Žalmy 95

V mnoha církvích začíná naše bohoslužba „Výzvou k bohoslužbě“. Podstata toho, co se během této doby odehrává, se liší. Někdy zpívá sbor, občas je představena nějaká zvláštní chvalozpěvná píseň, ale většinou sbor stojí a zpívá o Božích zázracích a lásce. Výzva k uctívání znamená pro všechny přítomné, že jsme přišli uctívat a nyní začínáme. V knize Žalm najdeme další výzvu k uctívání, i když není nutně prezentována jako čas k uctívání, ale spíše jako příležitost k němu. Bůh nás prostřednictvím žalmisty vyzývá, abychom ho uctívali.

Kdo má Boha uctívat? (Ž 95,1-2)

Výzva k uctívání zní jednoduše „přijďte“. Je to výzva, mohli bychom být tak odvážní a říci příkaz), abychom se shromáždili či sešli za účelem uctívání. Výzva se obrací k Božímu lidu – k „nám“. Text říká „pojďme“. Místo uctívání, kam jsme zváni přijít, je samotná Boží přítomnost. Žalm 95,2 říká, že máme přijít před jeho přítomnost. Žalmista je přímý a inkluzivní. Toto pozvání nás vybízí, abychom začali zpěvem nebo radostí. Radost je přirozeným vyústěním radosti, která je v našem nitru.

Nejenže máme „zpívat a rozplývat se v srdci“ (jak k tomu Pavel vybízel církev v Efezu), ale druhá část dvojverší Žalmu 95,1-2 ukazuje, že takový zpěv a jásot má být vyjádřen nahlas. Když náboženští vůdci žádali Ježíše, aby umlčel své následovníky, kteří ho při jeho vjezdu do Jeruzaléma chválili a klaněli se mu, jeho odpověď zněla: „Říkám vám, že umlknou-li tito, kameny budou křičet.“ Ježíš jim odpověděl: „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne.“ (L 19,40) My, jako živá církev, máme dnes výsadu chválit a uctívat a nesmíme se spokojit s tím, že kameny budou křičet, nebo přesněji řečeno, musíme se spokojit s tím, že dáme příležitost jiným. Pro ty z nás, kteří znají Ježíše jako svého Spasitele, ho nikdo jiný nemůže ani nemá chválit místo nás.

O formátu uctívání se dnes v náboženských kruzích hodně diskutuje, a dokonce i diskutuje. Každému čtenáři tohoto textu je bohatě zřejmé, že výzva není fórem pro diskusi, ale spíše návodem k uctívání. Jsme také poučeni, s ohledem na koho je naše píseň určena. V první části prvního verše je nám řečeno, že máme zpívat Hospodinu (Jehovovi). Ve druhé části verše je označen jako Skála naší spásy. Vědomí, že Jehova je silou (skálou) naší záchrany, je dostatečnou motivací pro radost, která v nás přetéká ve vyjádření zpěvu.

V těchto verších žalmista zmiňuje ještě nejméně jeden důvod, proč chválit Hospodina. Nejenže máme zpívat radostně, ale máme zpívat hlasitě a vděčně. Naše projevy chvály a radosti by měly být s radostí a díkůvzdáním a měly by se dít s nadšením, o čemž svědčí opakovaná výzva k „provolávání slávy“ Hospodinu.

Náš Bůh je úžasný (Ž 95,3-5)

Jako by radost a díkůvzdání nestačily, David pokračuje ještě pádnějším důvodem, proč zpívat, chválit a křičet k Bohu – je to úžasný Bůh.

