Miliony lidí na celém světě si jistě v lékárně řekli o „Epsomskou sůl“ a používali ji s rozpoznatelným účinkem, aniž by věděli cokoli o místě, které jí dalo jméno.

Viděli jsme, že Nehemiah Grew zavedl tento název ve své knize o “ hořkých očistných solích“, jak ji pojmenoval v roce 1695. Grew studoval v Cambridgi a Leidenu a vykonával lékařskou praxi v Coventry. Později byl díky svým studiím o životě rostlin zvolen členem Královské společnosti a nakonec se stal společným tajemníkem této slavné instituce. Ve své knize uvádí studny v Barnetu, North-Hallu (Herts) Actonu, Cobhamu, Dulwichi a Streathamu, kde byla voda stejného charakteru jako v Epsomu. Byl mu udělen královský patent na „způsob, jak udělat sůl z očistné vody dokonale jemnou…. velmi levnou…“. To znamenalo, že měl výhradní právo na výrobu epsomské soli. Jak jsme viděli, Grew zřídil takovou výrobu v Acton Well, kde doufal, že bude vyrábět 20 000 liber ročně se značným ziskem. Lékárník Francis Moult, který vydal neautorizovaný překlad Grewovy knihy z latiny, však tvrdil, že ji vyrábí a prodává již léta. Používal vodu ze studny Shooter’s Hill Well a podbízel se Grewově ceně.

Množství vody z obou epsomských studní nebylo nikdy dostatečně velké pro výrobu v jakémkoli měřítku: Schellinks uvedl, že stará studna byla vyčerpána třikrát za ráno, a Celia Fiennesová napsala, že místní obyvatelé doplňovali vodu ze společných studní. Jak ale vidíme, lékárníci našli způsob, jak to obejít, a to tak, že používali vodu ze studní s podobnými chemickými vlastnostmi, kde byly hojné zásoby.

Pan Owen zmíněný v inzerátu pro paní Hawkinsovou v roce 1754 (viz kapitola 6) prodával ze svého „skladu minerální vody“ na Fleet Street v Londýně nejen balenou epsomskou vodu, ale také epsomské soli (zvané magnézie). Tyto komodity byly k dostání také v kavárně pana Morrise v Epsomu (nyní hotel Albion) podle reklamy v knize o vlastnostech epsomské vody od Dr. Dalea Ingrama, „profesora anatomie a chirurgie a chirurga v Christ’s Hospital“, vytištěné pro pana Owena v roce 1767.

Ale i kdyby byly studny v Actonu a Shooter’s Hill vyčerpány, o epsomské soli by nebyl nouze. Již v roce 1723 měla Královská společnost zprávu od Johna Browna, že se vyrábí z „hořčin“, které zbyly po krystalizaci kuchyňské soli z mořské vody, v Portsmouthu, Leamingtonu a Newcastlu – jinými slovy jako vedlejší produkt výroby kuchyňské soli. John Brown tyto výrobky testoval a porovnával je s pravou solí, kterou získal od svého přítele pana Hyeta, lékárníka v Epsomu. Pan Hyet byl požádán, aby převařil trochu vody ze studny ve městě – další potvrzení od chemiků, že Livingstonova studna produkuje skutečný produkt. Epsomská sůl (v encyklopedii Britannica uváděná jako epsomit) neboli hydratovaný síran hořečnatý, aby se dal použít její vědecký název (MgS04 – 7 H20), se přirozeně vyskytuje také v dolech a vápencových jeskyních. Omezené zásoby vody z epsomských studní tedy neměly z hlediska dostupnosti epsomské soli žádný význam.

V roce 1715 se německý návštěvník dotazoval jednoho obyvatele Epsomu na zásoby epsomské soli a nechal si potvrdit, že z epsomské minerální vody se nevyrábí ani jeden dram této soli. V roce 1841 vydal A. B. Granville, doktor medicíny a člen Královské společnosti, odborník na lázně v Německu a Anglii, knihu Lázně Anglie. O Epsomu se jako o lázních nezmiňuje: víme, že zbytky lázeňského zařízení v té době již dávno zanikly. Zmiňuje se však o „… týdenní cestě jistého černého vozu do Epsomu, který se stejně pravidelně vracel do manufaktury v Cheltenhamu“. To mělo souviset s dodávkami silné přísady pro přípravu cheltenhamských solí. Můžeme si být jisti, že ať už šlo o cokoli, „mocná přísada“ nepocházela z Epsomu; svědčí to však o pověsti Epsomských solí.

Epsomská sůl se pod tímto názvem stále prodává, a to pro tradiční účel, ale také jako přísada pro jiné užitečné léky. Je součástí některých hnojiv pro růže a znalí lidé si kupují nerafinovanou formu pro vlastní míchání pro zdraví svých růží. Název se vžil – po celém světě.