Raný životEdit

Cushing se narodil v Delafieldu ve Wisconsinu jako nejmladší ze čtyř bratrů a měl dvě sestry. Po smrti jeho otce, když byl ještě malé dítě, se rodina přestěhovala do Fredonie ve státě New York. Těsně před promocí byl vyloučen z Námořní akademie Spojených států amerických za žerty a špatný prospěch. Po vypuknutí americké občanské války se však za svůj případ přimluvil u samotného ministra námořnictva Spojených států Gideona Wellese, byl znovu přijat a dále získával vynikající výsledky, často se dobrovolně účastnil těch nejnebezpečnějších misí. „Jeho hrdinství, štěstí a chladnokrevnost pod palbou byly legendární.“

Občanská válkaEdit

Cushing se mimo jiné zúčastnil akcí během bitvy u Hampton Roads a u Fort Fisher. V roce 1862 byl povýšen na poručíka a v roce 1872 na velitele. Dva z jeho bratrů padli v uniformě: Alonzo H. Cushing v bitvě u Gettysburgu, za což byl vyznamenán Medailí cti, a Howard B. Cushing při boji s Apači Chiricahua v roce 1871. Jeho nejstarší bratr Milton sloužil u námořnictva jako pláteník.

Spuštění a torpédování

Byl to Cushingův odvážný plán a jeho úspěšné provedení proti železnému taranu Konfederace CSS Albemarle, který určil jeho vojenskou kariéru. Mohutný železný plášť ovládal řeku Roanoke a přístupy k Plymouthu po celé léto 1864. Na podzim americká vláda rozhodla, že je třeba situaci prozkoumat a zjistit, zda se s ní dá něco dělat. Americké námořnictvo zvažovalo různé způsoby, jak Albemarle zničit, včetně dvou odvážných plánů předložených poručíkem Cushingem. Nakonec jeden z jeho plánů schválilo a pověřilo ho vyhledáním dvou malých parních člunů, které by mohly být vybaveny jiskrovými torpédy.

Cushing objevil v New Yorku dva 30stopé (9,1 m) piketové čluny ve stavbě a získal je pro svou misi. Na každý z nich namontoval 12librovou houfnici Dahlgren a 14stopou (4,3 m) harpunu vyčnívající do vody z jeho přídě. Jeden z člunů se ztratil na moři během plavby z New Yorku do Norfolku ve Virginii, ale druhý se svou posádkou sedmi důstojníků a mužů bezpečně dorazil do ústí řeky Roanoke. Tam bylo na nosník parního člunu namontováno torpédo odpálené šňůrou.

Torpédový útok na Albemarle

V noci z 27. na 28. října 1864 se Cushing a jeho muži začali propracovávat proti proudu řeky. Doprovázel je malý kutr, jehož posádka měla za úkol zabránit zásahu konfederačních hlídek umístěných na škuneru zakotveném u vraku USS Southfield. Když oba čluny pod rouškou tmy nepozorovaně proklouzly kolem škuneru, Cushing se rozhodl využít všech 22 svých mužů a momentu překvapení k dobytí Albemarle.

Když se přiblížili ke konfederačním dokům, štěstí se od nich odvrátilo a ve tmě byli spatřeni. Dostali se pod silnou strážní palbu jak ze břehu, tak z paluby Albemarlu. Když se přiblížili k Albemarle, rychle zjistili, že je bráněna proti přiblížení plovoucími kládami. Klády však byly ve vodě již mnoho měsíců a byly pokryty silným bahnem. Parní člun po nich bez potíží vyjel a pak je překonal. Když se její břevno plně přiblížilo k trupu železného člunu, Cushing se postavil na příď a odpálil výbušnou nálož torpéda.

Zachráněný Albemarle

Výbuch vrhl všechny na palubě parního člunu do vody. Cushing se rychle vzpamatoval, svlékl si uniformu a doplaval ke břehu, kde se skrýval až do rozednění. Toho odpoledne, když se vyhnul odhalení konfederačními pátracími skupinami, ukradl malý skif a tiše pádloval po řece, aby se u ústí řeky připojil k jednotkám Unie. Z ostatních mužů v Cushingově člunu se Williamu Houghtmanovi podařilo uprchnout, John Woodman a Richard Higgins se utopili a 11 jich bylo zajato.

Cushingovo odvážné komando udělalo v trupu Albemarle na čáře ponoru díru „dost velkou na to, aby se do ní dal vjet vůz“. Okamžitě se potopila v šesti stopách vody pod kýlem a usadila se v těžkém bahně na dně, přičemž horní pancéřová kasemata zůstala z větší části suchá a velký bojový prapor Stainless Banner železného kladu vlál na jeho vlajkovém stožáru, kde byl nakonec ukořistěn jako kořist Unie.

