V domově matky přírody lze nalézt neustálý zázrak. Když popráší sněhem, i pavučiny se v jejím kouzlu třpytí.

Matka příroda má kouzelný domov; a my jsme jejími šťastnými návštěvníky. Vlastně si ji představuji jako nejkouzelnější hospodyni ze všech! Když uklízí a práší sněhovými vločkami, začínáme nově vnímat i maličkosti.

Jako je zázrak její, musíme ho na oplátku ctít. Buďte těmi nejlaskavějšími hosty a važte si všech jejích ročních období – dokonce i studené tuhé zimy.

eberhard grossgasteiger

Zatouláme se do zimních lesů, abychom prožili tichý sen.

Les zahalený sněhovou nadílkou působí jako sen. Ticho je nadpozemské a krajina svěží romantika. Pokaždé jí propadnu!“

Jsem doma v mohutném rozpětí duše zimy.

Tento hřejivý obraz zároveň vyjadřuje majestátnost domova a zimy. Stromy se královsky rozpínají k úplňku a sníh hladí přírodu čistotou. Uvnitř této chladné krajiny vyzařuje přívětivé světlo.

Jestliže někdy zima ukrývala duši, žije v tomto obraze.

A v duši toho, kdo ji zachytil… eberhard grossgasteiger.

Ačkoli zimní noc může být dlouhá a chladná; moudrost prozařuje duši starého měsíce.

Život je dlouhá cesta; a občas může působit chladně. Ale ty nejtěžší zážitky na naší cestě často sklízejí největší moudrost. V době, kdy dosáhneme zimních let, je tato odměna naším plným vlastnictvím; a můžeme se o ni podělit s těmi, které milujeme, i s celým světem.

A zimní hvězdy se opravdu chvějí přáním padat jako sníh; jemně přistávají na zemi a rozplývají se v životě pod ní.

Všichni čas od času toužíme po tom, co nemáme. A už od dětství nám říkají, abychom se dívali ke hvězdám a něco si přáli. Možná se nám s přibývajícím věkem stýská po minulosti.

Jsme však tím, kým jsme… právě na tomto místě v čase. Tuto základní skutečnost nelze změnit. Člověk si však vždy musí najít čas, aby živil životní sílu představivosti. Představuji si hvězdy padající na záda sněhových vloček a těším se z nového příběhu.

Nezáleží na tom, kolik je vám let, snít můžeme vždycky.

eberhard grossgasteiger

Zimní stromy jsou šediví vojáci, kteří touží po cestě domů; pochodují zpět k jaru, nejlaskavějšímu poli k putování.

Když jsem se jednoho večera procházel holým zimním lesem, strohé stromy vypadaly jako hubení vojáci. To samozřejmě vedlo k myšlenkám na skutečné vojáky, kterým se stýská po domově. Posílal jsem světem krásná přání, aby se bezpečně vrátili do náruče svých blízkých. Vzpomněl jsem si také na svého statečného nevlastního otce Jacka Jannaroneho, který sloužil v armádě tolik let. Vždy bychom si měli vážit našich veteránů!“

Nejplnější duše je třpytivým odrazem Lásky.

Co je krásnějšího než stará duše, která odráží Lásku? Zima v sobě skrývá nejplnější duši. A stále vytváří ještě větší kouzlo.

Moje maminka pořídila tento snímek řeky Hudson na svém dvorku. Můžete rozhodnout, jestli v jejich roztomilé fotografické bitvě vyhrál můj nevlastní otec, nebo máma. Rádi spolu soutěží, protože mi posílají fotky na citáty.

Pocta stáří. Zima má ještě krásné příběhy k vyprávění.

Tato slova jsem vytvořil na počest svého drahého zesnulého přítele George, o kterém jsem psal v příspěvku Přítel duše: O posvátném prostoru ticha. Byl to mistr vypravěč a já si vážím každé chvíle, kterou jsem strávil jeho nasloucháním. Zima vytváří ty nejvíc fascinující příběhy.

Měsíc vzešel opotřebovaný časem jako dědečkovy hodiny; jeho ručičky brnkají na světlo hvězd do slábnoucího tikotu noci.

Měsíc je zestárlý a cyklický, uvězněný v běhu času. Musí v něm být náznak melancholie, když pozoruje svět pod sebou. Podobně stárneme i my. Jsme svědky přílivů a odlivů života, jeho mnoha rytmů. V určitém okamžiku nám dojde, že náš čas skončí.

Když měsíc zvedá svou unavenou kytaru a vybrnkává blues, představuji si, jak hvězdy bdí. Jak krásná myšlenka… vědět, že i když žijeme sami ve svých tělech a čelíme mnoha svým pravdám, je nablízku společnost.

Noc slábne, ale ach, jakou jízdu zažíváme na této zemi.

Ačkoli jsme žili odděleně, přes zamrzlá okna a zlomená srdce, jsme zoceleni, abychom přežili.

Tento rok přinesl boj a bolest srdce. Covid nás donutil izolovat se od naší normy a lidský dotek nám připadal jako minulost. Ve skutečnosti jsme žili komunikací s blízkými doslova přes okna nebo obrazovky počítačů. Toto odloučení je ztrátou.

Některé rodiny snášely mnohem větší bolest, protože jim chyběla možnost rozloučit se s blízkými. Svátky jsou tady a smutek může pro některé vyznít více než radost.

Ale my vydržíme, protože jsme zkušení bojovníci. Už jsme se přizpůsobili mnohému. Až se vrátí světlo, lekce z této cesty přijdou s námi a naše životy se prohloubí. Jen musíme společně překonat zimní mráz a nést svíčku naděje.

Přežijeme. Pořád si to opakuj.

Zima se zastavila na dost dlouho, abychom cítili chvění stromů, hvězdy a vánek, zázrak přírody v čisté harmonii.

Zima nás nutí zastavit se, udržuje nás v útulném interiéru nebo si hraje v jejím sněžení. V tomto smyslu je to v srdci mladé i staré roční období.

Letos jsme byli nuceni zpomalit jako zima. Jedním z požehnání byla větší úcta k přírodě a více času stráveného v jejím terénu. Z naší přírody se můžeme učit moudrosti. Krásné věci zabalené do míru a harmonie.

Zima je ideální čas na to, abychom uctili zázraky přímo za našimi dveřmi. Vždyť i maličkosti nám nabídnou novou naději.