Před lety jsem na univerzitě, kde pracuji, učil anglickou kompozici pro pokročilé. Kurz dostal své jméno proto, že někteří studenti chodili na střední škole na angličtinu pro pokročilé. Jiní měli v ústní části testu SAT vyšší skóre než já v celém testu. Zástupy lidí – na seznamu jich bylo pětadvacet – byly tak chytré, že se všichni začali nudit asi po pěti minutách první třídní schůzky. Tehdy se na mě vrhli.

Jednou nedlouho poté jsme probírali četbu z nějaké antologie – nějakou vážně míněnou esej od chytrého spisovatele, o němž editoři učebnic doufali, že bude vysokoškoláky provokovat. Prováděl jsem svou obvyklou rutinu a snažil se, aby třída řekla něco užitečného, než nám vyprší čas.

„O čem je ten esej?“ zeptal jsem se. Ptal jsem se.

Žádná odpověď.

„O co autorovi jde?“ zeptal jsem se.

Nic.

„Někdo?“ zeptal bych se. Řekl bych, a dokonce jsem slyšel, že moje slova neznějí ani tak jako otázka, jako spíš jako prosba.

Ačkoli si teď nevzpomínám, dnešní esej musela obsahovat zmínku o romantice, jakkoli nejasnou a styčnou, protože v tu chvíli jedna studentka zpozorněla.

„Jak se,“ řekla, „říká pocitu mezi libostí a láskou?“

Prohledal jsem místnost a našel její stůl. Přimhouřil jsem oči, ale nic jsem neřekl.

„Řekněme, že máš někoho rád,“ pokračovala, „ale máš ho rád víc než rád, ale nemáš ho rád natolik, abys ho miloval.“

„Dobře,“ zamumlal jsem. „Sleduju tě.“

Vůbec jsem ji nesledoval.

„No,“ řekla, „jak se tomu říká? Jak se řekne něco mezi mít rád a milovat?“

Znovu jsem zmlkl. Stejně dobře mohla mluvit cizí řečí – takovou, kterou se mluví jen na nezmapovaném ostrově u kmene, který nějakým způsobem unikl všem antropologům na světě. Podle toho, co jsem věděl, se mě studentka ptala, jestli chci být raději vařený, nebo smažený.

„Jo,“ řekla další studentka. Tento hlas se ozval ze středu místnosti. „Jak se řekne něco mezi rád a láska?“

Rozhlédl jsem se po řadách očí. Poprvé za celý semestr všichni dávali pozor.

Všichni.

Kde to ti studenti berou? Přemýšlel jsem. A kde tahle vysoká škola bere tyhle studenty?“

_____

Tohle sice zkazí příběh, ale klidně to můžete vědět už teď: Neexistuje slovo, které by popsalo pocit mezi libostí a láskou. Je to největší mezera v celém lidském jazyce a někdo by si mohl vysloužit skvělou lingvistickou pověst – možná i získat ocenění – tím, že by takové slovo vymyslel. Stačí seřadit hrstku souhlásek a samohlásek, které tu mezeru vyplní, a je to: okamžitá celebrita a práce pro tenistu.

Zkoušel jsem to slovo vymyslet, ale nejde mi to. Jednoduchý způsob nefunguje – zkombinujte like a love, a dostanete „live“, což je zabrané, a „loke“, což zní hloupě.

_____

Nevím, jaké slovo se hodí mezi like a love. Ale znám ten pocit. Někteří lidé mě měli rádi, pár lidí mě milovalo (a aby bylo jasno, mnozí mě nenáviděli, několik lidí mě nenávidělo a dva nebo tři mnou opovrhovali). S těmito slovy nemám problém.

