Robert L. Pitman

Loni v lednu jsme se na pětašedesátimetrové jachtě Golden Fleece plavili z cípu Jižní Ameriky na Antarktický poloostrov a hledali kosatky. Druh, který jsme hledali – a který by mohl představovat nový druh – se živí tuleni, kteří žijí na mořském ledu a v jeho okolí. Doufali jsme, že se nám podaří zdokumentovat jednu z jejich pozoruhodných loveckých technik: někdy plave vedle sebe až sedm velryb, aby vytvořily vlnu, která spláchne tuleně z ledové kry. Cesta přinesla několik překvapení.

Brzy ráno jsme lokalizovali hejno deseti kosatek, které jsme předtím označili pro satelitní sledování, a zjistili jsme, že je mezi nimi pár rozrušených keporkaků dospělé velikosti. Keporkaci hlasitě funěli z foukacích otvorů a plácali ocasem a patnáctimetrovými ploutvemi do vody. Nejprve jsme si mysleli, že keporkaci útočí, ale neviděli jsme žádné zjevné známky agrese, takže jsme usoudili, že je nejspíš jen obtěžují. Kosatky často testují větší velryby, snad aby zjistily, zda nemají slabiny, kterých by mohly využít. Skrčili jsme se však do podpalubí, abychom si rychle prohlédli videozáznam této události, a mezi keporkaky jsme si všimli tuleně Weddellova – možná právě po něm kosatky šly.

Kosatky pokračovaly dál a o patnáct minut později spatřily na ledové kře tuleně krakatice. Vytvořily vlnu, která kru rozbila a zanechala rozrušeného tuleně na kusu ledu ne o moc větším, než byl on sám. Když už se zdálo, že si zabijáci přijdou na své, stejný pár keporkaků zaútočil, plaval kolem kry, funěl a mlátil vodou. Kosatky vypadaly otráveně a nakonec nechaly tuleně na pokoji, stále v bezpečí na kře. Došli jsme k závěru, že tento záměrný vpád keporkaků byl možná nějakou formou mobbingu, srovnatelnou s tím, jak zpěvní ptáci obtěžují dravé ptáky, aby je odehnali.

O týden později jsme byli svědky podobné události, která naznačovala poněkud jiný výklad. Jiná skupina kosatek útočila na tuleně Weddellova na ledové kře a do boje se vložil jiný pár velkých keporkaků. V jednu chvíli se dravcům podařilo tuleně spláchnout z kry. Tuleň, vystavený smrtícímu útoku na otevřené vodě, zběsile plaval směrem ke keporkakům a zdálo se, že hledá úkryt, možná si ani neuvědomoval, že jde o živá zvířata. (Známe lachtany v severním Pacifiku, kteří využívají naše plavidlo jako útočiště před útočícími kosatkami.)

Jakmile se tuleň dostal k nejbližšímu keporkakovi, obrovské zvíře se převrátilo na záda – a čtyřsetkilový tuleň byl vržen na hruď keporkaka mezi jeho mohutné ploutve. Když se pak kosatky přiblížily, keporkak vyklenul hruď a zvedl tuleně z vody. Voda valící se z této bezpečné plošiny začala tuleně smývat zpět do moře, ale pak keporkak tuleně jemně postrčil ploutví zpět doprostřed jeho hrudi. O chvíli později se tuleň vyškrábal a odplaval do bezpečí nedaleké ledové kry.

Napadlo nás, že při všech třech těchto setkáních mohlo hrozivé chování kosatek vyvolat u keporkaků ochrannou mateřskou reakci. Přestože neměly mláďata, která by byla ohrožena, jednaly okamžitě a instinktivně, aby čelily hrozbě, kterou představovalo menší zvíře.

Když zvíře poskytuje mateřskou péči jinému zvířeti, které není jeho vlastním potomkem, označuje se to jako allomaternální péče . Mateřské chování může dokonce překračovat hranice druhů. Asi nejčastějším příkladem je situace, kdy lidé vychovávají domácí zvířata, ale existuje spousta případů, kdy domácí kočky a psi adoptují osiřelá zvířata. U nedomestikovaných zvířat je takové chování doloženo méně často – i když v roce 1996 se gorilí matka v Brookfieldské zoo nedaleko Chicaga dostala na titulní stránky novin, když opatrně zvedla tříletého chlapce, který spadl do gorilího výběhu, a odnesla ho ke dveřím zoo.

Když člověk chrání ohroženého jedince jiného druhu, říkáme tomu soucit. Pokud tak učiní keporkak, říkáme tomu instinkt. Někdy však rozdíl není tak jasný.