Čtyřicáté výročí ACL přineslo debut dlouholetého snu: Austin City Limits Hall of Fame. Na oslavu jsme 26. dubna uspořádali první slavnostní uvedení do síně slávy v původním domově ACL, ve studiu 6A televize KLRU-TV. Byli jsme hrdí na to, že jsme mohli slavnostně uvést Willieho Nelsona, prvního umělce, který kdy v pořadu vystoupil, a od té doby častého hosta, Stevieho Raye Vaughana & Double Trouble, který v ACL vystoupil dvakrát, Billa Arhose, tvůrce pořadu z roku 1974, a Darrella Royala, archetypálního fotbalového trenéra U.T. a oddaného fanouška, který se zasloužil o uvedení country hvězd do sestavy ACL. Ale udělali jsme víc než jen předání cen. V tomto pořadu jde přece o hudbu, takže jsme také připravili několik fantastických vystoupení.

Po úvodním slovu výkonného producenta ACL Terryho Lickona uvedl oscarový herec a rodilý Texasan Matthew McConaughey Willieho Nelsona. Za podpory kapely Lylea Lovetta a jeho stálého hráče na foukací harmoniku Mickeyho Raphaela zahájila jednaosmdesátiletá texaská legenda svůj set svou věčnou avantgardou „Whiskey River“, které Lovettova skupina dodala téměř funkový nádech. Tento rytmus ještě přitvrdil, když Willie přešel přímo k „Still is Still Moving to Me“, která má nejblíže k rockové hymně. „Tady je nová gospelová píseň, kterou jsem právě napsal,“ poznamenal Willie jízlivě, než spustil „Roll Me Up and Smoke Me When I Die“, svůj nejnovější hit.

Willie pak představil lídra kapely, kterou si vypůjčil, protože Lyle Lovett přišel na pódium na duet ve Willieho country/soul crossoverovém hitu „Funny How Time Slips Away“. Lovett tuto píseň poprvé zpíval s Alem Greenem a byl poctěn, že si ji může zopakovat s jejím autorem. Jako další vystoupila Willieho přítelkyně Emmylou Harris, která přednesla Willieho píseň „Crazy“, která se původně stala standardem Patsy Cline. Willie završil svou trilogii antických klasik tím, že se znovu chopil mikrofonu pro obzvláště jazzovou bluesovou verzi Rayem Pricem zpopularizované „Night Life“.

Lovett a Emmylou se vrátili pro kulatou verzi „Pancho and Lefty“ Townese Van Zandta, což byl samozřejmě hit Willieho a Merle Haggarda, ale Emmylou a Willie ho také naposledy předvedli před kamerou během ACL pocty Townesi Van Zandtovi v roce 1999. Poté Willie laskavě předal pódium svým hostům, Lovett zazpíval svůj záhadný country valčík „Walk Through the Bottomland“ a Emmylou zazpívala zničující píseň Rodneyho Crowella „‚Til I Gain Control Again“, která se v 70. letech stala jejím hitem. Poté se Willie opět ujal středu pódia a zvýšil hladinu energie temperamentním provedením svých tradičních závěrečných písní setu „On the Road Again“ a gospelové ohnivé koule Hanka Williamse „I Saw the Light“, přičemž legenda nabádala dav, aby zpíval s ní.

McConaughey se vrátil, aby uvedl Willieho do Síně slávy – je jen správné, aby první osoba, která byla vysílána v rámci ACL, byla první, která vstoupí do naší Síně. „Austin je to nejlepší, co se hudbě stalo,“ prohlásil Willie ve své děkovné řeči a my jako jeho dlouholetí hostitelé nemůžeme nic namítat. Poté McConaugheyho vystřídal Terry Lickona, aby uvedl do Síně slávy Billa Arhose, bývalého manažera stanice KLRU, programového ředitele a výkonného producenta ACL a muže, který stál u zrodu pořadu, prodal jej PBS jako seriál a byl jeho hybnou silou až do svého odchodu do důchodu v 25. sezóně. Bill si posteskl, že je sice rád, že byl uveden do první třídy, ale „je trochu zastrašující být ve třídě prvních uvedených, když tři ze čtyř mají bronzové sošky. Já mám nerezové nůžky na nehty.“

Lickona poté představil nedávno penzionovaného trenéra fotbalové univerzity v Texasu Macka Browna, který uvedl do funkce zesnulého Darrella Royala, nejúspěšnějšího trenéra v historii fotbalu na UT. „Trenér“, jak mu všichni říkali, se může zdát jako zvláštní volba do síně slávy hudebního programu. Ale Royalovou největší vášní mimo fotbal a rodinu byla country hudba a právě jeho přátelství s mistry C&W, jako byli Merle Haggard a George Jones, je dostalo do programu. Navíc jeho legendární „picking parties“ v jeho domě, na kterých vystupovali nejrůznější zpěváci a skladatelé, inspirovaly vznik našich vlastních písničkářských speciálů.

