Dům Willeyových v Crawford Notch, pravděpodobně kolem 60. nebo 70. let 19. století. Obrázek s laskavým svolením Newyorské veřejné knihovny.

Scéna v roce 2018:

Jednoapůlpatrová budova uprostřed první fotografie byla postavena v roce 1793 v Crawford Notch, dlouhém úzkém údolí přes Bílé hory v New Hampshire. Zářez byl v té době jedinou východozápadní cestou přes hory a tato budova zde byla zřejmě postavena jako první. Dům známý jako Notch House sloužil jako hostinec pro cestující, kteří tudy projížděli, a koncem 18. a počátkem 19. století jej provozovalo několik různých hostinských.

Na podzim roku 1825 získal Notch House Samuel Willey, který se do domu nastěhoval se svou ženou Polly a pěti dětmi ve věku od 2 do 11 let. V té době byla nemovitost již několik měsíců opuštěná, takže Samuel strávil většinu podzimu opravami domu, rozšiřováním stájí a přípravami na zimu. Hostinec byl včas připraven na zimu a navzdory své skromné velikosti a vzhledu byl vítaným útočištěm pro prochladlé a unavené pocestné na cestě horami.

Willey provozoval hostinec i během jara a léta roku 1826 a popis domu byl zveřejněn ve vydání novin New Hampshire Sentinel z 11. srpna. Pisatel při popisu cesty na sever přes Crawford Notch uvedl následující zprávu o Notch House:

Na konci této cesty dlouhé šest mil se před očima objeví malý, ale pohodlný obytný dům, který vlastní a obývá jistý Mr. Willey, který využil malého, velmi malého mezihoří, – kde jako by se základny obou hor zastavily a ustoupily, jako by se bály, že se střetnou a spojí v jednu neprostupnou hromadu, – aby si postavil své osamělé obydlí. Ačkoli to místo vypadá nevábně a nehostinně, podařilo se mu kolem něj shromáždit nejnutnější věci, ne-li vymoženosti k životu. Na jednom z jeho pozemků jsme pozorovali velké stádo ovcí, na dvoře stodoly další domácí zvířata a na malé louce před domem několik hejn kachen a hus. K večeři jsme dostali šunku, vejce a obvyklé přílohy k takovému jídlu ve venkovské hospodě. – Interiér domu vykazoval úhlednost, jakou by se mohly pyšnit některé hostince, které jsme viděli častěji, a tváře rodičů i dětí byly obrazem spokojenosti. Může filozofie nebo domněnky vysvětlit nebo objasnit pohnutky, které mohou přimět člověka, aby se takto usadil ve vzdálenosti šesti mil od obydlí kohokoli ze svého rodu a na místě, kde je téměř nemožné, aby měl bližšího souseda?

Přes tento bukolický popis však život v Crawford Notch ohrožovalo více věcí než jen jeho izolace. Dům se nacházel na úpatí strmého svahu, na úzkém rovném pozemku mezi horou v zadní části a řekou Saco před domem na druhé straně silnice. V důsledku toho bylo toto místo náchylné k sesuvům půdy a jeho obyvatelé by v případě, že by k němu došlo, neměli žádnou schůdnou cestu, jak uniknout jeho cestě.

Tuto skutečnost si rodina Willeyových velmi dobře uvědomila v červnu 1826, kdy jeden takový sesuv těsně přežila. Sesuv, který se přiblížil na méně než 200 stop od jejich domu, zasáhl podle Samuelova odhadu asi akr půdy a během několika minut urazil téměř míli. Zpráva o této události byla publikována v New England Galaxy a následně se objevila v The Farmers‘ Cabinet 12. srpna 1826 v článku, který obsahoval následující popis:

Těsně před naší návštěvou tohoto místa – 26. června – došlo k obrovské lavině nebo sesuvu, jak se tam říká, z hory, která tvoří jižní stěnu průsmyku. obrovská masa zeminy a kamení z boku hory se uvolnila z místa, kde spočívala, a začala se sunout směrem dolů. Během svého pohybu se rozdělila na tři části, z nichž každá se s úžasnou rychlostí řítila dolů na cestu, smetla před sebou keře, stromy a skály a zasypala cestu tak, že ji nebylo možné obnovit.

