„Projdi před lidem… vezmi hůl, kterou jsi udeřil do Nilu… Udeř do skály a vytryskne z ní voda a lid bude pít? A Mojžíš udělal, jak mu bylo řečeno. To místo se jmenovalo Meriba, protože to bylo místo, kde se Izraelci hádali“. (Exodus 17,5-7)

Tato událost v závěru parašat B’šalach tohoto týdne se stala v prvním roce 40 let putování.

Na konci 40 let se lid vrátil k vodám Meriby a znovu volal po sladké vodě. Bůh promluvil k Mojžíšovi a řekl: „Vezmi hůl a shromáždi obec, ty a tvůj bratr Áron, a promluvíš ke skále před jejich očima, a ona vydá svou vodu, a ty jim přineseš vodu ze skály a dáš napít obci i jejím zvířatům.“ A tak se stalo. (Numeri 20,7-8)

Mojžíš však neudělal, co mu Gold řekl. Rozzuřen stížnostmi lidu Mojžíš dvakrát udeřil holí do skály. Voda skutečně vytryskla, ale Bůh nebyl spokojen: „Protože jsi mi nedůvěřoval, abys mě posvětil před očima Izraelitů, tak nepřivedeš toto shromáždění do země, kterou jsem jim dal.“ A tak se stalo. (Numeri 10,12)

Dvě události na stejném místě, v Meribě, s odstupem 40 let – poprvé bylo Mojžíšovi řečeno, aby udeřil do skály, a byl pochválen; podruhé bylo Mojžíšovi řečeno, aby promluvil ke skále, místo toho do ní udeřil a byl potrestán.

Rabín Marc Gellman vysvětluje, že mezi těmito dvěma událostmi došlo ke zjevení na Sinaji a k předání Tóry. Sinaj měl prostřednictvím smlouvy změnit lid a přeměnit syrové emoce na rozum, fyzickou sílu na zákon, násilí na dialog a brutalitu na soucit a spravedlnost.

Mojžíšův vzdor podruhé byl jeho největším hříchem, protože úderem do skály Mojžíš ukázal lidu, že Sinaj vůbec nic nezměnil. Bůh chtěl, aby tehdy začal nový věk, ale Mojžíš zabránil tomu, aby se dějiny pohnuly kupředu. Sinaj nebyl dost velký, aby na něm záleželo.

Musíme se ptát – opravdu Mojžíš nepochopil Boží příkaz promluvit ke skále a jeho význam? Rabín Gellman se domnívá, že ano, a vytvořil tento midraš, aby to vysvětlil:

„Mojžíš jasně chápal, že Bůh chce, aby promluvil ke skále a uvedl mesiášský věk míru a klidu; Mojžíš však věděl, že ačkoli je pouštní země za ním, kanaánská země je před ním… Mojžíš věděl, že i když je země darována Bohem, bude ji muset lid ještě dobýt. A věděl, že lid nemůže zemi získat bez síly….že silná ruka, která porazila Egypťany, bude stále potřebná k tomu, aby porazila Kanaánce. Mojžíš věděl, že je příliš brzy na to, aby síla pěsti ustoupila síle slova a… úderem do skály vstoupil do země… alespoň by lid mohl vstoupit do země.

Mojžíš řekl Bohu: „Je příliš brzy na to, aby moc pěsti ustoupila moci slova….“

Bůh se Mojžíše zeptal: „Kdy myslíš, že bude čas?“

Mojžíš odpověděl: „Nevím. Vím jen, že… Ty jsi byl ten, kdo posvětil moc pěsti… Lidé se naučili, že země a pěst patří k sobě. Kdybys chtěl pěst, nikdy bys mi nedal znamení a zázraky. Teď už je pozdě.“

Bůh mlčel… řekl: „Proč jsi mi dovolil dělat zázraky? Proč jsi mi poprvé přikázal udeřit do skály? … Má-li moc pěsti zmizet, musí to začít u Tebe, El Šaddaie. Společně jsme tvůj lid osvobodili z faraónovy moci jen proto, abychom ho znovu zotročili mocí pěsti. Bože, pomoz nám, abychom se stali svobodnými pro Tvá slova.“

Bůh řekl Mojžíšovi: „Neboj se: „Až můj lid vstoupí do země, nevstoupíš s ním ani ty, ani já. Dovolím vstoupit jen části své přítomnosti. Hojnost své přítomnosti budu držet mimo zemi. Vyhnaná část … se bude nazývat Má šechina a bude lidu připomínat, že i já jsem ve vyhnanství… V onen den, kdy moc pěsti navždy zmizí, budu opět celý. Teprve v ten den budu Jediný. Teprve v ten den bude Mé jméno Jedno. Teprve v ten den, Mojžíši, vstoupíme společně do země. Jen v ten den, Mojžíši, se vody Meriby stanou vodami spravedlnosti a spravedlnost bude tryskat z Mé svaté hory.“

Tehdy Bůh pozvedl Mojžíše k nebi … a pastýřská hůl mu vyklouzla z ruky, spadla do vod Meriby a navždy zmizela. Bůh políbil Mojžíše na rty a vyrazil mu dech.“

Stále čekáme, až moc slova přemůže moc pěsti, až se svět podvolí rozumu, právu, spravedlnosti, dialogu, soucitu, spravedlnosti a porozumění.