Za prvé, je to „velký Bůh“. Jeho velikost jako Boha je úžasná. Je extrémní, obrovský, velkolepý a ještě mnohem víc, co ho činí nepopsatelným. Jako by nestačilo, že je „Velkým Bohem“, je také „Velkým králem“. To vypovídá o jeho vládě a panování jako Krále i o jeho království. Zdá se, že žalmista nemá jiné slovo, které by vhodně popsalo jeho božství a kralování, než „Veliký“. (Ž 95,3)

Druhé, je vlastníkem všeho od nejhlubších údolí až po nejvyšší kopce – celé země i moře. Když řekneme, že je drží ve své ruce, vypovídá to o velikosti našeho Boha. (Ž 95,4-5)

Zatřetí je Stvořitelem všeho, co je. Když byli moji synové mladší, často se ptali, odkud se věci berou. Odkud se vzal ten pes? Odkud se vzalo tohle auto? Odkud se vzala tahle ryba? Moje odpověď byla vždy stejná. Stvořil je Bůh. Někdo může říci, že by se mělo podat vysvětlení automobilu, rostliny nebo rozmnožování zvířat. Pro tohoto otce je však cennější, že moji malí synové znají Boha, Stvořitele. Další vysvětlení konkrétních věcí může přijít později, ale vědomí, že vše, co máme a co je kolem nás, pochází od „velkého Boha a Krále“, bude mít na mé syny věčný dopad. (Žalm 95,5)

Náš Bůh je hoden uctívání (Žalm 95,6)

Překypující radost a díkůvzdání ve výkřicích písní a chval spolu s uvědoměním si úžasnosti Boha musí vyvrcholit v Uctívání. Přijít do jeho přítomnosti a neuctívat ho je v rozporu s idejemi. Pro Hebrejce byla představa uctívání synonymem poklony před předmětem uctívání. Proto jsme poučeni, abychom před Pánem poklekli. Proč bychom před ním měli pokleknout? Protože nás přemáhá radost, vděčnost a úcta a On je větší než my. Pokleknutí před Ním ukazuje náš podřízený postoj a ducha před tímto „velkým Bohem“, kterému sloužíme.

V jednadvacátém století už moc neklečíme. Duch sebestředného člověka je stále živý. Dnešní filozofií je získat co největší moc a nepodřizovat se žádné autoritě. Převládá nedostatek úcty k autoritám. Děti nerespektují své rodiče, studenti nerespektují své učitele a zaměstnanci nerespektují své zaměstnavatele. Úcta k věcem našeho Boha je na ústupu. Náš Bůh je hoden uctívání, protože je mnohem větší než my.

Náš Bůh je osobní (Žalm 95,7)

Nakonec je hoden uctívání, protože je to osobní Bůh. Ačkoli je Bohem mnohých, je schopen být Bohem jediným, mým. To znamená, že On zná nás, každého z nás, a my známe Jeho. Takový vztah byl od počátku Jeho záměrem a plánem. Jeho touha po člověku je patrná v celém Starém zákoně, zjevená v evangeliích, upřesněná v epištolách a radostná ve Zjevení. Bůh touží být naším Bohem a my máme být jeho lidem. Toto téma všité do látky Písma svatého se podle Zjevení 21,3 naplní.

I uslyšel jsem mocný hlas od trůnu: „Hle, Boží stánek je mezi lidmi a on bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lidem a sám Bůh bude mezi nimi.“ (NAS)

Vykoupení se klanějí, protože chápou, že už jsou lidem jeho pastvy a on je jejich Bohem. Praví uctívači také dychtivě očekávají onen čas, kdy budeme shromážděni u Něho, abychom navždy přebývali v Jeho přítomnosti. Náš Pán má být uctíván, protože On jediný je toho hoden.

V mnoha našich rozhovorech týkajících se toho, co se děje v neděli ráno v mnoha církvích, můžeme celkovou událost označovat jako „bohoslužbu“. Ve skutečnosti ji (ať už vědomě, nebo podvědomě) dělíme na dvě části. Někde může být dokonce někdo, komu se říká „vedoucí bohoslužby“ a kdo udává směr všem událostem vedoucím k poselství, které přináší někdo, komu se říká „kazatel“. Žalm 95,7 nám poskytuje právě takový přechod. Proces, kdy se scházíme, dáváme najevo svou radost a díkůvzdání, vidíme Boží úžasnost a uvědomujeme si jeho velkou lásku k nám, nás nakonec vede k tomu, abychom byli vnímaví „slyšet jeho hlas“.

