Kontrola tisku

Církev měla zpočátku všechny důvody tisk vítat. Z prvních evropských tiskáren se valily bible (nejlépe v latině), misály, breviáře a všeobecná církevní literatura a prvním tištěným bestsellerem se stalo zbožné dílo Tomáše à Kempise De imitatione Christi (Napodobení Krista), které se v letech 1471 až 1500 dočkalo 99 vydání. Takovému prodeji se však v letech 1500 až 1520 vyrovnala díla humanisty Erasma a po roce 1517 díla „kacíře“ Martina Luthera. Církev vždy vykonávala cenzuru nad písemnými díly, zejména prostřednictvím univerzit v pozdním středověku. S rostoucím objemem a tónem děl reformátorů se tato cenzura stávala stále tvrdší. Byla obnovena inkvizice a v roce 1543 bylo vydáno nařízení, že bez povolení církve se nesmí tisknout ani prodávat žádná kniha. Byly sestaveny seznamy zakázaných knih a v roce 1559 byl vydán první všeobecný Index Librorum Prohibitorum (Index zakázaných knih). Inkvizice postihla zejména nizozemské tiskaře a řada z nich skončila na hranici za vydávání protestantských knih. Aby se vyhnuli takovému osudu, uchýlili se někteří k falešnému tisku, kdy na titulní stranu uvedli smyšleného tiskaře nebo místo vydání, případně tyto údaje vynechali.

Cenzuru začali v různé míře uplatňovat také jednotliví panovníci, zejména v Anglii, kde se církev a stát spojily za Jindřicha VIII. po jeho odklonu od Říma. Tudorovci, kteří měli podle zvykového práva jen malé právo, si přisvojili pravomoc kontrolovat tisk. Přibližně po roce 1525 byly vydávány nekonečné proklamace proti kacířským nebo pobuřujícím knihám. Nejdůležitější byla ta z roku 1538 proti „neposlušným tištěným knihám“, podle níž bylo pro tisk nebo distribuci jakékoli knihy v angličtině nutné získat licenci od Tajné rady nebo jiných královských nominantů.

V tomto pokusu o kontrolu hrála stále významnější roli papírenská společnost. Od svého vzniku v roce 1403 ze starých bratrstev písařů, limnerů, knihařů a papírníků se snažila chránit své členy a regulovat konkurenci. Zdá se, že její první žádost o královskou listinu z roku 1542 zůstala nevyslyšena, ale v roce 1557, což bylo důležité datum v anglickém knižním obchodě, se zájmy koruny (tehdy římskokatolické Marie Tudorovny), která chtěla mít pohotový nástroj kontroly, shodovaly se zájmy společnosti (pod vedením římskokatolického prvního mistra) a byla jí udělena listina, která jí poskytla faktický monopol. Poté mohli v království tisknout k prodeji pouze ti, kdo byli členy společnosti nebo měli jiná zvláštní privilegia či patenty. V rámci systému královských privilegií, který zahájil Jindřich VIII., dostával někdy tiskař výhradní právo tisknout a prodávat určitou knihu nebo třídu knih po určitý počet let, aby se mu vrátily vynaložené náklady. Tento typ regulace se nyní dostal do rukou Stationers‘ Company. Po vydání licence úřady musely být všechny knihy po zaplacení malého poplatku zapsány do rejstříku společnosti. První papírník, který knihu zapsal, získal právo na její vlastnictví nebo „kopii“, kterou pak mohl převádět stejně jako jakýkoli jiný majetek. Jako počátek systému autorských práv byl tento postup obdivuhodným vývojem, ale sevření, které společnost získala, a její sobecká podřízenost autoritě měly na dalších 100 let zbrzdit svobodný rozvoj anglického obchodu s knihami.