18. srpna 1992 končí kariéru slavný útočník Bostonu Celtics Larry Bird.

Bird byl hvězdou basketbalu na střední škole v rodné Indianě. Po maturitě získal stipendium, aby mohl hrát za legendárního trenéra Bobbyho Knighta na univerzitě v Indianě, která patřila k nejlepším týmům v zemi. Birdovi se však v Bloomingtonu stýskalo po domově a necítil se dobře v záři reflektorů, a tak školu po měsíci opustil. Vrátil se do rodného města French Lick a nakonec se zapsal na menší Indiana State, která zdaleka nepatřila mezi basketbalové velmoci. Tam byl Bird jedním z tahounů útoku a ve druhém, třetím a čtvrtém ročníku zaznamenával v průměru 30 bodů na zápas. Ve své poslední sezóně (1978-79) dovedl Sycamores k neporazitelnému rekordu, než prohrál s Michigan State Spartans Earvina „Magica“ Johnsona v nejsledovanějším zápase o titul NCAA v historii.

Bird vstoupil do NBA v roce 1979 a okamžitě ovlivnil ligu, když získal titul nováčka roku poté, co dovedl Celtics k rekordu 61-21 a prvnímu místu v Atlantické divizi jen rok poté, co skončili 29-53 a na posledním místě. Ve své druhé sezóně Bird, hrající po boku budoucích členů Síně slávy Kevina McHalea na pozici útočníka a Roberta Parrishe na pozici centra, dovedl Celtics k titulu NBA. V letech 1984 a 1986 vyhráli šampionát znovu a Bird se stal v obou letech nejužitečnějším hráčem finále. Tři roky po sobě, v letech 1984 až 1986, se stal nejlepším hráčem základní části NBA a devětkrát byl zařazen do prvního týmu NBA All-Star. V Bostonu i v celé zemi si získal zástupy věrných fanoušků. Bird byl také uznáván pro svou všestrannost na hřišti: Uměl přihrávat, doskakovat, střílet z dálky i tvrdě bránit. V průběhu kariéry však začal Bird trpět chronickými bolestmi zad, které v 90. letech omezovaly jeho herní čas i efektivitu.

Konečný triumf Birdovy kariéry přišel na olympijských hrách v Barceloně v roce 1992, jeho první olympiádě a první, které se mohli zúčastnit profesionální hráči. Tolik opěvovaný americký „Dream Team“, v němž byli mimo jiné i jeho dobrý přítel a rival Magic Johnson, Michael Jordan a Charles Barkley, byl možná nejlepším basketbalovým týmem, jaký byl kdy sestaven. Svou úžasnou hrou ohromili svět, bez problémů přivezli domů zlato a zdálo se, že se při tom okázale baví.

V roce 1992, ve věku 35 let, Birdovi jeho stav zad definitivně znemožnil hrát. Na emotivní tiskové konferenci v Bostonu, kde oznámil svůj odchod do důchodu, Bird vysvětlil: „Posledních pár let bylo pro mě velmi náročných, pro moje záda i pro moje tělo. Bylo velmi těžké se s tím vypořádat, den co den.“ Komisař NBA David Stern vydal prohlášení, které zčásti znělo: „Jednoduše řečeno, Larry Bird pomohl definovat způsob, jakým generace basketbalových fanoušků vnímala a oceňovala NBA. V budoucnu budou velcí hráči posuzováni podle měřítek, která nastavil, ale nikdy nebude existovat další Larry Bird.“

Bird po svém odchodu z palubovky z NBA nezmizel. Zůstal v Bostonu a pracoval jako zvláštní asistent ve vedení Celtics až do roku 1997, kdy byl najat jako hlavní trenér Indiany Pacers. V roce 1998 – ve stejném roce byl zvolen do Basketbalové síně slávy – dovedl Pacers k bilanci 58-24, nejlepší v historii týmu, a byl vyhlášen trenérem roku NBA. Bird se později stal prezidentem basketbalových operací týmu a tuto funkci zastával až do roku 2017.