PostbellumEdit

Po občanské válce sloužil Cushing v Tichomořské i Asijské eskadře; byl výkonným důstojníkem USS Lancaster a velel USS Maumee. Sloužil také jako ordonanční důstojník v Boston Navy Yard.

Před nástupem do velení USS Maumee, když byl na dovolené doma ve Fredonii, se Cushing seznámil s přítelkyní své sestry, Katherine Louise Forbesovou. „Kate“, jak se jí říkalo, seděla a celé hodiny poslouchala Williamovy dobrodružné příběhy. Cushing ji 1. července 1867 požádal o ruku. Bohužel dostal rozkaz a odjel dříve, než mohlo dojít k obřadu. Dne 22. února 1870 se Cushing a Forbesová vzali. Dne 1. prosince 1871 se jim narodila první dcera Marie Louise.

Dne 31. ledna 1872 byl povýšen do hodnosti komandéra, čímž se stal do té doby nejmladším, kdo této hodnosti v námořnictvu dosáhl. O dva týdny později byl odvelen, aby čekal na rozkazy. Týdny čekání se změnily v měsíce, ale žádné zprávy nepřicházely. Už se vzdal naděje na další námořní velení, když počátkem června 1873 dostal Cushing nabídku převzít velení na USS Wyoming. Velení své nové lodi převzal 11. července 1873.

Velel Wyomingu se svým typickým smyslem být tam, kde se odehrává akce, a provádět odvážné a statečné činy. Na Wyomingu se dvakrát porouchaly kotle a v dubnu byl objednán do Norfolku k rozsáhlým opravám. Dne 24. dubna byl Cushing odvelen a zařazen na seznam čekatelů na přeložení. Věřil, že mu bude Wyoming znovu přidělen, až bude připraven ke službě, ale ve skutečnosti mu jeho špatný zdravotní stav nedovoloval velet jinému plavidlu.

Cushing se vrátil do Fredonie, aby navštívil svou novou dceru Katherine Abellovou, která se narodila 11. října 1873. Jeho manželka byla šokována, když viděla, v jakém stavu se její manžel nachází. Jeho zdravotní stav se zjevně zhoršoval. Kate poznamenala Williamově matce, že místo na svých jednatřicet let vypadá na šedesátiletého muže. Cushing začal mít silné záchvaty bolesti v kyčli již těsně po potopení lodi Albemarle.

Nikdo z lékařů, které navštívil, nebyl schopen stanovit diagnózu. Termín „ischias“ se v té době používal bez ohledu na příčinu jakéhokoli zánětu sedacího nervu nebo bolesti v oblasti kyčle. Cushing mohl mít prasklou meziobratlovou ploténku. Utrpěl tolik otřesů, že se mu vykloubilo půl tuctu obratlů, a ty postupem času stále silněji doléhaly na nerv. Na druhé straně mohl trpět tuberkulózou kyčelní kosti nebo rakovinou prostaty. Nedalo se nic dělat a Cushing dál trpěl.

Byl pověřen funkcí výkonného důstojníka ve washingtonské námořní loděnici. Léto 1874 strávil předstíráním, že je se svou nečinnou rolí spokojen. Hrál si se svými dětmi a těšil se z jejich společnosti. Dne 25. srpna byl jmenován starším pobočníkem v loděnici; na podzim se bavil tím, že se aktivně zajímal o nadcházející volby do Kongresu.

Na Den díkůvzdání šli William, Kate a jeho matka ráno do kostela. Té noci byla Cushingova bolest v zádech silnější než kdykoli předtím a nemohl spát. Následující pondělí se dovlekl do námořní loděnice. Kate poslala poručíka Hutchinse, kdysi člena posádky Wyomingu a nyní Cushingova pomocníka, aby jeho nadřízeného přivedl domů. Obávala se, že nevydrží ani den. Cushing, věren své povaze, zůstal na loděnici až do setmění, a když se vrátil domů, šel si hned lehnout. Už se nechtěl zvednout. Bolest byla neustálá a strašná. Dostával injekce morfia, ale to bolest jen trochu otupilo.

Osmého prosince už nebylo možné se o Cushinga starat doma a byl převezen do nemocnice svaté Alžběty. Jeho rodina ho často navštěvovala, ale on je málokdy poznával. Cushing zemřel 17. prosince 1874 v přítomnosti své manželky a matky. Pohřben byl 8. ledna 1875 v Bluff Pointu na hřbitově Námořní akademie Spojených států v Annapolisu.