Útoky z 11. září a následná válka proti terorismu znovu vynesly do popředí otázku křesťanského pohledu na válku. Tato otázka je obzvláště složitá, protože je těžké pochopit, jak může být válka v souladu s biblickým důrazem na odpuštění, shovívavost a lásku. Tento důraz je snad nejvíce zdůrazněn v Kázání na hoře, kde Ježíš říká:

Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub‘. Já vám však říkám: Neodporujte zlému člověku, ale kdo tě udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou. Chce-li tě někdo žalovat a vzít ti košili, nech mu i tvůj kabát. Kdo tě nutí jít jednu míli, jdi s ním dvě. Dávej tomu, kdo tě prosí, a neodvracej se od toho, kdo si chce od tebe půjčit. Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Miluj svého bližního a nenáviď svého nepřítele‘. Já vám však říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. (Mt 5,39-44)

Znamená Ježíšovo učení, že máme nastavit druhou tvář a milovat své nepřátele, že je vždy špatné válčit? Měl svět nastavit druhou tvář Hitlerovi a snažit se ho milovat, aby se vzdal? Když Usáma Ben Ládin nařídil útok na Světové obchodní centrum, měly mu USA odpovědět tím, že mu také pošlou Sears Tower? Nebo Ježíš připouští místo jak pro lásku k nepřátelům, tak i pro použití síly v určitých situacích k omezení život ohrožujícího zla?“

Následují některé z hlavních důvodů, proč věříme, že je správné, aby se armáda (a křesťané, kteří jsou součástí armády) zapojila do válek, které mají spravedlivý důvod – jmenovitě sebeobrana, omezení život ohrožujícího zla a potrestání národů a jednotlivců, kteří se dopustili nespravedlivých válečných činů proti vlastní zemi. Tomu se říká teorie spravedlivé války. Na závěr se pokusíme vysvětlit, jak to ladí s příkazem nastavit druhou tvář, milovat své nepřátele a neodporovat tomu, kdo je zlý.

Pacifismus je škodlivý
Dovolit někomu vraždit, když je ve vaší moci ho zastavit, je zcela v rozporu s naším morálním cítěním. Pokud je na postupu nějaký Hitler, který se snaží spoutat svět tyranií a zničit celá etnika, zdá se být zcela jasně špatné nepostavit se mu na odpor silou (což je někdy jediná účinná metoda). Je pravda, že válka sama o sobě je škodlivá a tragická; pacifismus by však měl za následek ještě větší škody pro svět, protože by dal zlým lidem prakticky volnou ruku. Samozřejmě musíme být otevření tomu, aby Bible proměnila naše morální cítění, ale toto pozorování by nás mělo přinejmenším přimět k tomu, abychom se zastavili a hlouběji zamysleli, než dojdeme k závěru, že Ježíš má v úmyslu učit pacifismu.

Důsledný pacifismus by musel zlikvidovat policii, nejen armádu
Ve skutečnosti, pokud bychom dospěli k závěru, že vlády by měly vždy nastavovat druhou tvář a nikdy neodporovat zlu, pak bychom se logicky zavázali k tomu, že se zbavíme nejen ozbrojených sil, ale také policie a systému trestního soudnictví. Policisté totiž zatýkají zločince, v případě potřeby proti nim použijí sílu a zavírají je do vězení. To není nastavování druhé tváře. Má Ježíš v úmyslu, aby se jeho příkaz nastavit druhou tvář vztahoval i na policii? Jistě ne jako jejich hlavní způsob reakce na zlo. Bůh nechce, aby v naší společnosti nekontrolovaně řádilo zlo (srov. ve SZ četné občanské zákony a ve SZ Římanům 13, o nichž bude řeč níže). Pokud připustíme oprávněnost toho, že policie v některých případech používá sílu, nelze nic namítat ani proti tomu, aby armáda v některých případech používala sílu.

Luk 3,14 povoluje vojenskou službu
Je příznačné, že Jan Křtitel neřekl vojákům, aby opustili armádu, když se ho ptali, co to znamená činit pokání: „A někteří vojáci se ho ptali: ‚A co my, co máme dělat? A on jim řekl: ‚Nikomu neberte peníze násilím ani nikoho falešně neobviňujte a buďte spokojeni se svým platem'“ (Lk 3,14). Protože je tedy možné žít zbožně a přitom být v armádě, musí to být proto, že zapojení do války není vždy hříšné.

