„Titánem galaxie velikánů – inspirativním centrem tohoto nového hnutí – byl William Thompson Sedgwick,“ napsal v roce 1953 v časopise American Journal of Public Health o průkopnících veřejného zdraví z počátku 20. století Sedgwickův student Charles-Edward Winslow.

Sedgwick byl jedním ze tří zakladatelů Harvardské školy veřejného zdraví, když byla v roce 1913 otevřena jako Harvard-M.I.T. School for Health Officers. V té době již byl předním průkopníkem v rychle se rozvíjejícím oboru veřejného zdraví a hygieny. Na M.I.T. Sedgwick vedl katedru přírodopisu, později známou jako katedra biologie, kde mezi jeho chráněnce patřil i budoucí harvardský profesor sanitárního inženýrství George Whipple, který se sám zasloužil o Sedgwickovo zapojení do vznikající školy veřejného zdravotnictví.

Sedgwick byl výzkumník, spisovatel a učitel, publikoval stovky článků a dalších prací. Jeho studie o epidemiích břišního tyfu označil Winslow za „klasiku v oboru“, zatímco jeho kniha Principles of Sanitary Science and Public Health, vydaná v roce 1902, byla podle slov jednoho historika „pravděpodobně nejsilnějším jednotlivým faktorem, který probudil vedoucí představitele medicíny, techniky a vědy k uvědomění si významu hygieny v tehdejší době rychlého rozvoje měst a průmyslu“.

Mezi svými studenty vzbuzoval Sedgwick úctu a obdiv. Několik let po jeho smrti napsali Winslow, Whipple a třetí bývalý student Edwin Oakes Jordan následující vzpomínku:

„Skutečně velký učitel musí dát svému žákovi tři různé věci: vizi daného předmětu v jeho vztahu k vyvíjejícímu se vesmíru, energicky poctivou metodu myšlení a práce, aby se člověk mohl držet pravdy a pokud možno ji rozvíjet, a nadšení pro službu, které se ukáže být lepší dokonce než touha po slávě jako nutkavá pohnutka k tomu, aby lidé ‚pohrdali rozkošemi a žili pracovitými dny‘. Těmito třemi dary, a to v bohaté míře, Sedgwick obdařil své studenty.“

Sedgwick byl strhující přednášející, podle Winslowa měl „neobyčejný dar výstižné a dokonalé fráze“ (což by mohli zpochybnit čtenáři jeho diatriby proti právům žen v New York Times) a neochvějný morální kompas: „Vzpomínám si na dlouhý rozhovor, který jsme spolu vedli o mých osobních předpokladech a nedostatcích, na jehož konci řekl: ‚Celkově si myslím, že Winslow může být velmi užitečným člověkem‘. Ne úspěšný, ne prosperující, ale užitečný člověk. To bylo jeho měřítko hodnoty lidského života.“

Je v historii Harvardské školy veřejného zdraví nějaká událost, osoba nebo objev, o kterém byste si rádi přečetli? Pošlete své návrhy na adresu [email protected].

Zpět na úvodní stránku věnovanou stoletému výročí.