EpistemologieEdit

Xenokrates provedl určitější dělení mezi třemi úseky filosofie než Speusippos, ale zároveň opustil Platónovu heuristickou metodu vedení skrze pochybnosti (aporie) a místo toho přijal způsob předkládání svých nauk, v němž byly rozvíjeny dogmaticky.

Xenokratés uznával tři stupně poznání, z nichž každý si přivlastnil vlastní oblast: vědění, smysly a mínění. Poznání (epistémé) vztahoval k té podstatě, která je předmětem čistého myšlení a není zahrnuta do jevového světa; vjem (aisthesis) k tomu, co přechází do světa jevů; názor (doxa) k té podstatě, která je zároveň předmětem smyslového vnímání a matematicky čistého rozumu – k podstatě nebe nebo hvězd; takže doxu chápal ve vyšším smyslu a snažil se rozhodněji než Platón ukázat matematiku jako prostředníka mezi poznáním a smyslovým vnímáním. Všechny tři způsoby vnímání se podílejí na pravdě; ale jakým způsobem tak činilo vědecké vnímání (epistemonike aisthesis), se bohužel nedozvídáme. I zde se projevuje Xenokratovo upřednostňování symbolických způsobů smyslového vnímání či označování: výše uvedené tři stupně poznání spojil se třemi sudičkami: Atropos, Clotho a Lachesis. O způsobu, jakým Xenokratés prováděl svou dialektiku, nevíme nic bližšího, neboť je pravděpodobné, že to, co bylo vlastní aristotelské logice, v ní nezůstalo nepovšimnuto, neboť lze stěží pochybovat o tom, že Xenokratovi připisované dělení jsoucího na absolutně jsoucí a relativně jsoucí odporovalo aristotelské tabulce kategorií.

MetafyzikaEdit

Od Plútarcha víme, že Xenokratés, pokud nevysvětloval platónskou konstrukci světové duše jako po něm Krantor, přesto z Timaiosu hodně čerpal; a dále, že stál v čele těch, kteří, považujíce vesmír za nepůvodní a nepomíjející, pohlíželi na chronologickou posloupnost v platónské teorii jako na formu, v níž se označují vztahy pojmové posloupnosti. Plútarchos nám bohužel neuvádí žádné další podrobnosti a spokojil se s popisem známého Xenokratova předpokladu, že duše je samohybné číslo. Pravděpodobně bychom s tím měli spojit tvrzení, že Xenokratés nazýval jednotu a dvojnost (monas a duas) božstvy a první z nich charakterizoval jako první mužské bytí, vládnoucí na nebi, jako otce a Dia, jako nestejné číslo a ducha; druhé jako ženské, jako matku bohů a jako duši vesmíru, která vládne proměnlivému světu pod nebem, nebo, jak uvádějí jiní, že nazval Dia, který vždy zůstává jako on sám a vládne ve sféře neměnného, nejvyššího; toho, který vládne proměnlivému, podsvětnímu světu, posledním neboli nejvnějším.

Jestliže podobně jako jiní platonikové označil materiální princip za neurčitou dualitu, světovou duši pravděpodobně popsal jako první definovanou dualitu, podmiňující či určující princip každé jednotlivé definice ve sféře materiálního a proměnlivého, ale nepřesahující ji. Zdá se, že ji v nejvyšším smyslu nazýval individuální duší, v odvozeném smyslu samohybným číslem, tj. prvním číslem obdařeným pohybem. Této světové duši svěřil Zeus neboli světový duch – v jaké míře a v jakém rozsahu, to se nedozvídáme – vládu nad tím, co podléhá pohybu a změně. Božská moc světové duše je pak v různých sférách vesmíru opět znázorněna jako vlévání duše do planet, Slunce a Měsíce, – v čistší podobě, v podobě olympských bohů. Jako sublunární démonická síla (jako Héra, Poseidon, Démétér) přebývá v živlech a tyto démonické přirozenosti, uprostřed mezi bohy a lidmi, jsou s nimi spřízněny jako rovnoramenný trojúhelník s rovnostranným a skalárním. Božskou světovou duši, která vládne celé oblasti sublunárních proměn, zřejmě označil jako posledního Dia, poslední božskou činnost.