Jan 18,36 uznává právo meče na pozemská království
V této pasáži Ježíš říká: „Mé království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; ale jak to je, mé království není z této říše.“ „Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům. Když Ježíš říká, že kdyby jeho království bylo z tohoto světa, jeho služebníci by bojovali, naznačuje tím, že pro království tohoto světa je správné bojovat, když je věc spravedlivá a okolnosti to vyžadují. Jako křesťané jsme občany „dvou království“ – naší země na zemi a nebe. Ježíš nám ukazuje, že nikdy není správné bojovat kvůli jeho duchovnímu království, ale že je správné bojovat ve prospěch pozemských království (když je to nutné k potírání zla a zkázy).

Řím 13,3-4 přiznává vládám právo použít sílu k omezení a potrestání zla
Paul píše: „Vládci totiž nejsou příčinou strachu pro dobré chování, ale pro zlé. Chcete se nebát vrchnosti? Dělejte, co je dobré, a budete mít od ní chválu, neboť je to pro vás Boží služebník k dobrému. Jestliže však děláte, co je zlé, bojte se, neboť nenosí meč pro nic za nic; je to totiž Boží služebník, mstitel, který přivádí hněv na toho, kdo páchá zlo.“

Tady Pavel potvrzuje právo vlády použít sílu dvěma způsoby. Za prvé říká, že „nenosí meč pro nic za nic“. Za druhé uvádí, že vláda je „služebníkem Božím“, když vykonává pomstu proti zločincům.

Vlády samozřejmě nemají právo používat sílu za jakýmkoli účelem. Nemají právo používat sílu k tomu, aby panovaly nad svými občany a zbytečně omezovaly svobodu. Existují dva účely, pro které je podle tohoto textu vláda oprávněna použít sílu: omezení zla a potrestání zla. Účelem použití síly není jen zabránit dalšímu zlu, ale také potrestat zlé činy tím, že jejich pachatelé budou postaveni před soud. Vláda jedná jako „Boží služebník“, když slouží jako „mstitel, který přivádí hněv na toho, kdo páchá zlo“.

Vztahuje se právo na meč v tomto textu i na případ války? Bezprostřední kontext má skutečně na mysli použití fyzické síly vůči vlastním občanům vlády. Z toho však také vyplývá, že pokud se jeden národ dopustí válečného činu vůči jinému národu, má uražený národ právo zapojit se do sebeobrany a pomstít se za příkoří. Bylo by konzistentní tvrdit, že národ má právo omezit a potrestat zlo spáchané proti němu jeho vlastními občany, ale ne omezit a potrestat zlo spáchané proti němu jiným národem? Samotná skutečnost, že občanský přestupek spáchala jiná země, je nezbavuje odpovědnosti vůči zemi, kterou napadli.

1Pt 2,13-4 potvrzuje učení Římanům 13,3-4
V 1Pt 2,13-14 se učíme: „Podřizujte se pro Pána každému lidskému zřízení, ať už králi jako tomu, kdo má moc, nebo místodržícím jako těm, které poslal k potrestání zloduchů a k pochvale těch, kdo jednají správně“. Opět je potvrzeno právo vlád trestat zlo.

Je správné, aby křesťan bojoval ve válce?
Jelikož Písmo učí, že je správné, aby se národ zapojil do spravedlivé války, vyplývá z toho, že je tedy správné, aby křesťan v takové válce bojoval. Někteří tvrdí, že nekřesťané mohou bojovat ve válkách, ale věřící ne, ale toto rozlišení v Písmu nenajdeme. Písmo učí, že pro vládu není hříchem zapojit se do spravedlivé války, a proto křesťanům nic nezakazuje zapojit se do spravedlivých válek.

Církev a stát je třeba rozlišovat
Je však velmi důležité mít zde na paměti rozdíl mezi církví a státem. Křesťan nebojuje ve válce jako vyslanec církve nebo jménem církve, ale jako vyslanec své země. Církev nemá používat násilí (Jan 18,36), ale stát občas může (Jan 18,36; Římanům 13,3-4 atd.). Křesťan tedy nebojuje jako zástupce církve, ale jako zástupce vlády své země. Obojí je v konečném důsledku pod Boží autoritou, ale každý z nich má odlišnou úlohu.

