Severní Korea. Korejská lidově demokratická republika určuje celosvětový standard represivního vládnutí. Rodinná dynastie Kimů je považována za zbožnou; každý, kdo prosazuje vyšší loajalitu k někomu nebo něčemu jinému, konkrétně k Bohu, představuje pro systém vážnou hrozbu.

Komise konstatovala: „Severokorejský režim má otřesné výsledky v oblasti lidských práv a nespravedlivě omezuje přirozené právo svého lidu na svobodu vyznání nebo přesvědčení. Severokorejská vláda udržuje totalitní kontrolu nad společností“. Povolena je existence pouze několika oficiálních církví, většinou prý jen pro parádu.

Naopak USCIRF vysvětlila: „Jakékoli projevy náboženství mimo tuto přísně regulovanou sféru se dějí tajně a každý, kdo je přistižen při praktikování náboženství nebo dokonce při podezření, že v soukromí zastává náboženské názory, podléhá přísným trestům.“ Přeběhlíci navrácení z Číny jsou nejpřísněji trestáni, pokud se dostanou do kontaktu s křesťanskými aktivisty a církvemi působícími za hranicemi. Předpokládá se, že až 50 000 věřících je vězněno v severokorejských pracovních táborech.

Pákistán. Přestože se vláda snažila bojovat proti islámskému extremismu, v roce 2018 měly „podmínky náboženské svobody obecně negativní tendenci“, uvedla komise. „V průběhu roku extremistické skupiny a společenské subjekty pokračovaly v diskriminaci a útocích na náboženské menšiny, včetně hinduistů, křesťanů, sikhů, ahmadíjů a šíitských muslimů. Pákistánská vláda nedokázala tyto skupiny dostatečně chránit a dopouštěla se systematického, trvalého a hrubého porušování náboženské svobody.“

Mezi nejbrutálnější nástroje náboženské represe patří v zemi extrémní zákony o rouhání, které jsou často používány proti náboženským menšinám a manipulovány v rámci osobních, sociálních a finančních sporů. Náboženská nenávist je také vítězem voleb. USCIRF vysvětluje, že „vstup extremistických náboženských stran na politickou scénu během volebního období vedl k nárůstu výhrůžek a nenávistných projevů vůči náboženským menšinám“. I ty nejlepší úmysly politických představitelů byly zmařeny islamistickými demagogy.

Saúdská Arábie. Prezident Donald Trump během volební kampaně kritizoval Saúdskoarabské království, ale od té doby se choval, jako by Rijád byl velmocí a Amerika bezmocným prosebníkem. Přitom je KSA jedním z nejrepresivnějších států na světě. I po nedávné společenské liberalizaci zachovává královský režim v podstatě totalitní náboženská a politická omezení: není povolen žádný druh disentu a disidentům v zahraničí hrozí únosy, vraždy a rozčtvrcení.

Saúdští představitelé se podle komise zavázali „podporovat mezináboženský dialog a rozkvět různých náboženských tradic jako součást domácích reforem království“, ale v praxi se zatím nic nezměnilo. Režim „zachovával zákaz nemuslimských veřejných náboženských obřadů a nadále zatýkal, zadržoval a obtěžoval jednotlivce za nesouhlas, rouhání a odpadlictví. Saúdská vláda nadále porušovala práva šíitských muslimů a nemuslimských menšin a prosazovala doktrínu náboženské nesnášenlivosti.“

Zejména posledně jmenované je důležité. Královská rodina uzavřela příslovečnou dohodu s ďáblem a výměnou za podporu dynastie al-Saud prosazovala v království i ve světě netolerantní doktríny wahhábismu. Přesto „po více než patnácti letech postupného pokroku saúdská vláda vykázala ústup od zlepšení svých učebnic, které nadále propagují netoleranci a obhajují násilí vůči náboženským menšinám“ a dalším. Výsledkem bude pravděpodobně vytváření dalších násilných teroristů a vraždění dalších nevinných lidí.

Tádžikistán. Tato autoritářská bývalá sovětská republika se obává nejen extremismu, což by měla, ale i víry, což by neměla. Podle vysvětlení USCIRF vláda pokračuje v „represivní politice, potlačuje projevy veřejné religiozity a pronásleduje menšinové komunity, zejména skutečné a údajné salafisty. Úřady pokračovaly v potlačování různých atributů víry, včetně omezení svatebních a pohřebních hostin, a prosazovaly mimoprávní zákazy vousů a hidžábů. Vyšší islámské náboženské školství bylo téměř zdecimováno.“ Více než 2000 mešit bylo uzavřeno.

Taková brutalita je samozřejmě nespravedlivá. Je také pravděpodobné, že podnítí extremistické myšlení a jednání. Pokud je jedinou možností, jak se věnovat životu z víry, ilegální cesta, pak je potenciál pro nezákonné vyučování a sdružování mnohem větší.

