Termín označující první skutečnou vlnu art punkových kapel a pravděpodobně nejvlivnější a nejpopulárnější hnutí v historii art punku. Ve skutečnosti je termín „post-punk“ tak trochu nesprávným označením, protože post-punk se vyvíjel spolu s klasickým punkem konce 70. let a po jeho boku, nikoliv až po něm, jak by předpona „post-“ naznačovala.
Kořeny post-punku tkví v rané tvorbě skupiny Velvet Underground, která byla v polovině až na konci 60. let spojena s výtvarníkem Andym Warholem a jako jedna z prvních spojila tvrdý garážový rock s avantgardními koncepty, jejichž průkopníkem byla ve 20. století klasická hudba. Kromě afroamerických a karibských hudebních stylů, jako je tvrdší funk a soul a některé druhy reggae, zejména dub reggae, byly důležité i podobně smýšlející skupiny, které následovaly brzy poté, jako Roxy Music, Hawkwind a celkově hnutí krautrocku. K rozvoji post-punku významně přispěly i některé sólové práce umělců, jako byli Iggy Pop, David Bowie a Brian Eno.
Post-punk přišel hned s punkem. V Americe hrály kapely jako Talking Heads a Television hned vedle tradičnějších punkových kapel Ramones a Dead Boys v newyorských podnicích CBGB’s a Max’s Kansas City. Také v Anglii byly Wire a Siouxsie and the Banshees kapely ovlivněné art rockem, které sdílely pódium se Sex Pistols a Damned. Ačkoli postpunkové hnutí trvalo víceméně od roku 1977 do roku 1984, jeho nejlepší léta byla v letech 1978-1981, kdy vyšly klasické desky kapel jako Joy Division, jedné z nejznámějších, nejpřístupnějších a nejpopulárnějších kapel postpunkové éry, Mission of Burma, Gang of Four, Bauhaus a Pere Ubu, ale i méně známých skupin jako Pylon, The Fire Engines a Metal Urbain, kapely z Francie a jedné z nejagresivnějších skupin celé postpunkové scény. Existoval také puristický směr post-punku známý jako no wave, který v newyorském undergroundu vzkvétal krátkou dobu na konci 70. let poté, co mnoho původních klasických punkových a post-punkových kapel podepsalo smlouvy s velkými vydavatelstvími nebo se rozpadlo.
Post-punk skončil kolem roku 1984, kdy se většina předních umělců buď rozpadla, nebo přešla k tvorbě komerčnější hudby, i když jeho vliv nenápadně pronikl do nesčetných koutů světa populární hudby a kultury mládeže. Přístupné skupiny s postpunkovými kořeny jako R.E.M. a U2 se staly téměř všeobecně velmi populárními a zůstávají jimi dodnes a popovější skladby Talking Heads, New Order a Devo jsou mimo jiné považovány za důležitou součást popkulturní krajiny počátku 80. let. Gothic má pravděpodobně nejblíže k subkulturnímu předělu původního postpunkového hnutí, protože death rock převzal mnoho z ponurého, atmosféričtějšího postpunku, jako byli Joy Division, Siouxsie and the Banshees a The Cure. Progresivního ducha a zvuk téměř celého post-punku oživilo na konci 80. a v 90. letech 20. století hnutí post-hardcore, tvrdý art punk hraný hudebníky, které k hudbě původně přitáhl hardcore punk a kteří se mezitím touto omezenou formou rozčarovali. Podobně jako goth k původnímu post-punku, i emo vzniklo jako subkulturní předěl post-hardcoru. A konečně hnutí v dobrém i zlém nazvané postpunkový revival na počátku tohoto desetiletí přineslo některé z nejzajímavějších a nejinovativnějších hudebních počinů nového tisíciletí.