Ale někdy jsem se přistihl, že jsem víc než oblíbený, ale méně než milovaný. Pokaždé jsem si myslel, že je to buď jedno, nebo druhé, a když jsem najednou zjistil, že to není ani jedno, sledoval jsem, jak se v reálném čase proměňuji a stávám se Limbo Manem v Limbo Landu, ubohým prapodivným tvorem, který sotva chodí vzpřímeně a bude mít problém najít dnes večer cestu domů. Navzdory tomuto poznání jsem v těchto nedefinovaných vztazích setrval. Navzdory zdravému rozumu. Navzdory konvenční moudrosti a soucitným radám starostlivých přátel. Navzdory vyrovnání Měsíce a hvězd, všem znamením na všech čajových lístcích, každé předpovědi každého čaroděje. Musí pro to být nějaké slovo.

Doufat? Idealistická?“

Hloupá?“

___

Mezi rád a lásku mě vrací do noci v sedmé třídě. Je pátek a já jsem na večírku, prvním společenském setkání, kterého jsem se zúčastnila a které není oslavou narozenin nebo halloweenským karnevalem v kostele. Tento večírek nemá žádné téma. Je to prostě večer pro pár desítek teenagerů, kteří leží na podlaze v místnosti nad něčí garáží a hledají lásku v tlumené záři jediné hořící lampy. Pomáhá nám v tom hudba – někdo dal na gramofon album a já slyším něco, o čem se domnívám, že je to buď „In-A-Gadda-Da-Vida“, nebo Emerson Lake & Palmer.

Nepatřím sem mezi tyhle lidi. Oni něco vědí. Vědí o světě daleko od svých domovů, o tom, jak projít a přežít, jak se pohybovat mezi cizími lidmi na střední škole. Tihle lidé vědí, co dělat v místnosti bez dozoru plné kluků a holek, kteří v žilách cítí první rudý puls chtíče.

Tohle je pro mě cizí území, ale stejně jsem tady, nervózně se opírám o lokty a dívám se do modrých očí blonďaté holky, o které jsem slyšel, že je moje přítelkyně. Nepožádal jsem ji, aby byla mou přítelkyní, a ona mě nepožádala, abych byl jejím přítelem. Ale všichni říkají, že jsme pár, tak jsme pár, protože tak to v sedmé třídě chodí.

Tato holka mě nepotřebuje. Pochází z dobrých lidí. Její otec je lékař. Bydlí ve venkovském klubu. Má prostřední jméno modré krve – Wesley -, které se dědí z generace na generaci po příbuzných ze starých peněz. Je chytrá. Je krásná. Je charismatická. Umí to líp než já. I já to vím.

A přesto tu ležím na podlaze, dívám se na ni, ona a já jsme sami v přeplněné místnosti, naše oči jsou zamčené, a já jsem nevýslovně nervózní, tahle bohyně a já roztažený ve městě večírků uprostřed hloučku lidí, o kterých si myslím, že o lásce něco vědí, a dívám se na ni dolů, zatímco ona se dívá nahoru na mě, a nemám tušení, co se děje, ale myslím, že ji mám políbit, a za chvíli to udělám – přestanu přemýšlet, co mám dělat, a bát se toho, co neznám, a skloním hlavu k její, a to, co se stane, není ani tak polibek jako spíš podlehnutí, její síla mě k sobě přitahuje, učí mě významu setrvačnosti, a pokud vím, miluju se, protože tohle je tak blízko lásce, jako jsem ještě nikdy nebyl, a jsem v tom až po uši a věřím, že to nikdy neskončí, nikdy, i když za pár týdnů skončí, celá ta věc. Pryč.

___

Několik dní po diskusi s mou třídou angličtiny mi jedna z mých studentek poslala e-mail, v němž se zamýšlela nad prostorem mezi láskou a oblibou. Její věty se četly jako jedovatý recept: rovným dílem úvodní filozofie, narcistické introspekce a pseudointelektuálního blouznění o psychologii srdce. Na závěr se mě zeptala: „Co si o tom myslíš?“

