March 28, 2019 – „What have you done!“

Moje ústa se chvěla, třásla a třásla zároveň, když slaná, rybí chuť s pouhými náznaky whisky ovládla mé patro – a celou mou nervovou soustavu. Žaludek se mi sevřel spolu se zbytkem těla. O pár metrů dál se manažer palírny, který nám na závěr degustace předložil tento slepý vzorek, široce usmíval.

„Co to sakra je?“

Toto je příběh této whisky a toho, jak jsem ji ochutnal v žertu hodném aprílového žertíku.

Klaus Pinkernell si nikdy nekladl za cíl stáčet v roce 2006 do lahví jednu z nejhorších whisky na světě, ale chtěl vyslat vzkaz.

„V té době bylo na začátku hnutí, že každý chtěl udělat nějaký finiš, a každý chtěl být první, kdo udělá něco divnějšího,“ říká majitel dvou obchodů s whisky nesoucí jeho jméno v Rakousku a Německu. „Řekl jsem si: Dobře, lidi, vy všechny tyhle věci nazýváte vážně, i když jsou hloupé, a rozhodl jsem se udělat něco ještě hloupějšího.“

Na tomto místě se musíme vrátit na začátek 90. let minulého století.

V té době Pinkernell navštívil ostrov Islay a snažil se koupit sudy whisky do své soukromé sbírky. Podařilo se mu přesvědčit společnost Invergordon Distillers, která v té době vlastnila palírnu Bruichladdich, aby mu prodala několik sudů, které v palírně zrály a z nichž jeden byl nedávno naplněn lihem nové výroby. Společnost Invergordon uzavřela Bruichladdich v roce 1994, ale ponechala si kosterní posádku, která dohlížela na sklady zrání na místě s Pinkernellovými sudy a zbytkem zásob palírny.

Když Mark Reynier a jeho partneři koupili palírnu a znovu ji otevřeli v roce 2001, Pinkernell oslovil legendu Islay Jima McEwana, který nastoupil jako výrobní ředitel Bruichladdichu. Po kontrole Pinkernellových sudů McEwan prohlásil, že sudy nejsou optimální, a nabídl, že whisky znovu naloží do kvalitnějších sudů po sherry. S pomocí dvojice norských milovníků whisky, na které Pinkernell narazil v hotelu Bowmore, přečerpával se svými přáteli whisky ze sudu do sudu pomocí staré ruční pumpy.

„Byla to docela dřina, ale nemuseli jsme to dělat, protože Norům se to docela líbilo,“ řekl Pinkernell se smíchem.

V té době už Pinkernell otevřel své obchody s whisky v Salcburku a Berlíně pod hlavičkou Cadenhead’s a přestěhoval sudy z Islay do skladů v palírně Springbank v Campbeltownu. Když se blížilo páté výročí jeho obchodů, chtěl udělat něco nezapomenutelného – a zároveň vyslat toto poselství.

„Vymyslel jsem svou privátní značku s názvem Stupid Cask a chtěl jsem udělat úpravu ze sleďového sudu.“

To je pravda… úprava ze sleďového sudu. Zatímco ostatní se snažili najít vzácné sudy po víně, rumu a dalších typech sudů, v nichž by dokončili své whisky, Pinkernell se chtěl vrátit k části historie skotské whisky, kdy se whisky uchovávala v jakémkoli druhu sudu, který dokázal udržet tekutinu… včetně slané mořské vody, která se používala k udržení čerstvosti sleďů z přístavu na trh.

Problém je v tom, že ty časy jsou dávno pryč a sledi se místo v sudech přepravují ve velkých plastových přepravkách a Pinkernellovy pokusy sehnat sud na sledě byly neúspěšné.

„Našel jsem obchodníka s rybami kousek od Berlína, který byl ochotný mi pomoci, ale samozřejmě měl ryby, ale neměl sud.“ Bednářství nedaleko Berlína mělo náhodou čerstvě vyprázdněný sud červeného vína, obchodník s rybami ho naplnil filety ze sleďů a Pinkernell zařídil, aby se tento sud čtrnáctiletého Bruichladdichu převezl z Campbeltownu do Německa. V té době bylo ještě legální vyvážet ze Skotska celé sudy jednosladové whisky. Od té doby byla tato praxe zakázána, ačkoli Pinkernellův ďábelský projekt s ní neměl nic společného.

Po šesti měsících „kořenění“ byl sud po sledech a červeném víně připraven k naplnění whisky. V tomto okamžiku Pinkernell krátce zaváhal.

