Nashville byl boj. Přestěhoval jsem se tam v roce 1960, zhruba v době, kdy mi bylo 27 let. Byl jsem na mizině jako Desatero přikázání. Jako zpěvák jsem měl svůj styl, ale ne každému se ten styl líbil. Nebyl jsem ani skvělý kytarista. Když jsem se ale podíval na svůj rukopis, viděl jsem něco, co se mi opravdu líbilo. Nebyl důvod, proč bych nemohl soutěžit v aréně, kde pracovali nejlepší spisovatelé.

Ale nevěděl jsem, co mám dělat nebo kam jít, a měl jsem peníze jen na jednu noc v zablešeném hotelu. Druhý den ráno jsem byl v kavárně, když do ní měl vejít kdo jiný než Billy Walker, můj kamarád z Texasu. Billy a jeho žena mě nechali tři měsíce bydlet u sebe doma. Billy mě vzal do všech studií a seznámil mě se všemi producenty. Ale nikdo si nic nekoupil.

Někteří lidé hledali prodejce encyklopedií. Tak jsem chodil dům od domu a strkal nohu do dveří, než se zavřely. U srdce mě zahřál příjezd mé ženy Marthy a dětí, které bydlely u jejích rodičů ve Waco. Ale to teplo netrvalo dlouho. Jediné, co jsme si mohli dovolit, byl malý ošklivý přívěs, který stál mezi parkovištěm ojetých aut a hřbitovem. Nájemné bylo 25 dolarů týdně. Provize mého prodavače nebyla ani zdaleka tak vysoká. Martha si našla práci servírky a držela nás nad vodou. Byl jsem za tuhle pracovitou ženu vděčný, ale zároveň mě to ponižovalo.

Začal jsem se poflakovat v Tootsie’s Orchid Lounge. Čím víc jsem pila, tím víc jsem se propadala do hlubin zoufalství a žárlivosti. I když jsem mohl odejít s ochotnou ženou, nesnesl jsem představu Marty s jiným mužem. K její cti budiž řečeno, že si moje pokrytectví nenechala líbit, ale naše hádky byly brutální: jednou mi ukousla ukazováček až na kost. Bál jsem se, co to udělá s mým hraním na kytaru.

Martha mi uměla ublížit a naopak. Po vyřazovací bitce utíkala pryč a nechávala mě pár dní s dětmi, nebo jsem jí dělal totéž. Když tu zimu zasáhla Nashville studená fronta, seděl jsem u baru v Tootsie’s a díval se z okna, pozoroval závěje sněhu a cítil se tak nízko, jak jen nízko může být. Můžete se vsadit, že jsem do sebe lil velké množství whisky, vína a piva. Už jsem nebyl při smyslech. Vstal jsem od baru a vyšel do mrazu jen v džínové bundě. Město bylo nehybné. Na ulici kromě mě nikdo nebyl. Zaplavil mě podivný klid, když jsem vyšel doprostřed ulice, kde jsem se – neptejte se mě proč – rozhodl lehnout si a odpočinout si. Právě tehdy a tam jsem ležel na zádech, oči doširoka otevřené, a sledoval, jak mi na hlavu padají sněhové vločky.

Zvažoval jsem možnost, že by mě mohlo přejet auto. Asi mi to nevadilo, protože nejméně deset minut jsem se ani nepohnul. Nemůžu vám říct, že jsem se chtěl zabít, protože jsem se nezabíjel. V té době jsem si obvykle přibaloval pistoli. Kdybych měl zájem to všechno ukončit, mohl jsem se střelit do hlavy. Šlo jen o to, lehnout si uprostřed ulice za zasněžené noci. Mohl jsem o tom napsat písničku, ale neudělal jsem to.