Teprve když se dostaneme do sféry oddělených démonických sil přírody, začíná protiklad mezi dobrem a zlem a démonická síla se uklidňuje pomocí tvrdohlavosti, která je jí tam příznivá; dobrá démonická síla činí šťastnými ty, v nichž se usídlí, špatná je ničí; neboť eudaimonia je sídlem dobrého démona, opak sídlem špatného.

Jak se Xenokratés snažil vědecky stanovit a propojit tyto domněnky, které zřejmě převzal především ze svých knih o povaze bohů, se nedozvídáme a můžeme pouze objevit jednu základní myšlenku, která je jejich základem, totiž že všechny stupně bytí jsou prostoupeny božskou mocí a že tato je stále méně energická úměrně tomu, jak klesá k pomíjivému a individuálnímu. Proto také zřejmě tvrdil, že kam až sahá vědomí, tam sahá i intuice oné všeovládající božské síly, na níž si představoval i iracionální živočichy jako účastníky. Avšak ani tlusté, ani tenké, k jejichž různým kombinacím se zřejmě snažil vztahovat různé stupně hmotného bytí, nepovažoval sám o sobě za účastné duše; nepochybně proto, že je bezprostředně vztahoval k božské činnosti a byl dalek toho, aby se pokoušel smířit dualitu principia nebo je rozřešit do původní jednoty. Proto byl také pro důkaz nehmotnosti duše tím, že není vyživována jako tělo.

Je pravděpodobné, že po vzoru Platóna označil božské principium jako jediné nedělitelné a zůstávající jako ono samo; hmotné jako dělitelné, podílející se na mnohosti a odlišné, a že ze spojení obojího neboli z omezení neomezeného absolutní jednotou odvodil číslo, a proto nazval duši vesmíru, podobně jako duši jednotlivých bytostí, samohybným číslem, které se na základě svého dvojího kořene ve stejném a odlišném rovným dílem podílí na stálosti a pohybu a smířením tohoto protikladu dosahuje vědomí.

Aristoteles ve své Metafyzice rozpoznal mezi soudobými platoniky tři hlavní názory týkající se ideálních čísel a jejich vztahu k idejím a k matematickým číslům:

1. Ti, kteří stejně jako Platón rozlišovali ideální a matematická čísla;
2. ti, kteří podobně jako Xenokratés ztotožňovali ideální čísla s matematickými čísly
3. ti, kteří podobně jako Speusippus postulovali pouze matematická čísla

Aristoteles má co říci proti Xenokratově výkladu teorie a zejména poukazuje na to, že pokud jsou ideální čísla tvořena aritmetickými jednotkami, nejenže přestávají být principy, ale stávají se také předmětem aritmetických operací.

Zdá se, že v odvozování věcí podle číselných řad zašel dál než kterýkoli z jeho předchůdců. Přiblížil se pythagorejcům v tom, že (jak je zřejmé z jeho výkladu o duši) považoval číslo za podmiňující princip vědomí, a tedy i poznání; považoval však za nutné doplnit to, co v pythagorejském předpokladu chybělo, přesnější definicí, převzatou od Platóna, že totiž číslo je duší jen potud, pokud smiřuje protiklad mezi stejným a rozdílným a pokud se povzneslo k samopohybu. Podobný pokus o doplnění platónské nauky nacházíme v Xenokratově předpokladu o nedělitelných čarách. Domníval se, že v nich objevil to, co podle Platóna zná pouze Bůh a mezi lidmi ten, kdo je jím milován, totiž prvky neboli principia platónských trojúhelníků. Zdá se, že je popsal jako první, původní linie, a v podobném smyslu mluvil o původních prostých obrazech a tělesech, přesvědčen, že principia jsoucího je třeba hledat nikoli v hmotném, nikoli v dělitelném, které dosahuje stavu jevu, ale pouze v ideální určitosti formy. Je docela dobře možné, že v souladu s tím považoval tento bod za pouhý subjektivně přípustný předpoklad, a pasáž Aristotela týkající se tohoto předpokladu by snad měla být odkázána na něj.

