Ženskou politickou radu (WPC) v Montgomery v Alabamě založila v roce 1949 Mary Fair Burksová, aby inspirovala Afroameričany k „životu nad průměr, k povznesení jejich myšlení … a obecně ke zlepšení jejich postavení jako skupiny“ (Robinson, 23). WPC se snažila zvýšit politický vliv černošské komunity podporou občanské angažovanosti, zvýšením počtu voličů a lobbováním u městských úředníků za řešení rasistické politiky. Činnost skupiny se rozšířila o veřejné protesty v roce 1955, kdy pomohla iniciovat bojkot autobusů v Montgomery, událost, která vynesla Martina Luthera Kinga a boj za občanská práva do centra pozornosti celé země.

Původní pobočka WPC se skládala z profesionálů střední třídy, z nichž většina byla pedagogy a učila na čistě černošské Alabama State College nebo ve veřejných školách ve městě. Burks, který byl vedoucím katedry angličtiny Alabamské státní univerzity, zastával funkci počátečního prezidenta WPC, poté ho vystřídala Jo Ann Robinsonová. V roce 1955 čítala WPC více než 200 členů ve třech sousedních pobočkách.

WPC plánovala celoměstský bojkot autobusů již dlouho před historickým bojkotem v roce 1955. V roce 1953 se WPC obrátila na městské komisaře v Montgomery kvůli nekalým praktikám, například že Afroameričané nastupují zadní částí autobusu poté, co zaplatili jízdné předem. Dne 21. května 1954 Robinson zaslal dopis, v němž navrhl městský zákon, podobný tomu, který již byl zaveden v jiných městech, podle něhož by černí cestující byli usazováni zezadu dopředu a bílí cestující dopředu dozadu, dokud by nebyla obsazena všechna místa. Obavy WPC byly městskými komisaři důsledně odmítány, a to i v návaznosti na Robinsonovo prohlášení, že „již nyní se plánuje, aby se v našich autobusech jezdilo méně nebo vůbec“ (Robinson, 21. května 1954). Po zatčení Claudette Colvinové v březnu 1955 za to, že se odmítla vzdát svého sedadla, se King, Rufus Lewis, E. D. Nixon, Robinson, Irene Westová a Burks sešli s městskými komisaři, ale dosáhli jen malého pokroku.

Zatčení Rosy Parksové 1. prosince 1955 poskytlo WPC příležitost, na kterou čekala. Poté, co Nixon s pomocí Virginie a Clifforda Durrových dosáhl propuštění Parksové z vězení a zajistil si její souhlas s využitím jejího zatčení jako zkušebního případu pro zpochybnění politiky obsazování sedadel v autobusech, zavolal Nixon Kingovi a dalším černošským vůdcům, aby je informoval o již probíhající snaze bojkotovat montgomerské autobusy. V té době již Robinson a WPC připravili návrh letáků s oznámením o bojkotu, nechali je vytisknout a začali je rozesílat po městě. Po celou dobu bojkotu se WPC věnovala každodenním činnostem: jezdila v autobusech, organizovala masová setkání a komunikovala s protestujícími.

Burks později uvedl, že „členky Ženské politické rady byly průkopnicemi“, a připsal WPC zásluhu za to, že dokázala „vyburcovat černošské ženy ze střední třídy, aby udělaly něco pro to, co mohly v segregovaném Montgomery změnit“ (Burks, „Trailblazers“, 76). Jejich role v bojkotu však nezůstala bez následků. Mnoho členek WPC bylo zároveň učitelkami na Alabama State College, kde úředníci pečlivě vyšetřovali všechny, kdo se zapojili do bojkotu a dalších studentských demonstrací. Napětí v kampusu, zejména po protestech vsedě v roce 1960, způsobilo, že mnoho žen, včetně Robinsonové a Burksové, z koleje odešlo a našlo si zaměstnání jinde, což rozptýlilo klíčové členky po celé zemi.