A co nastavování druhé tváře?
Co si nyní máme myslet o Ježíšových radikálních příkazech v Mt 5,39-41? „Neodporuj tomu, kdo je zlý, ale kdo tě udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou. A kdyby tě chtěl někdo žalovat a vzít ti košili, nech mu i tvůj plášť. A kdo by tě nutil jít jednu míli, jdi s ním dvě.“ Jak se to slučuje s tím, co jsme viděli výše?“

Nejprve si musíme ujasnit, v čem není problém. Problém není v tom, že by nám Ježíš zřejmě říkal, abychom si lehli a nechali se předběhnout zlem. To zjevně neříká. Místo toho nám říká, jak to vypadá: „Nedejte se přemoci zlem, ale přemáhejte zlo dobrem“ (Římanům 12,21). Všichni jsme se o moudrosti Ježíšových slov na tomto místě přesvědčili v každodenním životě. Ve většině případů je nejúčinnějším způsobem, jak zvítězit nad zlem, neodporovat mu. Pokud někdo řekne ošklivé slovo, je mnohem účinnější odpovědět laskavostí než dalším ošklivým slovem na oplátku. Pokud se vás někdo pokouší neprávem odříznout na dálnici, je obvykle nejlepší nechat ho to udělat. Kdybychom se těmto zásadám naučili, náš život by byl mnohem klidnější a paradoxně bychom byli častěji ospravedlňováni.

Problém tedy není v tom, že to vypadá, jako by nám Ježíš říkal, abychom nechali zlo, aby nás převálcovalo. Problém je v tom, že to vypadá, jako by nám Ježíš říkal, že jediný způsob, jak bychom se měli snažit zlo překonat, je nechat ho jít a reagovat na něj laskavě. Vypadá to, jako by při odporu proti zlu neponechával žádný prostor pro použití síly.

Částečná odpověď na tento problém spočívá v pochopení hyperbolické povahy velké části horského kázání. Nemyslím si, že nám Ježíš říká, abychom nikdy neodpovídali na zlo silou (například v sebeobraně) nebo abychom vždy doslova nastavovali druhou tvář, když nás někdo udeří, stejně jako jeho příkaz později v Kázání na hoře v Mt 6,6 neznamená, že bychom se měli modlit, jen když jsme úplně sami, nebo jeho příkaz v 5,29 neznamená, že by si někteří měli doslova vydloubnout oči. Ježíš sám vyhnal zloděje z chrámu bičem (Jan 2,15) a Pavel občas trval na svých právech římského občana (Sk 25,11; srov. také zajímavý případ z 16,35-40). Ježíš používá hyperbolu, aby ilustroval, jaká by měla být naše primární dispozice a postoj, nikoliv aby řekl, že máme doslova ustupovat každému pokusu o páchání zla proti nám. To je část odpovědi.

Hlavní část odpovědi však spočívá v tom, že si uvědomíme, že Ježíš mluví především k jednotlivcům. Neoslovuje zde především vlády, ale mluví především na osobní úrovni. Tento text tedy ukazuje, že primární reakcí jednotlivce na zlo by mělo být „nastavit druhou tvář“, zatímco ostatní texty, které jsme viděli (např. Římanům 13,3-4), ukazují, že Bohem danou odpovědností vlády je trestat ty, kdo páchají občanské zločiny (vraždy, terorismus, válečné činy atd.). Zatímco někdy je vhodné, aby i jednotlivci použili sebeobranu, nikdy není vhodné, aby se jednotlivci snažili trestat druhé. Je však správné, aby vlády přijímaly jak opatření sebeobrany, tak vykonávaly trest.

Jinými slovy, existují různé „sféry“ života. Bůh chtěl, aby některé sféry zahrnovaly povinnosti, které nejsou nutně obsaženy v jiných sférách. Osobně by bylo špatné, kdybychom vykonávali odplatu na lidech, kteří nám ubližují. Ale pasáže jako Římanům 13,3-4 a Jan 18,36 ukazují, že Ježíš neupírá vládám právo vykonávat odplatu na zlých lidech. Proto když je křesťan pod autoritou vlády a je oprávněn bojovat ve spravedlivé válce jménem národa, je vhodné, aby bojoval. Nebojuje totiž jako soukromá osoba, ale jako zástupce vlády, které Bůh dal moc meče.

Křesťanský voják by se přitom měl snažit milovat své protivníky ve válce jako lidi a pamatovat na to, že proti nim stojí jako zástupci vlády/systému protivníka, nikoli jako soukromé osoby. Ve válce je třeba pohlížet na lidi z protivníkovy armády/teroristické skupiny na dvou úrovních – soukromé a vládní/veřejné. Vzhledem k soukromé úrovni by se měl voják za vojáky protivníka modlit a milovat je. A kvůli veřejné úrovni proti nim voják bojuje – ne jako proti soukromým osobám, ale jako proti veřejným představitelům systému a zla, proti kterému stojí. Jsem si jist, že toto rozlišení by bylo v boji těžké udržet. Neodstranilo by to ani bolest a obtíže spojené s účastí v boji proti jiným lidským bytostem. Je to však možná slabý odraz toho, jak se osobní a vládní sféra vzájemně překrývají a zapojují, a přitom zůstávají odlišné.