Ferrel prokázal, že jde o tendenci stoupajícího teplého vzduchu, který při rotaci v důsledku Coriolisova jevu vtahuje vzduch z rovníkových, teplejších oblastí a přenáší jej směrem k pólům. Právě tato rotace vytváří složité zakřivení frontálních systémů, které oddělují chladnější arktický/antarktický vzduch směrem k pólu od teplejšího tropického vzduchu směrem k rovníku.

Ferrel vylepšil Hadleyho teorii tím, že rozpoznal do té doby přehlížený mechanismus. Toto je citace z jeho prvního článku:

Čtvrtá a poslední síla vzniká kombinací relativního východního nebo západního pohybu atmosféry s rotačním pohybem Země. V důsledku toho, že se atmosféra otáčí kolem společné osy se Zemí, působí na každou částici odstředivá síla, která, rozdělena na vertikální a horizontální sílu, způsobuje, že nabývá sféroidálního tvaru odpovídajícího postavě Země. Je-li však rotační pohyb některé části atmosféry větší než rotační pohyb zemského povrchu, nebo jinými slovy, má-li některá část atmosféry relativní východní pohyb vzhledem k zemskému povrchu, tato síla se zvětšuje, a má-li relativní západní pohyb, zmenšuje se, a tento rozdíl vyvolává rušivou sílu, která brání tomu, aby se atmosféra nacházela v rovnovážném stavu a její tvar odpovídal tvaru zemského povrchu, ale způsobuje hromadění atmosféry v určitých zeměpisných šířkách a její pokles v jiných zeměpisných šířkách, a následný rozdíl tlaku atmosféry v těchto šířkách velmi podstatně ovlivňuje její pohyby.

Hadleyho chybná úvaha se týkala tendence k zachování lineární hybnosti, když se vzduchová hmota pohybuje ze severu na jih nebo z jihu na sever. Ferrel si uvědomoval, že v meteorologii a oceánografii je třeba brát v úvahu tendenci vzduchové hmoty, která je v pohybu vzhledem k Zemi, zachovávat svůj úhlový moment hybnosti vzhledem k zemské ose.