Když jsem četl její dlouhé a pokročilé věty, viděl jsem na obrazovce svého počítače její šklebící se tvář spolu s úšklebky všech ostatních bystrých, znuděných mozků v mé šklebící se třídě. Bylo jim podobné udržovat tuhle směšnou a nemožnou konverzaci, aby ji mohli na příští třídní schůzce znovu vyhrabat. Proč, říkal jsem si, jsou tak odhodlaní plýtvat penězi svých rodičů na vysokou školu?“

Vyťukal jsem pár řádků v odpověď a řekl jsem studentce, že si myslím, že má naprostou pravdu, pokud jde o tenký, neuchopitelný rozdíl mezi oblibou a láskou. Tu a tam jsem změnil nějaké slovo, ale v podstatě jsem zopakoval její myšlenky, aby měla pocit, že je chytřejší než já, což už asi měla, protože byla.

Co jsem však měl napsat, bylo toto:

Přemýšlejte o tom v termínech jídla: Jako je mléko. Láska je mléčná čokoláda.

Přemýšlej o tom z hlediska anatomie: Jako je hlava. Láska je srdce. Aby ses dostal od jednoho k druhému, musíš vystrčit krk.

Přemýšlej o tom z hlediska psychoanalýzy: Líbí se mi je super-ego. Láska je Id. Mezi nimi se rozprostírá propast trýzně a šílenství.

___

Kdysi jsem byl zamilovaný do ženy, která mě milovala, dokud mě jednoho víkendu, když jsem nebyl s ní, náhle nepřestala milovat. Stalo se to, když se v jejím městě objevil filmový štáb a ona se zamilovala do jednoho z produkčních. Byl to pohádkový románek: Potkali se, flirtovali, skákali si do řeči – a to všechno během jediné pracovní směny. Rozhodla se, že už mě nemiluje, a slíbila mi to říct, jakmile se oblékne, odejde z hotelu a za dva dny mi zavolá.

Těžce jsem to nesl. Pro ni to nebylo vůbec těžké. Šla dál. Já jsem se držel. Byl jsem zamilovaný. Ona byla zamilovaná jako. Degradovala mě na přítele, vojína v armádě lásky. Movie Boy mezitím povýšil na čtyřhvězdičkového generála.

K mé spokojenosti pro ně ten epos nedopadl dobře. Jejich opona se zavřela a my dva jsme měli své vlastní malé pokračování.

Samozřejmě, že to byla bomba.

___

Na internetu jsem našel diskusi právě na téma mít rád a milovat. Na webové stránce WayneAndTamara.com napsal muž jménem Kirby a zeptal se: „Jak poznáš, že jsi překročil hranici mezi tím, když máš někoho rád, a tím, když ho miluješ?“

Odpověděl mu Wayne.

„Když řekneš: ‚Miluju svého psa‘, ale podíváš se na byt, kde nejsou povolena domácí zvířata, tak jsi měl rád jen toho psa,“ řekl Kirby. „Láska je barva, která se spojuje s nejhlubší úrovní vaší bytosti. . . . Když dosáhneš hranice mezi libostí a láskou, víš, že vstupuješ do jiné země.“

Díky Waynovi teď vím, že slovo mezi libostí a láskou zahrnuje psa, kbelík barvy a ilegální imigraci. A to jsem si myslel, že je to složité.

___

Můj kurz anglické skladby pro pokročilé skončil bez odpovědi na otázku like-and-love. Prostě jsem o ní přestal mluvit a brzy jsem se vrátil k hodinám vysokoškolského psaní a studenti se vrátili k ennui. Jejich hodnocení mé hodiny bylo slabší než hvězdné, ale silnější než neutrální. Byli někde mezi tím, že mě mají rádi, a tím, že mě milují. Samozřejmě.

To slovo mi stále uniká. Chodil jsem po té břitvě mezi oblíbeností a láskou a viděl jsem, co obě strany nabízejí – na jedné straně pohodlí, na druhé naplnění. A pod mýma nohama jen bolest nejistoty, krev naděje.

*Přečtěte si knihu Tima Basse „Jak si najít přítele“ v LAR 7, strana 228.*