příšerné věci se díky němu mohou stát přijatelnými. Jak jinak si vysvětlit současný trend přehodnocování a opětovného používání hudby z 90. let? Jako korekci nekonečné nostalgie si lidé musí uvědomit, že tehdy vznikala opravdu, ale opravdu špatná hudba.

10. Billie – ‚Because We Want To‘
Patnáctiletý výplod školy Sylvie Young s pěknou bokovkou v podobě ‚grrrr-unts‘ ve stylu Whitney vypustil na nic netušící publikum tuhle pedofilní popovou skladbu. Refrén zněl jako chipmunk Bonnie Langfordové ‚dělající pop‘ v pořadu na konci semestru, byl vyzváněcí, otravný a lehce hrozivý, jako by nás všechny chtěla dostat skupina postaviček ve stylu Village Of The Damned. Pak už to bylo lepší. ‚Honey To The B‘ byl sbor podobný ‚Never Ever‘ a ‚Walk Of Life‘ naznačovala, že nový ‚dospělý‘ směr je tu pro ni, kdyby chtěla (nechtěla), ale tohle bylo zatraceně příšerné.

AKA ‚The Horns Of Doom‘. Příšerné hlavně proto, že odstartovalo trend kavárenské latino hudby (‚Mi Chico Latino‘!), který dosáhl svého příšerného vrcholu s comebackovým albem Santany ‚Supernatural‘ (neříkejte tomu comeback, říkejte tomu masivní nuda). A taky za to, že dáma, která je v „Livin…“ vyobrazena, má obrovské problémy s duševní poruchou. Potřebuje pomoc!“

8. The Lighthouse Family – ‚Lifted‘
Když byl v roce 1998 ve Velké Británii otevřen první Starbucks, byla to první skladba, která se linula vlajkovou prodejnou. Tedy možná. ‚Lifted‘, prosycená béžovou barvou, byla hymnou pro vzdání se života, přestěhování se na předměstí a prožití života v rozhovorech o spárování.

7. The Cranberries – ‚Zombie‘
Grungeově laděné prošlapávání problémů IRA s textem, který pravděpodobně napsala zlatá rybka („Se stejným starým týmem/od roku 1916“) a zpívala ho žena, která zřejmě zažívala ten nejzarputilejší, neúprosný, 72hodinový porod, jaký si dokážete představit. Grizzly.

6. Savage Garden – ‚Affirmation‘
Zvracení vyvolávající, Clintonovými kartami oplývající seznam pozitivismů ve stylu Deepaka Chopry. Opravdu, existuje něco jako příliš mnoho terapie.

https://www.youtube.com/watch?v=CPjnWympFbI&hl=en&fs=0&rel=0&autoplay=0&showsearch=0&showinfo=0&iv_load_policy=0

Chromá jako mokrý list salátu, tenhle pokus „získat nějaké ty peníze od Alanis Morrissette“ působil, jako kdyby French And Saunders dělali slaboduchou písničkářku. Marlin teď pracuje v centrále IKEA a řídí jejich případnou totální invazi do Ruska.

…A nastal konec hudby (jinak známý jako nu metal). Verze ‚Faith‘ od Freda Dursta (ta nejhorší) byla součástí trendu přebírání popových hitů a jejich předělávání, ehm, prostě trochu zrychlit refrén a překřikovat je. Ano, „ironické“, ale také příšerné.

3. Fatboy Slim – ‚Praise You‘
Hlavně proto, že to po vydání vypadalo, že je všude. V rádiu, na každé gólové kompilaci na Football Focus nebo při opakovaném záznamu pádu Del Boye přes břevno bylo ‚Praise You‘ všudypřítomné. Když ji teď slyšíme, mihne se nám hlavou vzpomínka na někoho, kdo tančí tanec „velká/malá ryba“.

2. Celine Dion – ‚My Heart Will Go On‘
Enormální balada, která se po většinu devadesátých let (pokud nás paměť neklame) zdánlivě usídlila v horních patrech hitparády, nasála Celinin panovu píšťalovou melodii kolektivním smutkem, který vzniká, když jdou lidé do kina na film Jamese Camerona.

1. Wet Wet Wet – ‚Love Is All Around‘
Bylo to kvůli dvojímu obrazu Hugha Granta a Andie McDowellové, kteří se usmívají v klipu? Třeskuté kytary, na které se ve slokách drnká? Smyčce, které se nad skladbou snášejí jako kolektivní rudá mlha? Nebo styl zpěvu Martiho Pellowa, který lehce zní, jako by měl legrační obrat. Je to všechno z výše uvedeného.