Systém byl vyhlášen v září 1944, a jakmile skončila válka v Evropě, začali si vojáci v této oblasti počítat své bodové součty. Sčítali a znovu sčítali, zoufale se snažili najít způsob, jak dosáhnout celkového počtu 85 bodů potřebných k návratu domů. Slavný americký voják a válečný zpravodaj Bill Mauldin nakreslil karikaturu odkazující na bodový systém, v níž americký voják, který se právě vrátil ze zámoří, poprvé vítá své dítě tím, že ho nazývá „báječným malým dvanáctibodovým rošťákem!“

Vojáci v zámoří pozorně sledovali oficiální oznámení o tom, které jednotky získají body za která tažení, a netrpělivě očekávali zprávy o případných citacích pro sebe a své jednotky. Medaile znamenaly pro frontové vojáky během války poměrně málo, protože zasloužené hrdinské činy zůstávaly často neuznány a vyznamenání neznamenalo pro vojáka odklad bojové služby. To vše se změnilo po skončení bojů, kdy vyznamenání mohlo znamenat rozdíl mezi odchodem domů a pobytem v Německu na několik dalších měsíců.

Pokud si vojáci spočítali své body, nechali si je potvrdit důstojníkem a pak s nadějí čekali na zprávu o svém přeložení. Stávající divize v Evropě, které měly velké procento mužů s vysokým počtem bodů, jako například 82. výsadková divize, byly poslány domů poté, co byli muži s nižším počtem bodů v divizi převeleni jinam a dlouho sloužící muži z jiných jednotek byli převeleni do divize. Jak se postupně snižovaly odhady armády o tom, kolik vojáků bude v Evropě a Tichomoří potřeba, postupně se snižoval i požadovaný bodový součet.

Přestože byl bodový systém přímočarý a jeho tvůrci usilovali o spravedlnost, vojáci v zámoří mu hodně nadávali. Historici Waldo Heinrichs a Marc Gallicchio napsali, že teoreticky byl systém „mimořádně spravedlivým prostředkem k propuštění vojenských veteránů a k určení těch, kteří by měli být povoláni k další službě v Tichomoří“. Ti samí vědci však dodali, že v praxi byl systém „administrativní noční můrou“, kterou sužovaly chybné informace a různé interpretace.

Kromě rozporuplných informací o kampaních a požadovaných součtech bodů vojáci nacházeli v systému i další chyby. Vojákům, kteří byli v zámoří déle než dva roky, vadilo, že nově příchozí otcové dostávají tolik bodů za nově narozené děti. Bezdětní vojáci si stěžovali, že kdyby byli ve Státech v posledních dvou nebo třech letech, mohli se stát otci také. Vojín Walter Anderson napsal své ženě: „Mám jen 28 bodů, takže není moc šancí, že bych se dostal domů. Měli jsme mít asi tři děti.“ Žertem dodal: „Příště už to budeme vědět lépe.“ Bojovým vojákům se také nelíbilo, že týlový personál, který neprožil útrapy a nebezpečí boje, dostával za pobyt v zámoří stejně bodů jako bojoví vojáci.

Probíhající válka proti Japonsku dále komplikovala snahy armády o repatriaci vojáků z Evropy. Priorita války v Tichomoří, pokud jde o zdroje, znamenala, že i když vojáci disponovali potřebným počtem bodů, museli často čekat, až se uvolní loď, která by je odvezla domů. S přibývajícími měsíci byli vojáci stále více rozladěni. Seržant Gerald Raftery, který byl umístěn v Německu, si v červenci 1945 posteskl, „jak monotónní a zbytečná se celá tahle existence tady stala“.

.