Zdá se, že každých pár měsíců přijde zpráva, která vám utkví v hlavě jako noční můra, po níž vás polije pot: další člověk našel v uchu švába. Zrovna minulý měsíc se to stalo ženě z Floridy: šváb jí vlezl do ucha, když spala, a ona s broukem, který tam uvízl, žila devět dní, než jí ho odstranili. Minulý týden pak stejným utrpením prošel další obyvatel Floridy. Tentokrát šváb údajně nakladl vajíčka, než zemřel. Proč se to tedy stále opakuje? Proč se švábi zavrtávají lidem do uší, kde je téměř jistě čeká smrt?

Především švábi rádi chodí v noci, což je shodou okolností doba, kdy lidé spí. Takže už jen tím, že nehybně ležíme, se stáváme pravděpodobnými oběťmi. Švábi mají také rádi malá, teplá a vlhká místa. A uši splňují všechny výše uvedené podmínky. „Tím, že se dostanou do ucha, je to jako bezpečné místo k jídlu nebo odpočinku,“ říká Coby Schal, entomolog ze Severokarolínské státní univerzity. Přesně tak: „bezpečné místo k jídlu.“ Švábi se mohou zatoulat do našich uší a hledat chutnou svačinu.

Podle Schala šváby přitahují určité druhy chemických látek zvaných těkavé mastné kyseliny, které se uvolňují z kvašených potravin, jako je chléb a pivo. A stejně jako sýr i náš ušní maz vyzařuje tyto šváby přitahující chemikálie. „Vůně, která z ucha vyzařuje, je pro švába přitažlivá,“ říká Schal pro The Verge.

Problém je v tom, že jakmile šváb vleze dovnitř ucha, pravděpodobně se tam zasekne. To proto, že jakmile je brouk uvnitř a kroutí nohama, lidé se instinktivně škrábou v uchu, čímž švába zatlačí hlouběji do zvukovodu. Někdy šváb přežije a podle Schala může běžný domácí škůdce zvaný šváb německý žít bez potravy a vody asi týden. Často se však stává, že škrábání švába rozmačká a ten zemře. „Teď máte roztrhaného švába, který je uvnitř ucha plný bakterií,“ říká Schal.

To vede k ušním infekcím. Vnější strana švábů je ve skutečnosti překvapivě čistá, říká Schal, pokud vám tedy šváb těsně před příchodem do postele neprolezl celou záchodovou mísu. Švábi tráví spoustu času tím, že se čistí. Uvnitř je však koncentrace bakterií. Švábi mají také ostnaté nohy, takže pokud štěnici zatlačíte příliš hluboko pomocí pinzety nebo špičky Q-tip, riskujete, že si roztrhnete ušní bubínek. To je nejen bolestivé, ale může to vést i k infekcím a ztrátě sluchu. Pokud jste napadeni šváby a myslíte si, že se vám nějaký brouk dostal do těla, je třeba v první řadě navštívit lékaře, říká entomolog Joe Ballenger. „Ucho je choulostivý orgán,“ říká pro The Verge.

Před vytažením švába ho lékaři zpravidla usmrtí, pokud je ještě naživu, a to buď pomocí minerálních olejů, nebo znecitlivujícího léku zvaného lidokain. To by však mohlo způsobit určité problémy, říká Schal. Některé chemikálie, které šváby zabíjejí, způsobují, že se švábi pokakají a pozvrací, než vydechnou naposledy. „Má tendenci se vyprazdňovat a říhat, což obojí není dobré, aby se dělo v něčím uchu,“ říká. „Vypouští nejrůznější bakterie, plísně a odporné věci.“ Lékař však po odstranění vetřelce ucho vyčistí, takže by se švábích zvratků a výkalů neměl obávat.

Švábi samozřejmě nejsou jediným hmyzem, který si nachází cestu do našich uší – jsou však nejčastějšími pachateli. Je to proto, že švábi žijí v okolí lidí a živí se našimi odpadky. Studie publikovaná v roce 2006 uvádí 24 případů pacientů s „ušními“ štěnicemi za období dvou let v Jihoafrické republice. Švábi tvořili 42 % hmyzu, následovali mouchy a brouci. (Byli tam také moli a klíšťata.) Jiná studie publikovaná v roce 1993 uvádí seznam předmětů vytažených z uší 98 pacientů v nemocnici v okrese Los Angeles v průběhu jednoho roku: švábi byli na prvním místě se 43 případy, následovali chléb, bavlna a další předměty jako „část injekční stříkačky“, stroužek česneku a zrnko popcornu.

Pro zajímavost, vetřelci jsou obvykle němečtí švábi, kteří mohou být dlouzí až 0,6 palce (1,5 cm). Větší američtí švábi, kteří obývají kanály, jsou příliš velcí na to, aby se vešli do ucha, ale jejich mláďata by mohla, říká Schal. (Oba se vyskytují po celých Spojených státech.)

Obava, že vám šváb vleze do ucha, by vám neměla bránit v noci spát, říká Ballenger. „Je to jedna z těch věcí, které jsou tak trochu nešťastnou náhodou,“ říká. „Není to tak běžné, aby se toho lidé obávali.“ Přesto je to podivná nehoda, při které vám běhá mráz po zádech. A to je důvod, proč ve zprávách neustále slyšíme o (většinou floridských) lidech, kterým v otvorech uvízli švábi. „Je to ten fuj faktor,“ říká Schal. „Zní to, jako by se to dělo pořád, ale ve skutečnosti to tak není.“

Přesto se i entomologům – kteří se manipulací s hmyzem živí – z té představy dělá špatně. Ballenger říká, že někdy chodí na „černé osvětlení“, které spočívá v tom, že v noci svítí proti bílému prostěradlu uprostřed pole, aby přilákal co nejvíce hmyzu. („Někteří lidé mají rádi horské dráhy. My máme rádi takové věci,“ říká na vysvětlenou). V tom šílenství brouků, kteří se bouří kolem světla, se stane, že mu jeden narazí do obličeje, říká. V této souvislosti Ballenger říká, že kdyby se mu jedno zvířátko dostalo do ucha, nic by se mu nestalo. Ale když vám do ucha vleze šváb, když spíte v posteli? To je jiný příběh. Je to jako narušení soukromí a rozhodně je to nepřípustné.

„Chápu, proč to lidi děsí,“ říká Ballenger. „Je to naprosto pochopitelné.“