Článek dále popisoval reakci rodiny Willeyových:

Místo, z něhož se tento sesuv či skluz uvolnil, se nachází přímo v zadní části domu pana Willeyho; a kdyby v pádu vrabce nebyla zvláštní Prozřetelnost a kdyby prsty této Prozřetelnosti nesledovaly směr klouzající masy, ani on, ani nikdo z jeho rodiny by o tom nikdy nevyprávěl. – Slyšeli ten hluk, když se poprvé dal do pohybu, a běželi ke dveřím. V hrůze a úžasu spatřili horu v pohybu. Ale co může lidská síla v takové nouzi dokázat? Než stačili pomyslet na ústup nebo zjistit, kudy se dá uniknout, nebezpečí pominulo.

Podle Samuelova bratra Benjamina, který o této události po mnoha letech vyprávěl ve své knize, se Willeyovi po této téměř katastrofě původně chtěli odstěhovat, ale po delší úvaze se rozhodli zůstat. Benjamin vyprávěl o rozhovoru, který Samuel po této události vedl s jinou osobou, přičemž Samuel údajně vysvětloval: „Taková událost, jak víme, se tu nestala už velmi dlouho a další podobná se pravděpodobně ještě dlouho nestane. Vezmu-li tedy věci minulé z tohoto hlediska, nemám strach.“

Během následujících dvou měsíců nastalo v regionu velké sucho, které vysušilo půdu do mnohem větší hloubky, než je obvyklé. Toto sucho však náhle skončilo v noci 28. srpna, kdy tudy prošla silná bouře. Přívalové deště zničily téměř všechny mosty v zářezu a navíc se vsákly hluboko do vyschlé půdy, takže půda podél strmých útesů byla obzvláště náchylná k sesuvům. K jednomu takovému sesuvu došlo i zde u Notch House, ale stejně jako v případě červnového sesuvu byla budova jen o vlásek ušetřena. Stála přímo v cestě sesuvu, ale padající trosky narazily na nízký hřeben těsně nad domem a způsobily jeho rozdělení na dva proudy. V důsledku toho sesuv prošel po obou stranách domu, zničil stáje, ale jinak nechal budovu jako zázrakem neporušenou, než se opět spojil do jediného proudu těsně pod domem.

Po následujících několika dnech však obyvatelé blízkého zářezu nemohli najít žádné stopy po sedmi členech rodiny Willeyových ani po dvou nájemnících, kteří zde žili. Uvnitř domu se našly důkazy, že jeho obyvatelé odešli ve spěchu, což naznačovalo, že se snažili utéct do bezpečí ještě před sesuvem půdy. Při následném prohledávání oblasti byla v sutinách pod domem objevena značně zohavená těla Polly Willeyové a jednoho z nájemníků, Davida Allena. Brzy byly objeveny i Samuelovy ostatky a ostatky jejich nejmladšího dítěte, tříleté Sally. Tělo Davida Nicholsona, druhého nájemníka, bylo nalezeno pět dní po neštěstí a o den později bylo daleko od domu, na druhé straně řeky Saco, nalezeno tělo dvanáctileté Elizy Willeyové. Zbylé tři děti – jedenáctiletý Jeremiah, devítiletá Martha a sedmiletý Elbridge – se však nikdy nenašly.

Po katastrofě se objevilo mnoho teorií, co přesně se zde v noci 28. srpna stalo. Nejpravděpodobnějším vysvětlením, které ve své knize uvedl Benjamin Willey, je, že Samuel zůstal v noci vzhůru, aby sledoval bouři a vyhlížel známky sesuvu půdy. Když uslyšel blížící se sesuv, vzbudil svou rodinu, a když odcházeli, slyšeli zvuk ničených stájí. To je přimělo k útěku opačným směrem a ve tmě a lijáku nevědomky vběhli přímo do cesty druhé straně sesuvu.

