We Can Still Fix It. Zeptejte se Jeffa Tweedyho z Wilco.
Většinou kolem sedmé večer se Jeff Tweedy, zakladatel a zpěvák rockové skupiny Wilco, koupe. Je to poměrně nový zvyk. Je to nejdelší časový úsek, kdy byl za celý svůj dospělý život doma. Od konce osmdesátých let, kdy začal hrát na baskytaru v alt-country kapele Uncle Tupelo, přes vznik skupiny Wilco v roce 1994 až do doby, kdy pandemie uzavřela velkou část světa, strávil Tweedy většinu života na cestách. „Být na turné je velmi režimové. To je pro někoho s úzkostnou poruchou, jako jsem já, uklidňující,“ řekl mi Tweedy začátkem října v pořadu Zoom. „Když jste doma, je trochu těžší strukturovat si život tak, aby vám připadal jako zdravá rutina. Cvičení a koupel jsou jedny ze způsobů, jak to dělám. Mám ráda rituály péče o sebe.“
Od března se Tweedy – v jehož životopise je mimo jiné Grammy oceněný hudební producent a skladatel a autor nejprodávanějších memoárů a který je ve svých 53 letech moudrým stařešinou indie rocku – rozvaluje ve svém domě na severní straně Chicaga, kde žije se svou pětadvacetiletou manželkou Susie a dvěma dospělými syny Spencerem a Sammym. Často chodí pozdě ráno do svého nedalekého nahrávacího studia, vrací se v podvečer, cvičí (na stacionárním kole) a pak se koupe. Mnoho večerů, jakmile se umyje, vystupuje v Tweedy Show, živém vysílání na instagramovém účtu své ženy (@stuffinourhouse), které rodina debutovala v březnu a které často zahrnuje hudební vystoupení a vtipkování mezi Tweedym, Susie, Spencerem a Sammym.
V předvečer vydání svého sólového alba Love Is The King (ke stažení 23. října na streamu a na vinylu a CD 15. ledna) a druhé knihy How To Write One Song (13. října) hovořil Tweedy s časopisem Esquire o politice, svých nových projektech a budoucnosti Wilco. Rozhovor, který jsme pro přehlednost lehce upravili a zkrátili, jsme však nejprve zahájili otázkou, kterou ve své debutové knize Let’s Go (So We Can Get Back) z roku 2018 Tweedy podle svých slov raději klade lidem, než aby s nimi vedl konverzaci.
Esquire:
Jeff Tweedy: Kam myslíte, že půjdeme, až zemřeme? To je … Já nevím. Myslím, že to je velká výzva v mém životě a překážka, kterou se spousta lidí snaží překonat, je to, že nevíš. Vyrovnat se s tím, že nevíme, je možná ta nejtěžší věc, kterou kdy kdo z nás musel udělat. Bojujeme se svým strachem z toho, co bude, ale to, co opravdu nesnášíme, je nevědět. O této jediné otázce bych mohl mluvit celý zbytek rozhovoru. Pořád nad ní přemýšlím, nejen nad tou otázkou, ale i nad touhou po odpovědi.“
Nalezl jsi uspokojivou odpověď?“
Neuznávám žádnou konkrétní představu o nebi, reinkarnaci nebo něčem podobném. Vím jen, že nikdo z nás neví, kde byl předtím, než se ocitl tady. To mi vždycky připadá záhadné a zajímavé. Odkud pochází naše osobnost, naše bytí, náš pocit sebe sama? Všichni jsme se narodili, ale kde jsme byli?
Kolik času trávíte přemýšlením o těchto otázkách?“
Pokud nemluvím s jinými lidmi, tak asi hodně. Spencer vystudoval filozofii a Sammy uvažoval o studiu na rabínské škole. Naše rozhovory doma bývají takové.
