Od roku 2000 se v Německu rozšířil vlk šedý, Canis lupus lupus. Ines Lesniak, doktorandka Leibnizova institutu pro výzkum zoologických zahrad a volně žijících zvířat (Leibniz-IZW), a její kolegové se blíže zaměřili na parazity tohoto navrátilce, aby zjistili, zda se počet a druhy parazitů mění s rostoucí vlčí populací. Bylo tomu tak, protože počet druhů parazitů na jednoho vlka se s rozšiřováním vlčí populace zvyšoval. Mláďata navíc vykazovala vyšší druhovou rozmanitost parazitů než starší zvířata. Dobrá zpráva: parazité vlků nepředstavují hrozbu pro lidské zdraví. Výsledky této studie byly zveřejněny ve vědeckém online časopise Scientific Reports.

V rámci dlouhodobé studie zdravotního stavu vlků v Německu byly podrobně zkoumány vnitřní orgány 53 vlčích těl. Pocházely z vlků, kteří zahynuli při dopravních nehodách nebo byli nelegálně zabiti v letech 2007 až 2014.

„Zatímco tasemnice jsou rozpoznatelné pouhým okem, identifikace jednobuněčných parazitů rodu Sarcocystis byla skutečnou výzvou, protože druhy tohoto rodu se morfologicky neliší,“ vysvětluje Lesniak.

Podle vývojového cyklu lze endoparazity rozdělit do dvou typů: Některé z nich, jako například mnohé tasemnice, infikují své hostitele přímo. Jiní, jako například parazité rodu Sarcocystis, žijí nejprve v mezihostiteli, konkrétně v kořistním zvířeti vlka. Tito parazité se uvolňují zpět do prostředí ve vlčím trusu. Potenciální kořist vlka se živí vegetací kontaminovanou těmito parazity. Parazité tak napadají mezihostitele a usazují se ve svalovině. Takovými mezihostiteli jsou ve střední Evropě srnčí, jelení a divoká prasata. Když je vlk sežere, parazité infikují vlka a množí se v jeho střevech.

Při použití sofistikovaných molekulárně genetických analýz vědci identifikovali ve vlčích mršinách 12 druhů Sarcocystis. Dále nalezli čtyři druhy tasemnic (cestodů), osm druhů škrkavek (nematodů) a také jeden druh motolice (trematoda). Aby bylo možné prozkoumat parazitární infekce také u velkých druhů vlčí kořisti, odebral tým vnitřní orgány zastřelené kořisti z loveckých tlup.

V Německu se vlci živí především srnčí zvěří, ale také jeleny a divokými prasaty. Drobní savci, jako jsou zajíci, hraboši nebo myši, jsou na jejich jídelníčku jen velmi zřídka. Zjištěné parazity jsou nepřímým důkazem tohoto poznatku, protože tasemnice liščí byla nalezena pouze u jednoho z 53 vlků. Liščí tasemnice jsou přenášeny myšmi a mohou se vyskytovat u všech psovitých šelem, ale zvláště často u lišek. To je podle Lesniaka dobrá zpráva, protože larvy liščích tasemnic mohou u lidí způsobit závažná onemocnění.

Vědci zjistili, že napadení vlků parazity se v průběhu jejich života měnilo. „Mláďata přenášejí mnohem více druhů parazitů než roční mláďata nebo dospělí jedinci.“ Podle Ines Lesniak lze takové rozdíly v prevalenci druhů parazitů vysvětlit silnějším imunitním systémem starších vlků. Vlci, stejně jako ostatní volně žijící psovité šelmy – kromě domácích psů – nejsou koneckonců nikdy odčervováni.

Vlci, kteří zemřeli na začátku sledovaného období, měli nižší diverzitu parazitů než ti, kteří zemřeli později. „Čím větší je populace, tím častěji jsou vlci v kontaktu mezi sebou a se svou kořistí, a tím častěji se nakazili různými parazity,“ říká Lesniak.

V současné době je na území Německa usazeno 46 vlčích smeček. Smečka se skládá z rodičů i mláďat z aktuálního a předchozího roku a může čítat až deset jedinců. „Genetické analýzy, které pro tuto studii provedli naši spolupracující partneři, ukazují, že předci středoevropské nížinné populace, která se dnes rozkládá od Německa po Polsko, pocházejí z Lužice ve východním Německu,“ říká Lesniak. Tato populace byla pravděpodobně iniciována jedinci, kteří na počátku tisíciletí migrovali z Pobaltí a usadili se mezi jižním Braniborskem a severním Saskem. Odtud se začali šířit po severovýchodním Německu a jihozápadním Polsku a tento proces pokračuje dodnes.

„Vlci jsou plachá, divoká zvířata. Proto je kontakt mezi lidmi a vlky vzácný,“ zdůrazňuje Lesniak. „Nicméně lovci by měli zbytky zastřelené zvěře důkladně převařit, než jimi nakrmí své lovecké psy, aby se vyhnuli případným parazitárním infekcím,“ varuje Lesniak. V oblastech obývaných vlky je také nezbytné lovecké psy pravidelně odčervovat.

Občas se objevují zprávy, že se vlci přibližují k obytným oblastem; chovatelé ovcí si stěžují na ztráty. „Je možné, že se dnešní vlci naučili, že je snazší najít potravu blíže k lidem – těm, kteří kdysi vyhubili jejich vlčí předky,“ říká Lesniak. Pro vlka je samozřejmě výhodnější vniknout do ohrady s ovcemi než honit srny v lese. Proto je zavádění vhodných ochranných opatření domácích zvířat velmi důležité a nyní je v Německu finančně podporuje i vláda.