Bez ohledu na skutečný sled událostí se však zpráva o katastrofě rychle rozšířila po celé zemi. Již za několik měsíců se do Crawford Notch vydávali zvědavci, aby si prohlédli dům a spoušť způsobenou sesuvem půdy, a během několika dalších let jich stále přibývalo. To přispělo k rozvoji vznikajícího turistického průmyslu v Bílých horách. Východ Spojených států se v té době stále více industrializoval a urbanizoval a mnoho lidí přitahovala původní divočina této oblasti a ničivé síly přírody, které se projevily při Willeyho katastrofě. Místní hostinský Ethan Allen Crawford, po jehož rodině je zářez pojmenován, měl po tragédii čilý obchodní ruch a v roce 1828 postavil několik mil odtud u bran zářezu nový hotel. Na přílivu turistů vydělal i Samuelův bratr Benjamin Willey, který od návštěvníků vybíral poplatky za prohlídku domu s průvodcem.

Tragédie inspirovala také známé umělce a spisovatele. V říjnu 1828 sem zavítal malíř Thomas Cole a popsal, že „pohled na Willeyho dům s malým kouskem zeleně v ponuré pustině velmi přirozeně připomněl hrůzy oné noci, kdy celá rodina zahynula pod lavinou kamení a hlíny“. Cole byl zakladatelem uměleckého směru Hudson River School a pro jeho obrazy byly typické dramatické krajiny, které zdůrazňovaly krásu i nebezpečí nezkrocené americké divočiny. Toto prostředí v Crawford Notch v kombinaci s Willeyho neštěstím bylo pro Colea ideálním námětem a následně tuto scénu namaloval. Obraz s názvem Daleký pohled na sesuvy, které zničily rodinu Whilleyových, je dnes ztracen, ale dochovalo se několik litografických reprodukcí, včetně té níže, která se nachází v Kongresové knihovně.

Kromě Colea zakomponoval katastrofu do jednoho ze svých děl také spisovatel Nathaniel Hawthorne. V roce 1835, kdy byl ještě mladým, poměrně neznámým autorem, vydal povídku „Ctižádostivý host“, která byla založena na této události. V povídce není rodina Willeyových zmíněna jménem a jsou zde určité rozdíly ve věku a složení rodiny, ale jinak se jedná z velké části o převyprávění obecně přijímané teorie o zániku rodiny Willeyových. Hawthorne ji však přikrášluje tím, že přidává postavu – titulního ambiciózního hosta -, který do domu přijel v noci bouře. Mladý muž v příběhu hovoří s rodinou o své touze zanechat odkaz, aby se na něj po smrti vzpomínalo. Nakonec však umírá spolu se zbytkem rodiny, jeho tělo se nikdy nenajde a mezi místními obyvateli panuje nejistota, zda v domě v té době vůbec nějaký host byl.

Dům Willeyových byl mezitím nadále oblíbenou atrakcí. V polovině 19. století se Bílé hory staly významným turistickým cílem, a to zejména díky publicitě kolem Willeyho katastrofy. V této době byla postavena řada nových hotelů, včetně jednoho přímo ve Willey House. V roce 1845 koupil pozemek místní hoteliér Horace Fabyan a postavil nový hotel přímo vedle starého domu, jak je vidět na levé straně první fotografie. Jmenoval se Willey Hotel, měl tři patra, rozměry 40 x 70 stop a kapacitu 50 osob.

Hotel i dům zde stály ještě v době pořízení první fotografie, tedy někdy v 60. nebo 70. letech 19. století. V té době, asi 40 až 50 let po katastrofě, už bylo jen málo vizuálních důkazů o ničivém sesuvu půdy, ale dům zůstal důležitou místní památkou. Přežil ještě několik desetiletí, ale nakonec ho potkal stejný osud jako mnoho jiných bělohorských hotelů, když ho v září 1899 zničil požár, zřejmě v důsledku vadného komína.

Dnes, více než 120 let po požáru, je dům dávno pryč, ale jeho příběh zůstává důležitou součástí místních pověstí. Místo, kde dům stál, dnes označuje malý kamenný památník uprostřed první fotografie a hned vlevo od něj se nachází návštěvnické centrum a ředitelství parku Crawford Notch State Park. Dále v dálce zůstává jediným orientačním bodem z první fotografie samotná hora, která se tyčí více než 2 000 stop nad dnem údolí. S výškou 4285 stop je 29. nejvyšší horou ve státě a příznačně se jmenuje Mount Willey.