Tweedy vyrostl v Belleville, malém městě v jižním Illinois, a v roce 1994 se přestěhoval do Chicaga za Susie. V polovině dvoutisícovky se spřátelil s dalším přesídlencem z Chicaga, Barackem Obamou. V roce 2005 tehdejší senátor představil Wilco na festivalu Farm Aid. Během jeho prvních prezidentských voleb v roce 2008 hrála kapela na benefičním koncertě. Poté, co se Obamovi přestěhovali do Washingtonu, hostil prezident Tweedyho a další členy kapely v Bílém domě.
Ty si někdy telefonuješ s prezidentem Obamou?
Ne, ale Rahm Emanuel mi občas zavolá.
O čem spolu mluvíte?
Dlouho jsem neodpovídal.
Když ano, o čem jste se bavili?
Nikdy moc, abych byl upřímný. Rahm je čistě transakční. Chtěl by, abych udělal nějakou benefici nebo byl v jeho podcastu a podobně. Takže to je jeden z důvodů, proč se zdráhám zvednout telefon. To bude v článku, že? A sakra. Bude po mně střílet.
Jak tuhle zemi uzdravit?
Nevím, jak to napravit. Mohu vám říct některé věci, které jsem se snažil dělat, abych si nedovolil cítit příliš velký hněv. Mám nutkání být naštvaný a nenávistný vůči lidem, kteří jsou zodpovědní za to, že jsme se dostali do této šlamastyky. Tedy politikům – strůjcům některých z těchto katastrof. Nevím, jestli budu mít v srdci sílu jim někdy odpustit. Ale typický Trumpův volič – bílý, nespokojený, izolovaný, velmi podobný lidem, s nimiž jsem vyrůstal – i na tyto lidi se velmi zlobím, a to do té míry, že nevím, zda mám v sobě tolik síly, abych se na ně díval jako na hodné vykoupení. Nerad to cítím.
Pořád o tom mluvím se svými dětmi a nejlepší, co mě napadá, je říct: Ti voliči mě možná jednou budou potřebovat a já budu potřebovat je. To je jedna z cest, kterou jsme jako národ zabloudili: přestali jsme po sobě chtít, abychom si byli navzájem užiteční. Můj bratr, který zemřel, by byl voličem Trumpa s červenou čepicí. Byl dost rasistický a nijak zvlášť zvědavý na svět. Ale měl nesmírně pozitivní instinkty, když šlo o to někomu pomoci. Komukoli. Když se cítil povolán do služby – řekněme, aby pomohl rodině vyměnit pneumatiku u silnice -, bylo mu jedno, jestli je to černoch nebo běloch. Prostě se cítil dobře, když věděl, že je užitečný.
Pro mě je poznatkem z pandemie to, jak dobře jsou lidé přizpůsobeni životu ve tmě.
To je jedna z velkých promarněných příležitostí celé této věci. Nedovolím si příliš se zabývat tím, kolik zloby mám na své bližní.
Jeden z mých sousedů vyvěsil obří Trumpovu vlajku a patří k nejhodnějším lidem v našem bloku. Těžko se s tím smiřuji. Souhlasí snad s prezidentovou nenávistnou ideologií? Jsou rasisté?
Téměř v každém případě je to jako impuls k rigiditě a vyžadování čistoty. Problém je, že to nenechává otevřenou cestu k vykoupení. A cestu k vykoupení by měl mít každý. Smutné je, že spousta lidí umožňuje a podporuje něco zrůdného, ale vůbec to nejsou zrůdy. Nejsou. Je těžké to pochopit, ale spousta z nich tomu vůbec nevěnuje pozornost. Spousta z nich je nevšímavá. Jako by měli přirozený sklon naladit se na cokoli politického, protože jsou přesvědčeni, že je to všechno jen šaráda. Moji rodiče byli velmi skeptičtí ke každému politikovi po Nixonovi. Každý, kdo se stal politikem, byl někdo, ke komu byste měli být podezřívaví.
Třebaže můj táta, než zemřel, byl úplně proti Trumpovi. Nesnášel ho do morku kostí. Pro mého tátu byl Trump šéfovo dítě.