EtikaEdit

Informace o jeho Etice jsou skoupé. Snažil se doplnit platónskou nauku na různých místech a zároveň jí dát přímější použitelnost v životě. Od dobra a zla odlišoval něco, co není ani dobré, ani špatné. V návaznosti na myšlenky svých akademických předchůdců chápal dobro jako to, o co je třeba usilovat pro sebe, tj. co má hodnotu samo o sobě, zatímco zlo je jeho opakem. Z toho vyplývá, že to, co není ani dobré, ani špatné, je to, o co samo o sobě nemáme ani usilovat, ani se mu vyhýbat, ale získává hodnotu nebo její opak podle toho, jak slouží jako prostředek k tomu, co je dobré nebo špatné, respektive je námi k tomuto účelu používáno.

Xenokrates, vyobrazený jako středověký učenec v Norimberské kronice

Když však Xenokrates (a s ním Speusippus a další filosofové starší Akademie) nechtěl připustit, že by tyto prostřední věci, jako je zdraví, krása, sláva, štěstí atd. byly samy o sobě cenné, nepřipustil, že by byly naprosto bezcenné nebo lhostejné. Podle toho, jak je tedy to, co patří do meziprostoru, uzpůsobeno k tomu, aby přinášelo dobro nebo mu bránilo, Xenokratés to zřejmě označoval jako dobro nebo zlo, pravděpodobně s výhradou, že zneužitím se to, co je dobré, může stát zlem, a naopak, že ctností se to, co je zlé, může stát dobrem.

Stále však tvrdil, že pouze ctnost je cenná sama o sobě a že hodnota všech ostatních věcí je podmíněná. Podle toho by se mělo štěstí shodovat s vědomím ctnosti, ačkoli jeho vztah ke vztahům lidského života vyžaduje dodatečnou podmínku, že dosahuje dovršení pouze v požívání dobrých věcí a okolností, které pro něj původně určila příroda; k těmto dobrým věcem však smyslové uspokojení nepatří. V tomto smyslu na jedné straně označil (dokonalé) štěstí jako vlastnictví osobní ctnosti a k ní uzpůsobených schopností, a proto mezi jeho složky počítal vedle podmínek a zařízení mravního jednání také ta hnutí a vztahy, bez nichž nelze dosáhnout vnějších dobrých věcí, a na druhé straně nepřipouštěl, že by moudrost, chápaná jako nauka o prvních příčinách či rozumové podstatě nebo jako teoretické chápání, byla sama o sobě pravou moudrostí, o kterou by měli lidé usilovat, a proto se zdá, že tuto lidskou moudrost považoval zároveň za vynaloženou při zkoumání, vymezování a uplatňování. Jak rozhodně trval nejen na uznání nepodmíněné povahy mravní dokonalosti, ale i na mravnosti myšlení, ukazuje jeho prohlášení, že jde o totéž, ať už člověk vrhá toužebné pohledy, nebo se staví na cizí majetek. Jeho mravní vážnost se projevuje také ve varování, že je třeba chránit uši dětí před jedem nemravných řečí.

MatematikaEdit

O Zenokratovi je známo, že kromě knih o geometrii napsal knihu O číslech a Teorii čísel. Plútarchos píše, že se Xenokratés jednou pokusil zjistit celkový počet slabik, které lze vytvořit z písmen abecedy. Podle Plútarcha byl Xenokratův výsledek 1 002 000 000 000 („myriáda a dvacetinásobek myriády“). To pravděpodobně představuje první případ, kdy se někdo pokusil vyřešit kombinatorický problém zahrnující permutace. Xenokratés také podporoval myšlenku „nedělitelných čar“ (a magnitud), aby čelil Zenónovým paradoxům.

.