Turkmenistán. Žádný ze středoasijských států nedopadl po získání nezávislosti dobře. Bohužel, komise upozornila, že „Turkmenistán je všeobecně považován za nejuzavřenější z bývalých sovětských států, což se projevilo v rozsahu a závažnosti porušování náboženské svobody ze strany vlády.“

Režim věznil odpírače náboženského vyznání a „nadále byl podezřívavý ke všem nezávislým náboženským aktivitám a udržoval rozsáhlý sledovací aparát, který monitoroval věřící doma i v zahraničí“. Vláda „vyžaduje, aby se náboženské skupiny registrovaly podle dotěrných kritérií, přísně kontroluje činnost registrovaných skupin a zakazuje a trestá náboženské aktivity neregistrovaných skupin.“

Obvinění z náboženských deliktů jsou často souzeni v komuniké, dostávají tajné rozsudky a mizí „ve státním vězeňském systému a předpokládá se, že jsou drženi bez jakéhokoli kontaktu s vnějším světem“. Jejich osud však lze pouze předpokládat, protože „plný rozsah náboženského pronásledování není znám kvůli téměř úplné absenci nezávislých zpravodajských médií a hrozbě odvetných opatření ze strany vlády vůči komunitám, rodinným příslušníkům a jednotlivcům, kteří zveřejňují porušování lidských práv a náboženské svobody.“

Naneštěstí je v závodě o dno i spousta dalších. Ve své poslední zprávě komise například uvedla, že v celosvětovém měřítku „státní i nestátní aktéři stále častěji používají náboženství jako nástroj vyloučení k izolaci, marginalizaci a trestání ‚jiných‘ prostřednictvím diskriminace a násilí.“

Stát také zařazuje některé země – utlačovatelské, ale za CPC – na zvláštní seznam sledovaných zemí. Letos jsou těmito zeměmi Komory, Kuba, Nikaragua, Nigérie, Rusko, Súdán a Uzbekistán. Jejich charakter se liší, ale výsledky jsou podobné, hrubé zásahy do svobody svědomí a možnosti žít podle své víry.

Všichni věřící jsou rizikem, ale netolerance Moskvy je podivně a úzce zaměřená, přičemž nejnovějším cílem jsou svědkové Jehovovi. Ve většině případů jsou na vině zlovolné vlády – autoritářské, komunistické nebo islamistické. V Nigérii terorizuje křesťany a nenásilné muslimy virulentní islámské povstání. Pouze v případě Súdánu je hodnocení pozitivní, protože svržení Umara al-Bašíra zmírnilo útlak nemuslimů. Chartúm býval KPK.

USCIRF se u těchto zemí nezastavuje. Zkoumá také řadu dalších národů, které komise nazývá Tier 1 a Tier 2. Těmito utlačovatelskými extratřídami jsou Afghánistán, Ázerbájdžán, Bahrajn, Středoafrická republika, Egypt, Indie, Indonésie, Irák, Kazachstán, Laos, Malajsie, Sýrie, Turecko a Vietnam.

Ačkoli je označení CPC užitečné, je to pouze výchozí bod. USA a další státy dobré vůle mají jen omezenou možnost zasáhnout do jiných společností a zlepšit lidská práva, ať už náboženská, politická nebo občanská.

Používání všeobecných sankcí ubližuje více lidem než vládám, obvykle bez politického efektu. Cílené sankce poskytují morální satisfakci, ale ještě nikde nezmírnily, natož ukončily pronásledování. Kdo věří, že kritika Washingtonu přiměje Si Ťin-pchinga, dosud nového čínského Maa, aby se náhle obrátil na Thomase Jeffersona a začal mluvit o věčných právech na život a svobodu?“

Hůře, politika USA často pronásledování ignoruje a někdy je i podněcuje. Washington obvykle změkne, když jsou jeho spojenci – současným příkladem jsou Egypt a Saúdská Arábie – utlačovateli. Rijád je skutečně pozoruhodně bezohlednější než Teherán, ale o zločinech prvního jmenovaného se ministr zahraničí a známý evangelikál Mike Pompeo téměř nikdy nezmiňuje. Dopad politiky Washingtonu může být ještě horší: invaze do Iráku způsobila chaos, vyvolala sektářskou válku a rozšířila pronásledování. Křesťanská komunita byla zpustošena a mnoho věřících bylo nuceno odejít do zahraničí, mimo jiné do Sýrie, kde se opět stali obětí, tentokrát povstalců podporovaných Washingtonem. V takových případech by USA mohly nejlépe přijmout Hippokratovu přísahu: nejprve neubližovat.

Na podpoře utlačovaných však záleží, a to nejen ze strany vlád. Ve skutečnosti je rozhodující pomoc jednotlivců, kongregací, aktivistů, skupin a všech, kteří věří v důležitost lidského života a důstojnosti. Takové nepolitické úsilí nelze odmítat jako pokrytecké řečnění a sledování zahraniční politiky jinými prostředky.

Soukromé kampaně mohou pachatele také zahanbit, ztížit, ztížit a zahanbit. Neméně důležité je, že zasazování se o náboženskou svobodu dává obětem najevo, že nejsou samy. Vědomí, že za nimi stojí skutečné „mezinárodní společenství“, jim pomáhá dodávat sílu do boje, který bude téměř jistě dlouhý i do budoucna.

Američané vážného náboženského vyznání se stále více a oprávněně obávají o bezpečnost svých svobod doma, protože podpora náboženské svobody se stává jen dalším stranickým tématem. Přesto věřící ve Spojených státech skutečné pronásledování neznají. Hlavními oběťmi náboženské nesnášenlivosti, diskriminace a pronásledování jsou spíše bratři a sestry ve víře v zahraničí. Ti potřebují naději, modlitby a podporu dobrých lidí na celém světě.