OK, za prvé: lev? Plavání v oceánu? Lvi nemají rádi vodu. Kdybys ho umístil k řece nebo nějakému sladkovodnímu zdroji, dávalo by to smysl. Ale když se ocitnete v oceánu, na dvacetimetrové vlně, předpokládám, že u pobřeží Jižní Afriky, a postavíte se proti dospělému osmisetkilovému tuňákovi s jeho dvaceti nebo třiceti kamarády, takovou bitvu prohrajete, v devíti případech z deseti. A hádejte co, zatoulali jste se do naší školy tuňáků a my teď máme chuť na lva. Mluvili jsme sami se sebou. Komunikovali jsme a řekli jsme si: „Víte co, lev chutná dobře, pojďme si dát dalšího lva“. Vyvinuli jsme systém, jak vytvořit plážovou hlavu a agresivně lovit vás a vaši rodinu a zahnat vaši smečku, vaše děti, vaše potomky do kouta. … Zkonstruujeme řadu dýchacích přístrojů s chaluhami. Budeme schopni zachytit určité množství kyslíku. Nebude to trvat několik dní v kuse. Hodinu? Hodinu čtyřicet pět? Žádný problém. To nám dá dost času zjistit, kde žiješ, vrátit se k moři, nabrat víc kyslíku a pak tě pronásledovat. Právě jsi prohrál ve své vlastní hře. Přestřelil jsi a nemáš žádnou posádku. … Šlo to tak, jak sis myslel, že to půjde? Ne.“