V 15 hodin 18. srpna 1838 se šest lodí vydalo za odlivu na cestu k majáku Cape Henry v Norfolku ve Virginii. Lodě byly naplněny knihami, nejnovějším vědeckým a navigačním vybavením a posádkou 346 mužů – včetně lingvisty, mineraloga, dvou botaniků a dvou umělců.

Za nimi ležely mladé, ambiciózní Spojené státy. Před nimi byly čtyři náročné roky na moři a téměř 87 000 mil oceánu.

Takto byla letos v létě před 175 lety zahájena velká expedice Spojených států do jižních moří, která byla stejně odvážným podnikem, jako by dnes byla mise na Mars. Velitelem byl brilantní, ale přísný čtyřicetiletý poručík námořnictva Charles Wilkes, který expedici nařídil „rozšířit říši obchodu a vědy“ zmapováním a prozkoumáním rozsáhlých málo známých oblastí jižního Atlantiku a Pacifiku. Byla to poslední expedice, která obeplouvala zeměkouli, potvrdila existenci Antarktidy a zmapovala 280 tichomořských ostrovů a 800 mil severozápadního pobřeží USA.

Artefakty z této většinou zapomenuté cesty jsou představeny na nové výstavě, která se tento měsíc otevírá ve Smithsonově Národním muzeu letectví a kosmonautiky (NASM), „Čas a navigace“:

Úspěch expedice závisel především na 28 námořních chronometrech, které Wilkes vzal s sebou. Ty udávaly přesný čas zpět na pevnině. Při porovnání s místním časem na lodi, odvozeným z měření oblohy, mohli navigátoři určit zeměpisnou délku na moři.

Vilkesova expedice ukazuje, „co se stane, když máte přesné hodiny a přesné způsoby zjišťování polohy,“ říká kurátorka výstavy Carlene Stephensová, „a federální vláda vkládá spoustu peněz do využití těchto znalostí.“ Národ se podle ní snažil „upevnit svou pozici mezi světovými námořními mocnostmi tím, že tyto znalosti využije.“

Když Wilkes a jeho muži kličkovali oceány a vyplňovali hranice, které byly jen volně načrtnuty, nashromáždili horu artefaktů: mumie, rostliny, nosní flétnu, těla více než 2 000 ptáků, psí spřežení a pláštěnku s havraním peřím. Mezi předměty na výstavě NASM patří samojská mušlová trumpeta, tetovaná cedrová maska ze severozápadního Pacifiku a jadeitové ozdoby z Nového Zélandu.

Když se Wilkes v létě 1842 vrátil, shromáždil tak obrovskou sbírku předmětů a dat, že pro ni nebylo dost velké místo. Jak roky plynuly, část z ní byla rozdána a část se ztratila. To, co zbylo, pak v roce 1858 našlo trvalý domov ve Smithsonově institutu – založeném o 12 let dříve – kde se stalo součástí nadační sbírky.

„Expedice, která byla obrovským navigačním počinem,“ říká Stephens, „rozšířila znalosti o neprobádaných oblastech světa a pomohla rozšířit americký obchod, průmysl a vědecké poznání. Upevnila postavení národa jako nového světového hospodářského lídra.“

Wilkes zemřel ve Washingtonu v roce 1877 a dnes odpočívá na Arlingtonském národním hřbitově, jen kousek za řekou Potomac, kde se nacházejí plody jeho největšího úspěchu.