Vnitrozemí se bouří. To bylo téma většiny politických komentářů ke zvolení Donalda Trumpa a hlasování pro brexit v roce 2016. Ve Spojeném království tuto myšlenku ještě více utvrdil úspěch toryů, kteří v parlamentních volbách v roce 2019 získali místa dlouho věrná labouristům – „červená zeď“ se tak změnila na modrou. Zcela nečekaně se tak stalo to, co ekonomický geograf Andrés Rodríguez-Pose nazývá „místa, na kterých nezáleží“: stála v čele těchto populistických rebelií.

Vláda Spojeného království slíbila „vyrovnání“ těchto míst jako způsob, jak upevnit změnu politické loajality. Otázkou však je, zda má země dobře definovaný problém s jasným řešením. Odpověď bohužel zní ne. Nemá ani jedno, ani druhé. Mnohem jednodušší by se mohlo ukázat srovnat ekonomiku se zemí tím, že zničíme Londýn. Lhostejnost k osudu londýnského průmyslu služeb v dohodě o brexitu naznačuje, že by to vláda možná dokonce ráda udělala, ačkoli dopad dohody na vývoz průmyslového zboží určeného pro EU to pravděpodobně vyváží.

Vycházet je třeba z pokusu o pochopení problému. Ten se ukazuje jako složitý, a to přinejmenším ve dvou dimenzích: místo versus lidé; a produktivita versus spotřeba. V první dyádě jde o to, zda je třeba se více starat o místa, nebo o lidi, kteří v nich v současnosti žijí. V druhém případě jde o to, zda bychom se měli více starat o to, co lidé dělají, nebo o to, jak žijí.

Rozlišení mezi produktivitou a příjmem je rozhodující. V dokumentu, který loni zveřejnil Národní institut pro ekonomický a sociální výzkum, se uvádí, že „Spojené království je dnes jednou z geograficky nejvyváženějších zemí v průmyslovém světě“. Regionální nerovnost v produkci na hlavu je ve Spojeném království mimořádně velká, přičemž Londýn je daleko nad ostatními. To odráží výhody aglomerace a náklady deindustrializace, které jsou posíleny příliš centralizovaným řízením.

Je však možná překvapivé, jak upozornila Resolution Foundation a další, že rozdělení reálných disponibilních příjmů domácností, výdělků a zaměstnanosti je regionálně mnohem méně nerovnoměrné než rozdělení produkce na hlavu. Navíc zatímco regionální nerovnost ve výstupu na hlavu a na pracovníka má od roku 2000 tendenci růst, nerovnost ve výdělcích a zaměstnanosti se snížila, přinejmenším před Kovidem-19.

To je částečně způsobeno kombinací vyšších minimálních mezd s vyšší zaměstnaností, což je skutečný úspěch. Kromě toho jsou náklady na bydlení regionálně velmi nerovnoměrné. Podle Resolution Foundation tak byly regionální rozdíly v reálném mediánu disponibilních příjmů domácností po odečtení nákladů na bydlení nejnižší od 70. let 20. století, tedy od doby před pandemií. Velká Británie má také mezi členy OECD poměrně průměrnou regionální nerovnost v příjmech domácností.

Předpokládejme, že nás zcela oprávněně zajímají více lidé než místa a spotřeba než produkce. Došli bychom k závěru, že regionální nerovnost jako taková není žádný velký problém. Problémem je chudoba, která je důležitým problémem všude, včetně Londýna s jeho vysokými náklady na bydlení a nízkými reálnými příjmy pro ty, kteří jsou závislí na minimální mzdě nebo státních dávkách.

Řešením chudoby je, aby vláda všude poskytovala zdroje potřebné pro kvalitní vzdělání, zdravotní služby, služby místní správy a sociální podporu. Bylo chybou, že v rámci úsporných programů, které vláda zavedla po finanční krizi, byly kráceny peníze pro místní úřady, zejména v chudších oblastech, a omezeny výdaje na investice a sociální péči.

To však neznamená, že by se měly ignorovat regionální nerovnosti v produktivitě, a to ze tří důvodů. Za prvé, přerozdělování peněz z bohatých regionů do chudších s cílem vyrovnat spotřebu je pro ně zátěží, kterou si Spojené království po brexitu může dovolit méně. Za druhé, koncentrace vysoce vzdělaných lidí v relativně malé části země ji velmi nešťastným způsobem kulturně rozděluje.

A konečně, a to je nejdůležitější, jak přesvědčivě tvrdí Niesrův článek, velká ekonomika nemůže rychle letět jen na jednom regionálním motoru. Nejdůležitějším zjištěním článku je, že Spojené království má pouze jedno velké město s vysokou produktivitou a mnoho měst s nízkou produktivitou. Navzdory své velikosti nejsou tato města produktivnější než regiony v jejich okolí.

Politika se proto musí zaměřit na rozvoj toho, co zesnulá urbanistka Jane Jacobsová nazvala „městskými regiony“. Těm musí být poskytnuta autonomie a zdroje potřebné k vytvoření vlastních cest rozvoje. Cílem musí být pomoci městským regionům Spojeného království, aby se rozvíjely samy, ale také Londýnu musí být umožněn rozvoj. Země bude v příštích letech potřebovat všechny své motory růstu.

[email protected]

Sledujte Martina Wolfa na myFT a na Twitteru

List v reakci na tento sloupek:

Británii brzdí její regionální nerovnosti / Od Paula Colliera a dalších

.