Love Is The King, Tweedyho třetí sólovou desku původních písní, nahrál se svými syny, kteří jsou oba hudebníci. Melodie jsou fanouškům Wilco důvěrně známé a jako by sledovaly cestu napříč různými obdobími katalogu kapely, od country až po přímočarý mellow rock. Tweedy reflektuje tento bohulibý rok texty plnými stesku, stesku po domově, strachu a naděje.
Tato deska jako by odrážela naši současnou situaci. Měl jste na mysli události roku 2020, když jste tuto desku psal?
Kromě písně „Troubled“ bylo vše napsáno od března.
„Save It For Me“ působí jako píseň postavená pro tento rok, zejména opakující se fráze „When the world falls apart“. I tahle sloka: „There’s a reason no one will call today / The people you lean on don’t always know what to say.“
Verš, na který jsem v té písni nejvíc pyšný, zní: „A light left on in an empty room / Is all a love can be.“ (Světlo ponechané v prázdné místnosti / je vše, čím může být láska). Protože přesně takoví jsme jeden pro druhého. I když se svou sestrou nemluvím každý den, vím, že je tu pro mě. Je to nedovolit, aby oblasti vašeho světa byly ve tmě. Někde je pro nás útěcha, a ta je téměř vždy v jiných lidech – v našich rodinách, v našich blízkých.“
V červnovém prohlášení Tweedy napsal: „Moderní hudební průmysl je postaven téměř výhradně na černém umění. Bohatství, které právem náleží černošským umělcům, bylo přímo ukradeno a dodnes roste mimo jejich komunity“. Tweedy se zavázal věnovat 5 % svých příjmů z písní na černošské účely – mimo jiné na Hnutí za životy černochů a organizaci Black Women’s Blueprint – a vyzval ostatní hudebníky, aby učinili totéž.
Má prohlášení, které jste vydal v červnu, nějaké pozadí?
Prostě mi připadá špatné, že neexistuje jednotný reparační program pro tento průmysl. Náš průmysl by byl jedním z nejlepších míst, kde by se tato diskuse mohla začít vést. Není to jako spousta jiných argumentů na obranu reparací. Je to zcela jasné. Můžete lidem velmi explicitně ukázat, jak k tomu došlo. Že to není jen vina – je to spravedlnost, je to realita.
Když se Rock and Roll Hall of Fame začala prosazovat v naší kultuře, myslel jsem si, že se tím někdy bude zabývat. Místo toho jim trvalo dvacet let, než do ní uvedli sestru Rosettu Tharpeovou. S BMI a některými dalšími jsme pomalu, ale jistě dělali pokroky a stále se to posouvá. Ale abych byl upřímný, trochu mě zklamalo, že na to nereagovala žádná Taylor Swiftová nebo větší umělci. Můj hlas není tak výrazný. Byl bych opravdu rád, kdyby zareagovalo více lidí.
Ale vím jistě, že program, jaký jsem popsal, bude k dispozici velmi brzy.
V roce 2010 začala společnost Wilco pořádat Solid Sound, letní festival hudby a umění, který se koná dvakrát ročně v Berkshire Mountains v západním Massachusetts. Tato akce svědčí o neutuchající fanouškovské základně kapely. Naposledy festival pořádala v roce 2019. Turné je hlavním zdrojem příjmů většiny členů kapely a její posádky. „Nebyl to dobrý rok,“ řekl Tweedy. Zatím se mu daří nadále vyplácet kapele a členům štábu většinu toho, co vydělávali před pandemií, a to díky určitým úsporám, půjčce na ochranu výplaty, kterou Tweedy získal na začátku letošního roku, a svému rozhodnutí umožnit použití několika písní v reklamách na Coronu a fazole Bush. „Uvolnil jsem svá kritéria pro licence na písně a reklamy hned na začátku, abych si pomohl s peněžními toky,“ řekl.
Co chystá Wilco dál?
Natočili jsme možná třetinu nebo čtvrtinu desky. Každý v kapele má vlastní nahrávací studio, nebo alespoň možnost dělat doma overduby. Pravděpodobně na tom budeme pracovat na dálku i přes zimu. V ideálním případě nám deska vyjde příští rok. Pluli jsme dopředu na další Solid Sound Festival. Je pravděpodobné, že to nakonec bude později v roce 2021, pokud se vůbec uskuteční. Držíme si palce.
