Mason, Ohio – V současné době jsou knihy rekordů plné údajů spojených se Serenou Williamsovou – co dokázala, co dělá, co by mohla udělat. Je jich tolik, že weboví kouzelníci WTA považovali za nutné sestavit unikátní stránku věnovanou jejímu postupu na US Open. Jmenuje se „The Serena Williams Stats You Need.“

Třiatřicetiletá Williamsová hraje o hodně. Historie. Rekordy. Uznání. Nějaký überkulturní význam, který je těžké pochopit.

Co vám čísla neřeknou: Hraje o něco, co je blíž domovu – a srdci. Hraje pro tátu.

Když nejvýše postavená Williamsová zahájí v pondělí večer v New Yorku svou snahu stát se první hráčkou po 27 letech, která v jedné sezoně ovládne všechny čtyři grandslamy, bude tak činit s bezpočtem přátel a rodinou po svém boku.

Ne Richard Williams.

Richard, barvitý a kontroverzní strůjce nejnepravděpodobnějšího sportovního příběhu široko daleko – George S. Patton Williamsové invaze – bude sledovat z Floridy, kde žije se svou novou ženou a dítětem.

„Byl to nejdůležitější člověk v mé kariéře,“ řekla Williamsová v rozhovoru, který poskytla tento měsíc při svém posledním ladění na U.S. Open nedaleko Cincinnati. „Táta mi samozřejmě chybí. Stýská se mi po něm pořád. Volám mu. Snažím se mu často ozývat. On mi volá. Sleduje mé zápasy. Stále mi říká věci, které nedělám správně.“

S malým tréninkem nebo znalostmi vychoval Richard ze dvou afroamerických outsiderů z drsného Comptonu v Kalifornii světově uznávané a transformující se osobnosti. Až Serena a Venus Williamsovy odejdou do důchodu, navždy změní bělošský sport i kulturní krajinu.

„Všechno to začalo nápadem,“ řekla Serena. „Byl to jeho nápad. Změnilo to sport. Změnilo to historii.“

Richardovi je 73 let. Jeho věk stoupá. Rodina o jeho zdraví příliš nemluví. Kdysi býval na turnajích stálicí – fotil své dcery, zdržoval se u kurtu s novináři, odpočíval se svým charakteristickým doutníkem – Richard cestuje jen málo.

Při Sony Open v Miami letos na jaře byl patriarcha rodiny odvezen do nemocnice kvůli blíže nespecifikovaným potížím.

O pár dní později, poté co Serena získala v Miami rekordní osmý titul, řekla na kurtu: „Jsem ráda, že jsem to zvládla: „Chtěla bych to věnovat svému tátovi. Není tady. Chybí mi. Tati, doufám, že se díváš. Mám tě ráda, tati. Tohle je pro tebe.“

To nebylo nic neobvyklého. Serena stále častěji ve svých pozápasových komentářích oceňuje svého otce.

Serena říká, že to, co Richard udělal pro ni a Venus, je pro ně motivací ke všemu, co dělají. Vyhýbá se však tomu, aby z toho dělala veřejné křížové tažení. Necítí žádnou zvláštní naléhavost uctít jeho roli v jejím úspěchu.

„Kdybych takhle přemýšlela, možná bych cítila stres,“ řekla Williamsová, která usiluje o čtvrté US Open v řadě a sedmé celkově. „A on o tom takhle nepřemýšlí. Myslím, že by nikdy nechtěl, abych na něco takového myslela.“

Čísla vám to řeknou: Řeknou vám, že tohle je moment v Serenině kariéře, vyvrcholení tvrdé práce, humbuku a nadměrného ohlasu. Sázky jsou vysoké. Serenu dělí sedm zápasů od prvního grandslamu v kalendářním roce od dob Steffi Grafové v roce 1988. Vítězstvím na domácí půdě, kde získala svůj první grandslamový titul, by také vyrovnala Grafové rekord 22 majorů z éry po roce 1968. Tím by se přiblížila historickému rekordu Margaret Courtové (24). Vítězství by ji – hermeticky – upevnilo na pozici nejlepší hráčky všech dob.