Slyšet jeho hlas, který vychází z hlásání slova, je podstatnou součástí prožitku uctívání. Bez slyšení zvěstovaného slova se pak můžeme stát podobnými dětem Izraele na poušti, které projevily nevěru. Víme, že „víra pochází ze slyšení a slyšení z Božího slova“. Důsledkem nevíry by bylo, že bychom nedbali výzvy k uctívání.

Výstraha pro ty, kdo neuctívají Boha (Ž 95,8-11)

Při pohledu do minulosti si žalmista vzpomněl, že synové Izraele se v Hospodinových očích chovali nepřijatelně. Všimněte si, že ctitelé jsou v tomto textu napomínáni, aby nezatvrzovali své srdce. Jsou uvedeny příklady „Meriba“ a „Massa“. To byla dvě místa, kde Izraelci zatvrdili svá srdce proti Hospodinu. Zkoušeli ho a pokoušeli. Zajímavé je, že text uvádí, že tak činili, i když „viděli mé dílo“. Jejich nedůvěra a zpochybňování jeho schopností a moci se nabízely i poté, co viděli jeho zázračné skutky. Těžko si lze představit, že by zpochybňovali a bouřili se proti Bohu, který převedl své děti přes Rudé moře po suché zemi. Pohled na tuto událost z 21. století se zdá být neuvěřitelný. Jak by někdo mohl zpochybňovat a pochybovat o Bohu s takovou mocí? Kolik „Rudých moří“ však ten samý Bůh rozdělil ve vašem životě? Jak rychle zapomínáme na vyléčení nemocí, na lásku rodiny a přátel, na spasení, které nám bylo tak milostivě darováno.

Neuctívat ho a raději se rozhodnout ho zpochybňovat a bouřit se proti němu je nepřijatelné a je to přesně to, před čím žalmista varuje. Důsledek neuctívání tohoto Velkého Boha je dvojí. Za prvé je to nedostatek znalostí o Božích cestách. Nepoznání a nenásledování jeho cest je spolehlivým receptem na hřích. Abychom mohli následovat Jeho cesty, musíme věnovat čas tomu, abychom Ho poznali. Vzpurný duch bude tomuto úsilí bránit. Za druhé, není zde žádný odpočinek. Synové Izraele, kteří byli duchem vzpurní, nesměli vstoupit do zbytku zaslíbené země. Kolikrát propásneme příležitosti k odpočinku v Ježíši, protože jsme vzpurní v duchu? Skutečný Boží ctitel se více stará o uctívání svatého Boha než o prosazování svých osobních záměrů. Pravý ctitel chápe, že Bůh skutečně zná myšlenky člověka. Uctívání není jen daná činnost, kterou je třeba vykonat. Uctívání je srdečné a upřímné obětování svatému a vševědoucímu Bohu.

Pravé uctívání se nerodí z donucení, ale spíše z výsady. Uctívání Boha by mělo vycházet z radosti v našem srdci kvůli jeho spasení. Učinil pro nás velké a mocné věci a naše uctívání by mělo vycházet ze srdce plného díků za vše, co učinil. Takto ho máme uctívat s radostí a díkůvzdáním. Text se nezmiňuje o uctívání pomocí chvalozpěvů nebo chvalných sborů. Debata o těchto otázkách se stala větší než uctívání svatého Boha. Mnohé církve se tak zabývají tím, jak Ho uctívat, že se často připravily o možnost uctívat Ho. Do času uctívání pronikly sobecké a osobní preference a Boží lid se zapletl do debat o stylu uctívání a propásl příležitost k uctívání. Boha nezajímá, zda k jeho chvále používáme chvalozpěvy, chvalné sbory nebo hudební nástroje. Výzva spočívá jednoduše v tom, abychom Ho uctívali.