Wonhjo (617-686 n. l.) byl jedním z nejvýznamnějších buddhistických filozofů své doby a velmi vlivným učencem, jehož díla ovlivnila celou řadu filozofů a spisovatelů, kteří přišli po něm. Je považován za největšího myslitele své doby a plodného spisovatele, který za svého života vytvořil téměř 90 filozofických děl, z nichž mnohá se dodnes dochovala vcelku nebo po částech. Ačkoli je Wonhjo na Západě málo známý, na Východě a zejména ve své rodné Koreji je stále vysoce ceněn. Jeho spisy zůstávají v moderní době stejně vlivné, jako byly za jeho života před staletími.

Raný život & Osvícení

O Wonhyově raném životě je známo jen málo. Narodil se v Amnyangu (v dnešní Jižní Koreji) v buddhistické rodině, o níž však není nic známo. Když byl poměrně mladý, rozhodl se odjet do Číny studovat buddhismus u velkých mistrů a právě na této cestě dosáhl svého raného osvícení.

Wonhyo zdůrazňoval skutečnou prázdnotu vesmíru, který nemá žádnou „tmu“ a žádné „světlo“, ale má jen sám sebe, to, čím je, bez označení.

Podle Wonhyova slavného příběhu urazil dlouhou cestu a byl velmi unavený a žíznivý, když nastala noc. Našel něco, co považoval za jeskyni, a vlezl dovnitř. Jak tak tápal po zemi, dotkl se rukou misky, která byla plná dešťové vody, a než usnul, napil se. Když se druhý den ráno probudil, zjistil, že „miska“ je rozkládající se lebka plná staré vody, tlejícího listí a červů a že spal v hrobce. Byl tak znechucen, že se pozvracel a začal z hrobky utíkat – tehdy přišlo osvícení. Wonhyo si uvědomil, že ten příšerný pohár s lebkou je ta samá „miska“, kterou předchozí noc tak rád našel naplněnou vodou, a hrobka je to samé útočiště, které tak vděčně našel. V těchto věcech samotných nebyl žádný rozdíl, rozdíl byl pouze v jeho vnímání těchto věcí. Jeho interpretace lebky a hrobky je činila „dobrými“ ve tmě a „špatnými“ na světle, ale na těchto předmětech samotných se nic nezměnilo. To ho přivedlo k jeho velkému odhalení, že „myšlení dělá dobré a špatné“, což znamená pouze to, že individuální vnímání vytváří hodnoty, které lidé nazývají „dobrými“ nebo „špatnými“, ale samotné předměty nemusí být ani jedno, ani druhé.

Uvědomil si důležitost svého nového poznání, Wonhyo zanechal své cesty do Číny a vrátil se domů. Stal se učitelem a věnoval se osvícení svých žáků, přičemž si stále uvědomoval, že je sám žákem a stále se učí. Historik John M. Koller k tomu poznamenává:

Nejenže vytvořil jedinečnou korejskou buddhistickou filozofii, ale některé jeho spisy začaly ovlivňovat největší buddhistické myslitele v Číně a Japonsku. Jeho poznámka po osvícení, že „vše je jedno a toto jedno je prázdné“, odráží to, co se mělo stát základem jeho metafyziky, totiž princip naprostého prolínání všeho. Jeho poznámka, že „myšlení dělá dobré a špatné“ . . odráží jeho názor, že původně existuje jedna mysl a klam a osvícení vznikají pouze v mysli jako výsledek myšlenek a pocitů (300).

Wonhyova filosofie

Wonhyova zkušenost s lebkou a hrobem ho přesvědčila, že svět smyslového vnímání je iluze. Vše, co si myslíme, že vidíme, je zabarveno naším vnímáním, které jsme se naučili od druhých. Když se naučíme dívat se na svět kolem sebe pravdivě, bez těchto naučených vjemů, poznáme, že vše je jedno a že mezi lidmi ani předměty nejsou žádné rozdíly a odlišnosti. Vše vychází z Jedné mysli a vše, co člověk prožívá, je součástí této Jedné mysli. Trik spočívá v tom, že si to uvědomíme a probudíme se k existenci Jedné mysli a ke všemu, co to znamená, ale k tomu je třeba se nejprve chtít probudit.

Lidé jsou tak spokojeni se svými snovými iluzemi, že je nejsou ochotni opustit a lpí na nich, když jsou ohroženi. Wonhyo se pokusil zmírnit obavy lidí tím, že napsal pojednání o díle filozofa Ašvaghose Probuzení aspirace. Ašvaghosovi bylo lidí líto, protože jsou tak slepí a oklamaní, a snažil se je povzbudit, aby hledali něco vyššího než honbu za jídlem a pitím a fyzickým potěšením. Wonhjóův komentář k Ašvaghosovu dílu toto učení zjednodušil. Zdůrazňoval skutečnou prázdnotu vesmíru, který nemá žádnou „tmu“ ani „světlo“ ani „život“ ani „smrt“, ale má jen sám sebe, to, čím je, bez nálepek.

Lidé mají sklon věci označovat, a jakmile to udělají, tvrdí, že vědí, co ty věci jsou a co znamenají, ale ty věci, které člověk označí, nikdy nejsou tím, za co je považuje. Člověk si myslí, že má ve svých nálepkách pravdu, a pak najde další lidi, kteří s jeho nálepkami a následným pohledem na svět souhlasí, ale to neznamená, že tyto nálepky jsou správné. Jakmile se člověk probudí ze sebeklamu a sebeuspokojení, může poznat Jedinou mysl a skutečnost, že všechny věci jsou jedno. Lidé jsou na tomto světě proto, aby dosáhli tohoto jediného cíle, protože jen zde se člověk setkává s tolika pokušeními, aby se nechal svést na scestí, a tak záře osvícení po rozpoznání září jasněji.

Legacy

Wonhyoova vize výrazně ovlivnila korejský buddhismus a jeho vliv byl cítit po celé Číně a Japonsku a dozníval ještě dále. Zdůrazněním Buddhova ideálu Jednoho a jeho jasným vysvětlením dokázal Wonhyo usnadnit pochopení konceptu osvícení. Osvícení už nebylo vznešeným cílem askety nebo dokonce ideálem, ale jednoduše způsobem, jak žít lepší a klidnější život. Poznáním, že vše je jedno, by se člověk osvobodil od klamu smyslů a mohl by přestat jednat a reagovat na okolnosti nesprávně.

V tomto aspektu své filozofie je Wonhyoova vize velmi blízká Platónově, jak ji představuje v alegorii jeskyně v VII. knize své Republiky: člověk se musí zbavit víry ve skutečnost stínů na stěnách jeskyně, aby mohl spatřit skutečné objekty, které tyto stíny vrhají. Wonhyovo učení zasáhlo mnoho lidí, ale je zajímavé, že mnohé náboženské instituce, které zastávaly odlišné názory na buddhismus, odmítaly vzájemně spolupracovat nebo dělat kompromisy ve své praxi. Sám Wonhyo říkal, že kdyby pochopili realitu Jediného, uznali by, že náboženské rozdíly jsou jen další zavádějící nálepkou, která způsobuje spory a brání porozumění. Právě Wonhyoova univerzální vize rodiny lidstva často rezonuje se čtenáři v současnosti

.