Jak dlouho Wilco vydrží?“
Myslíš jako skupina, která vystupuje?“
Jo.
Nevěřím v rozpad kapel, takže asi dokud to nepůjde. A dokud lidi budou mít zájem slyšet, jak ty písničky hrajeme, a budou mít alespoň trochu zájem slyšet, čím jsme se tvůrčím způsobem inspirovali. Nemyslím si, že bychom to dělali jen jako nostalgický počin. Vždycky budeme potřebovat nový materiál, abychom z toho měli dobrý pocit. Naštěstí máme stejnou energii jako dřív.“
How To Write One Song je Tweedyho druhá kniha za posledních několik let. V té první, Let’s Go (So We Can Get Back), která se stala bestsellerem New York Times, se zabývá svým muzikantským životem a závislostí na lécích proti bolesti, kvůli níž vyhledal léčbu a v roce 2004 se jí zbavil. Jeho nová kniha je zčásti návodem na skládání písní a zčásti filozofickým zkoumáním lidské touhy – lidské potřeby tvořit. Je to také snadné a příjemné čtení.
Vzhledem k pandemii a společenským zmatkům a k tomu, že se k nám řítí historické volby, co v této chvíli znamená umění?“
Umění je velkou útěchou. Je to světlo v jakékoli temnotě. Inspiruje mě, kolik umění vzniklo pod nátlakem. Musí být opravdu nepředstavitelně zle, aby to v lidech zabilo impuls k tvorbě. Nejspíš proto, že má tak obrovskou léčivou sílu. Zejména hudba má bezkonkurenční schopnost zlepšit náladu.
Nedávno jsme hráli koncert v autokině. Soudkyně Ginsburgová zemřela asi hodinu předtím, než jsme šli na pódium. Moje děti a naši přátelé plakali. Bylo tam hodně zoufalství. Taky jsem to cítil. Jediné, co jsem mohl svým dětem říct, bylo: „Jakmile se dostaneme na pódium a proběhne pár písniček, pokud se dokážete soustředit, budete se cítit lépe. Na konci představení už to bude skoro jako po vyléčení. Ne že by obavy zmizely, ale připomene se vám, že to existuje a že je těžké se toho zbavit.“ A tak jsem se rozhodl, že to udělám. Nevím, je to prostě kouzelná věc.
Jste optimista, pokud jde o budoucnost?
Ano, jsem. Opravdu se cítím být téměř neochvějně optimistický. Musím takový být. Pokud dokážete sebrat trochu odvahy a zachovat si naději, je vaším úkolem to udělat – pro lidi, kteří to nedokážou, a pro lidi, kteří s tím bojují víc než vy. Jako rodič je téměř kruté, když se příliš nesnažíte vyvolat tyto pocity naděje do budoucna. Když jsem byl malý, budoucnost byla vždy místem, kde se všechno vyřeší a bude to úžasné. Myslím, že to stále platí pro spoustu věcí. Naším heslem do budoucna by mělo být: „Udělejme budoucnost opět skvělou.“
Pro mě si z pandemie odnáším to, jak dobře jsou lidé přizpůsobeni životu ve tmě – přizpůsobují se, hledají způsoby, jak zůstat ve spojení, hledají způsoby, jak pomáhat. Jednotlivci a komunity v průběhu celé věci neuvěřitelným způsobem modifikovali své chování, aby se s tím vyrovnali. Nefunguje to samozřejmě u všech. Pro mnoho lidí to byla tragédie. Ale jen z vlastní zkušenosti vím, že jsme byli naprosto vyděšení, měli jsme pocit, že žijeme na pokraji toho nejhoršího, co se kdy v našem životě stalo – a to jsme, s globální pandemií a krachem globální ekonomiky – a přesto jsme se tuhle večer smáli nad pizzou. Nacházíme takové chvíle radosti. Lidé jsou kurva neuvěřitelní. Proto jsme pořád tady.