Je to okamžik, který by Richard Williams pravděpodobně s bolestí propásl osobně. Vzpomínáte, jak Venus v roce 2000 vyhrála svůj první z pěti Wimbledonů? Richard tančil na vrcholu televizní kabiny a držel ručně psaný nápis: „Tohle je Venusina párty a nikdo jiný nebyl pozván.“ Byl to hrubý, ale výmluvný pokus říct: „Hej, udělali jsme to po svém.“

Serenina sezona 2015 byla těžko zařaditelná. Své soupeřky drsně přejela. V padesáti zápasech zaznamenala pouhé dvě prohry. V posledních 15 finále je neporažená, včetně osmi na majorech. Od Wimbledonu 2012 má proti hráčkám Top 10 bilanci 52-5.

A přesto vypadá zranitelně. Na Australian Open, French Open a ve Wimbledonu přežila sporadickou hru, nemoc a dramatické epizody, než se zvedla na jinou úroveň a zpečetila vítězství.

„Opravdu nevím, jak se to všechno stalo,“ řekla.

Serena tento moment bagatelizuje. Říká, že vítězství na grandslamu ji nebude definovat. Odmítá pokusy zaškatulkovat své úspěchy. Ještě neskončila.

„Myslím, že můj tenis mluví sám za sebe,“ vysvětlila. „Nepotřebuji žádnou definici. Nepotřebuji, aby mě někdo vysvětloval určitým způsobem nebo určitou věcí. Jdu na kurt. Tvrdě na sobě pracuji. Dělám, co můžu, abych byla nejlepší, jaká můžu být. Jdu ven a vyhrávám.“

V hloubi duše tento okamžik není jen pro ni.

Isha Priceová, Serenina nevlastní sestra, v sobotu v New Yorku řekla, že Richardova absence Serenou pravděpodobně pohne. (Mají společnou matku Oracene Priceovou, která je s Richardem rozvedená).

„Myslím, že je to přesné,“ řekla Priceová. „Na základě věcí, které v minulosti řekla, máte rozhodně pocit, že to tak cítí.“

Richardovi se daří dobře, dodal Price, „ale samozřejmě je to něco, co nás všechny znepokojuje.“

Serena žasne nad cestou, kterou započal jejich otec.

„Kdo by si pomyslel, že mohl vychovat dvě černé dívky, aby hrály sport, ve kterém se Afroameričanům obvykle nedařilo?“ řekla v jednom z rozhovorů na začátku tohoto roku. „Pokaždé, když stojím na hřišti, myslím na to, že bych tu nebyla, kdyby pro mě někdo neměl takovou vizi. Nevím, jestli bych takovou vizi měla i pro své děti.“

Nastal čas. Serena ví, že po ní budou všichni střílet. Dělají to tak vždycky.

„Serena nikdy nemá snadné zápasy,“ řekla sedminásobná vítězka majorů Venus, která je o 15 měsíců starší. „Nikdy.“

Serena zahájí své tažení proti Rusce Vitalii Diatčenkové. Nikdo neví, jak se čtrnáct dní může vyvíjet. Mohla by vyhrát. Mohla by prohrát.

Pokud by zvítězila, uctila by tím svého otce na nejvýznamnější scéně, jeho životní dílo pod elektrickými světly stadionu pojmenovaného po dalším černošském průkopníkovi Arthuru Asheovi.

Ať tak či onak, Serena si je jistá, že jí otec kryje záda.

„Vždycky mi říká, že jsem tak dobrá a že je na mě tak pyšný a nedokáže si představit, jak jsem dobrá,“ řekla. „Vždycky mi říká: ‚Netlač na sebe. Buď spokojená s tím, co máš.‘ Já si vždycky říkám: ‚Ach, mohla jsem to udělat líp‘.“

Zastavila se a odmlčela.

„Myslím, že bych si s ním měla hned teď promluvit,“ řekla.

Možná už ten dialog začal.

Možná už začal.