„Co když to celé dopadne strašně špatně?“

V tomto okamžiku by položení této otázky a odpověď na ni s pravděpodobnou realitou zničení celého sudu ročníkové jednosladové whisky v hodnotě tisíců dolarů mohla většinu lidí odradit od toho, aby se do toho pustili. Klaus Pinkernell není většina lidí. Rozhodl se použít pouze polovinu sudu Bruichladdich a zbytek whisky ponechat v původním sudu.

O šest měsíců později ručně stáčel oba sudy k pátému výročí obchodů. Whisky ze sudu Bruichladdich nesla standardní etiketu Cadenhead’s, zatímco whisky ze sleďového sudu nesla etiketu, která se neslavně zapsala do historie whisky.

Rybí.

„Myslím, že ta věc byla docela legrační,“ řekl Pinkernell po letech. „Šlo o to ukázat, že se dají dělat legrační věci, a ještě lepší je, že jste mohli ochutnat i whisky před finišem a včetně finiše ze stejného sudu, takže jste opravdu viděli, co může finiš během pár měsíců udělat.“

Jak se dalo očekávat, mezi tehdejšími whisky puristy se strhla velká hyperventilace a chytání perel a Pinkernell se nakonec rozhodl zbývající lahve Fishky stáhnout z trhu. Jak legenda o Fishky kolovala po internetu, dostával stále dotazy, zda jsou ještě nějaké lahve k dispozici. Vzhledem k tomu, že Fishky byla stáčena do 200ml lahví, stále měl – a má – nějaké na prodej prostřednictvím obchodu, který je nyní známý jako Pinkernell’s Whisky Market.

Přeskočme do října 2014. S malou skupinou spisovatelů jsem navštívil palírny Inver House ve Skotsku, když jsme v konferenční místnosti palírny Balblair v Eddertonu uspořádali online degustaci na Twitteru. Manažer palírny John MacDonald nás právě provázel sortimentem jednosladových whisky Balblair a všichni jsme odložili své chytré telefony a tablety, když řekl něco, na co nikdy nezapomenu.

Manažer palírny Balblair John MacDonald měl krátce před nechvalně proslulou degustací Fishky na tváři jemný úsměv.

„Mám pro vás ještě něco, co chci, abyste ochutnali…“

Přinesl tác se skleničkami Glencairn a začali jsme je očichávat. Slaná vůně, ale něco, co není u whisky zrající poblíž oceánu na místě. Nos však skrýval tajemství… tajemství, které se okamžitě ukázalo, jakmile jsem se napil. Toto jsou mé degustační poznámky z toho večera, které vedly k hodnocení 40 ze 100 možných bodů.

Nos dobře skrývá tajemství této whisky, s tóny sladu, solanky a vřesu. Chuť však odhalí vše, s kyselými máselnými dětskými zvratky, solankou a žaludeční kyselinou. Závěr je slaný, mastný a odporný bez jakýchkoli spásných vlastností.

„Ten den jsi na mě udělal velký dojem, Marku,“ řekl tento týden John MacDonald v telefonickém rozhovoru. „Byl jsi jeden z mála lidí, kteří reagovali stejně jako já, když jsem ho ochutnal… jak víš, u toho stolu sedělo ještě několik dalších lidí, kteří zůstanou bezejmenní, kteří říkali to, ono, pěli o něm lyrické ódy,“ řekl. „Nikdy na to nezapomenu, Marku… Je mi to líto. Bylo to trochu kruté, ale bylo to pro mé pobavení,“ zasmál se.

MacDonald si nepamatuje, kde se vzala ta láhev Fishky. Klaus Pinkernell ví přesně, jak se do Balblairu dostala.

„Vzpomínám si, že jsem byl v palírně Balblair a tyhle lahve jsem tam nechal, takže ta láhev, kterou jste měl, byla jedna z těch, které jsem do Balblairu vlastně sám přivezl,“ řekl.

Díky, Klausi.

Technicky je čtyřicetibodové hodnocení Fishky nejnižší, jaké jsem kdy whisky udělil. Na apríla 2016 vydala palírna Westland Distillery whisky Inferno, jednosladovou whisky zrající více než 4 roky v sudu, který se dříve používal ke zrání známé a silně chráněné značky louisianské pálivé pepřové omáčky. Sama o sobě stejně odporná, ale vydaná se smyslem pro humor – natolik, že když jsem ji ohodnotil známkou 40, Steve Hawley z Westlandu mi v e-mailu sdělil, že „vyšší známka by nás urazila“.

Existuje argument pro ochutnávání špatných whisky, protože vám pomohou o to více ocenit ty dobré. Jeden doušek Fishky však stačí k tomu, aby se toto ocenění zafixovalo na celý život.

Odkazy: Pinkernell’s Whisky Market | Balblair