Svět se otočil, jako vždycky, a o týden později jsem byl zpátky u Tootsieho. Přinesl jsem si kytaru a přivítal to, čemu písničkáři říkají tahák: to je, když vytrousíme naše písničky a zahrajeme si je navzájem. Nálada byla směsicí přátelského soupeření a bratrské podpory. Mezi písničkáři byli lidé jako Hank Cochran, Harlan Howard, Mel Tillis a Roger Miller. Měl jsem štěstí, že jsem mohl být v jejich společnosti. Hank, který prodával písničky, se ke mně choval jako k vítězi. „Tímhle si vyděláš peníze, Willie,“ řekl mi. „Jsi příliš dobrý na to, abys nevydělal.“

Řekl mi o jedné hudební vydavatelské firmě a o pár dní později mě odvezl, abych zahrál své písně hlavnímu šéfovi Halu Smithovi. Předvedl jsem své nejlepší věci – Night Life, Crazy, Funny How Time Slips Away. „Zní to dobře,“ řekl Smith. „Ještě se k tobě vrátím.“

Neuplynulo ani 24 hodin a Hank se vrátil do přívěsového parku. „Jsi najatý,“ řekl. „Co říkáš na padesát babek týdně?“ Znělo to skvěle. Moje první práce profesionálního textaře. Plat znamenal, že se můžeme přestěhovat do slušného bytu.

Práce od devíti do pěti, kde mou jedinou prací bylo psát písničky, mi připadala divná. Vždycky jsem psal za pochodu, za jízdy autem uprostřed noci, za ranního venčení psa, za denního snění o ničem konkrétním. Písničky přišly, když přišly. Uvědomil jsem si, že je to kreativita na přání. Prvních pár dní jsem byl trochu nesvůj. Měl jsem kytaru, tužku a prázdný sešit. Hank mohl nadhodit nějaký nápad v naději, že to něco zažehne. Když to nezabralo, řekl mi nějaký vtip a doufal, že to povede k nějaké písni. Nepovedlo se to.

Jedno odpoledne mu řekl: „Párkrát si zavolám. Ty na něčem pracuj sám.“ Pracovat na čem? V hlavě jsem měl prázdno. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo rozhlédnout se kolem sebe a říct: „Ahoj, stěny“. To byl asi hloupý způsob, jak začít písničku, ale co už. Bylo to lepší než nic. A když jsem mohl mluvit se stěnami, mohl jsem určitě mluvit i s oknem. „Ahoj, okno. Vidím, že jsi pořád tady. Není ti smutno od té doby, co náš miláček zmizel?“ A co strop? „Ahoj, strope. Chvíli se na tebe budu dívat. Víš, že nemůžu spát, tak vydržíš chvíli se mnou?“

Než se Hank vrátil, našel jsem malou harmonii, která se nesla textem. „Přišel jsem na něco pěkně hloupého,“ řekl jsem, „ale možná to stojí za poslech.“ Hank si to poslechl a řekl: „Stojí to za zkurvený majlant. Willie, příteli, právě jsi napsal hit.“ V roce 1961 se Hello Walls dostala na první místo country hitparády a prodaly se jí dva miliony kopií. Tehdy se můj svět obrátil vzhůru nohama.

– Jedná se o upravený úryvek z knihy My Life: It’s A Long Story, kterou napsal Willie Nelson, vydává nakladatelství Sphere 21. května za cenu 20 liber. Výtisk za 16 liber si můžete objednat na telefonním čísle 0330 333 6846 nebo na adrese bookshop.theguardian.com.

{{#ticker}}

{{vlevo nahoře}}

{{vlevo dole}}

{{vpravo nahoře}}

{{vpravo dole}}

.

{{#goalExceededMarkerPercentage}}

{{/goalExceededMarkerPercentage}}

{{/ticker}}

{{heading}}

{{#paragraphs}}

{{.}}

{{/paragraphs}}{{highlightedText}}

{{#cta}}{{text}}{{{/cta}}

Připomeňte mi to v květnu

Budeme vás kontaktovat a připomeneme vám, že máte přispět. Zprávu ve své e-mailové schránce očekávejte v květnu 2021. Pokud máte jakékoli dotazy ohledně přispívání, kontaktujte nás.

• Sdílet na Facebooku
• Sdílet na Twitteru
• Sdílet e-mailem
• Sdílet na LinkedIn
• Sdílet na Pinterest
• Sdílet na WhatsApp
• Sdílet na Messenger