Je všeobecně známo, že krunýř moderní želvy slouží z velké části k ochraně. Žádný jiný žijící obratlovec nemá tak drasticky pozměněné tělo, aby vytvořil tak neproniknutelnou ochrannou strukturu jako želva. Nová studie mezinárodní skupiny paleontologů však naznačuje, že široký žebrovaný proto krunýř u prvních částečně krunýřovitých fosilních želv byl původně adaptací, sloužící k zahrabávání pod zem, nikoliv k ochraně. Paleontolog Tyler Lyson z Denverského přírodovědného muzea & Science je jedním z vědců, kteří se na tomto objevu podíleli.

„Proč se želví krunýř vyvinul, je otázka velmi podobná Dr. Seussovi a odpověď se zdá být zcela zřejmá – bylo to kvůli ochraně,“ řekl Dr. Lyson, hlavní autor studie Fossorial Origin of the Turtle Shell, kterou dnes vydal časopis Current Biology. „Ale stejně jako se ptačí peří původně nevyvinulo pro létání, ani nejstarší počátky želvího krunýře nesloužily k ochraně, ale spíše k hloubení podzemí, aby unikly drsnému jihoafrickému prostředí, kde tyto rané protoželvy žily.“

Raný vývoj želvího krunýře vědce dlouho mátl. „Z fosilních nálezů i z pozorování vývoje želvího krunýře u moderních želv jsme věděli, že jednou z prvních významných změn směrem ke krunýři bylo rozšíření žeber,“ řekl doktor Lyson. Ačkoli se výrazně rozšířená žebra nemusí zdát jako významná modifikace, u čtyřnohých živočichů má závažný vliv na dýchání i rychlost. Žebra slouží k podpírání těla při pohybu a hrají klíčovou roli při ventilaci plic. Výrazně rozšířená žebra ztužují trup, což zkracuje délku kroku zvířat, zpomaluje je a narušuje dýchání.

„Nedílná role žeber při lokomoci i dýchání je pravděpodobně důvodem, proč nevidíme velké rozdíly ve tvaru žeber,“ řekl doktor Lyson. „Žebra jsou obecně dost nudné kosti. Žebra velryb, hadů, dinosaurů, lidí a v podstatě všech ostatních zvířat vypadají stejně. Jedinou výjimkou jsou želvy, kde jsou velmi modifikovaná a tvoří většinu krunýře.“

Velký průlom přinesl objev několika exemplářů nejstarší (260 milionů let staré) částečně krunýřovité proto želvy, Eunotosaurus africanus, z jihoafrické pánve Karoo. Několik těchto exemplářů objevili dva spoluautoři studie, doktoři Roger Smith a Bruce Rubidge z University of Witwatersrand v Johannesburgu. Nejdůležitější exemplář však nalezl tehdy osmiletý jihoafrický chlapec na farmě svého otce v Západním Kapsku v Jihoafrické republice. Tento asi 15 cm dlouhý exemplář tvoří dobře zachovalá kostra spolu s plně článkovanýma rukama a nohama.

„Chtěl bych poděkovat Kobusovi Snymanovi a potřást mu rukou, protože bez toho, že by Kobus tento exemplář našel i odvezl do místního muzea Fransie Pienaar Museum v Prince Albertu, by tato studie nebyla možná,“ řekl dr. Lyson.

Na studii se podílejí autoři ze Spojených států, Jižní Afriky a Švýcarska.