Po přestávce se McConaughey vrátil, aby uvedl Stevieho Ray Vaughana & Double Trouble. Stevie samozřejmě nemohl být přítomen, ale jeho bratr Jimmie zvážněl speciálně nahraným videopozdravem a členové Double Trouble – baskytarista Tommy Shannon, bubeník Chris Layton a klávesista Reese Wynans – převzali své vlastní trofeje. Wynans poděkoval austinské hudební komunitě i dychtivému publiku ve městě za to, že přijalo jejich zvuk.

Poté tito dokonalí muzikanti nastoupili na pódium, aby vzdali hold svému zesnulému lídrovi, přičemž je na kytaru a zpěv zastupovali různí speciální hosté. Vaughanův akolyta Kenny Wayne Shepherd a zpěvák Mike Farris vhodně zahájili set skladbou „The House is Rockin'“, přičemž Wynans zopakoval své sólo z alba a Shepherd věrně reprodukoval hlavní break svého hrdiny. Následovala „Look at Little Sister“, skladba, která skutečně využila Farrisův drsný blue-eyed soulový hlas. Svou část duo uzavřelo groovy, rockovou „Crossfire“, v níž se Shepherd zasněně ztratil ve svém bluesovém snu.

Dalším účinkujícím byl Doyle Bramhall II, bývalý člen ARC Angel, současný sideman Erica Claptona a syn Stevieho písničkářského partnera Doylea Bramhalla st. Doyle II začal dvanáctitaktovým blues „Lookin‘ Out the Window“, jednou z otcových skladeb pro Stevieho, a poté se pustil do oduševnělé balady „Life Without You“, kterou podtrhl ohnivým sólem. Svůj set Doyle II zakončil rockovou „Change It“, další skladbou Bramhalla Sr., která se stala jedním z největších hitů Double Trouble.

Doyle II zůstal na pódiu, protože bylo obnoveno s pedálovou steel kytarou. To mohlo znamenat jediné: Robert Randolph. Poté, co Randolph prohlásil, že je jedním z mála lidí, kteří mají rádi Stevieho Raye Vaughana – ostatně tvrdil, že jedno z jeho vystoupení skončilo předčasně kvůli tomu, že si v autě neustále pouštěl hudbu Double Trouble -, spustil „Gimme Back My Wig“, starou bluesovou melodii, kterou zpopularizoval chicagský slide kytarista Hound Dog Taylor a kterou později coveroval Stevie. Po tomto slidefestu vedl Randolph kapelu k bouřlivému provedení „Pride and Joy“, snad nejznámější Vaughanovy skladby, kterou rozzářil divokými steelovými sóly a zakončil hendrixovským rozmachem.

Bylo by zapotřebí pořádného showmana, aby se tomuto vystoupení vyrovnal, ale právě takového člověka jsme měli v záloze. Legendární chicagský bluesman Buddy Guy předvedl svůj štiplavý tón a agresivní útok v plné síle při skladbě „Let Me Love You Baby“, jednom ze svých hitů, který si Stevie udělal po svém. Guy zdvojnásobil svou sílu ve skladbě „Mary Had a Little Lamb“, během závěrečného sóla se nechal strhnout svým pověstným temperamentem a znovu potvrdil, proč byl pro Vaughana a bluesové a rockové kytaristy i dnes tak velkou inspirací.

Taková sestava hvězdných talentů a písní, jakou tento večer obsahoval, mohla skončit jen jedním způsobem: závěrečným jamem. Téměř všichni, kteří hráli, se shromáždili na pódiu, aby zahráli „Texas Flood“, skladbu Larryho Davise, kterou Vaughan a Double Trouble učinili svým podpisem. Se společnými vokály Guye, Lovetta, Willieho a jeho syna Lukase a sóly Shepherda, Lukase a Guye to byl mokrý sen bluesového fanouška a vhodný způsob, jak slavnost ukončit.

To byla show. Jaký to byl večer. V rámci oslav 40. ročníku ACL nás čeká ještě mnoho zajímavých oznámení – sledujte tento prostor.