V roce 1924 navštívil Harry Houdini rozlehlou architektonickou zvláštnost v srdci kalifornského Silicon Valley. Ačkoli byl Houdini povoláním kouzelník, věnoval se v této době svého života vyvracení toho, co považoval za metlu falešných spiritistů a médií. Obrovské sídlo, částečně zničené při velkém zemětřesení v San Francisku v roce 1906, mělo pověst strašidelného sídla – a ani sám Houdini se nedokázal zbavit pocitu, že uvnitř těchto zdí není něco v pořádku. Houdini se inspiroval některými tehdy populárními přezdívkami a nazval budovu „Winchester Mystery House“ podle Sarah Winchesterové, tajnůstkářské ženy, která ji postavila a žila v ní. Zrodila se značka Bay Area.

Od smrti tajemné architektky v roce 1922 navštívilo dům více než 12 milionů návštěvníků. Dům Winchester Mystery House, který je zčásti historickou památkou a zčásti strašidelným zábavním parkem, se stal inspirací pro nový horor Winchester s Helen Mirrenovou v hlavní roli samotářské dědičky obrovského majetku v podobě pušek. Ať už tomu věříte, nebo ne, tento duchy nabitý film by mohl být nejblíže tomu, aby mainstreamoví diváci pochopili, že Winchesterová zdaleka nebyla jen „bláznivá“ dáma, která postavila bláznivý dům.

Věřit, že se v chodbách Winchester Mystery House skutečně skrývají duchové, můžete různě. Ale určitě je tu dost zneklidňujících pohledů – schodiště, které nikam nevede, opakující se motiv čísla 13 zapuštěný do propracované výzdoby, dveře ve druhém patře, které se otevírají do prázdna – na to, aby přesvědčily Houdiniho, přátelské průvodce Winchesterů i desítky obyvatel Bay Area, kteří dům navštívili jako děti (včetně tohoto autora), že tu něco nehraje. Ale jak se ukázalo, nejpodivnějším objektem uvnitř sídla byla ve skutečnosti sama Sarah Winchesterová. „Vyrostla kolem ní legenda o tom, že je šílená,“ řekla mi Mirrenová, když seděla uvnitř samotného salonu nepochopené ženy, kterou hraje. „Ale já si myslím, že ve skutečnosti to byl člověk s velkou empatií.“

Poté, co ovdovělá dědička Winchesterová přišla nejprve o dítě a pak o manžela, opustila vše, co znala ze společnosti na východním pobřeží, aby se vydala na vlastní pěst do San Jose v Kalifornii, tehdy velmi venkovské oblasti. Pod vlivem toho, co mnozí považovali za šílenství a co by dnes většina lidí chápala jako všepohlcující žal, si Sarah Winchesterová vybudovala samotářský život, který se soustředil téměř výhradně na její velký projekt: stavbu domu ve stylu Queen Anne revival, kde se během 38 let, kdy zde žila, nikdy nezastavila ve stavbě a rekonstrukci. Před jeho smrtí pracovala Sarah se svým manželem společně na stavbě jejich velkého domu v New Havenu. Den co den na velkém pozemku v San Jose stavěla a stavěla.

Někteří tvrdí, že osobní smutek Winchesterové byl umocněn jejím pocitem viny za životy, které si vyžádaly pušky, jež vybudovaly bohatství její rodiny – že sama věřila, že je prokletá. Historik domu Winchesterů Janan Boehme však tuto teorii odmítá: „Lidé tehdy neměli obrovský komplex viny kvůli zbraním. Byly užitečným nástrojem, něčím, co lidé potřebovali k přežití.“ Pokud by skutečná Sarah Winchesterová měla problém s tím, odkud pocházejí její peníze, určitě by měla problém s žoviální střelnicí, kterou mohou turisté při návštěvě domu využít.

Skutečná Sarah Winchesterová si byla vědoma toho, jak její stavební projekt vypadá v očích lidí zvenčí. V dopise z roku 1906, který napsala poté, co zemětřesení zničilo třetinu jejího díla, se svěřila, že dům vypadá, jako by ho stavěl nějaký blázen. Není jasné, zda Winchesterová skutečně přijímala pokyny ke stavbě od „duchů“, jak praví legenda. Pravdou však je, že občas pořádala noční seance v přízračné, špičaté věžičce domu, dnes známé jako „Čarodějnická čepice“, a ráno předávala svému předákovi nové stavební plány. „Ať už se ty plány vzaly odkudkoli,“ řekla mi s nadšením v očích průvodkyně po Winchesteru Nicole Calandeová, „přišly v noci.“

Nebyly to jen architektonické podivnosti, které Sarah Winchesterové vynesly výstřední pověst. Po smrti svého manžela se dědička oblékala do dusivých černých šatů i pod žhavým sanjosským sluncem. „Odešla do smutku a zůstala ve smutku po zbytek života,“ vysvětlila Mirrenová. „Trochu podobně jako královna Viktorie, když přišla o manžela. Byla to taková viktoriánská věc, že?“ Mirrenová také vidí Winchesterovu fascinaci spiritismem jako vedlejší produkt tohoto smutku: „Když někoho ztratíte, mohou být ztráty tak nesnesitelné, tak těžké. Že jediný způsob, jak se můžete vypořádat se svým zármutkem, je pocit, že jsou stále nějakým způsobem s vámi.“

.