Myslím si, že ve většině případů jsou protiamerické stereotypy, pokud jde o cestování, nespravedlivé. Obecně vzato nejsme o nic víc nebo míň protivní než jakákoli jiná skupina cestovatelů – obecně jsme slušní lidé, takže v cizině nejsme příliš velcí kreténi – pokud ovšem nejsme v all-inclusive resortu, v tom případě je všechno v háji.

Jeden stereotyp jsem ale s lítostí přijal: Američané jsou nejhlasitější mluvkové na planetě. Až příliš často se mi stalo, že jsem s přáteli v zahraničních barech, hostelech a restauracích mluvil hlasitostí, kterou jsem považoval za naprosto přijatelnou, a pak jsem koutkem oka zachytil zamračení nebo přivření očí od vedlejšího stolu. Dostanu se do rozpaků a pak se snažím po zbytek jídla mluvit co nejtišeji. Víte, dokud někdo neřekne něco vtipného.

I lidé, kteří Američany nesnášejí, řeknou: „Jo, vy Američani jste strašně hlasití.“ A pak řeknou: „No jo, vy jste strašně hlasití.“ Není to útok, je to jen upřímné, v decibelech změřené konstatování faktu. Existují dechovky, které jsou pro uši příjemnější než americký hlas v přeplněné restauraci.

No, přijeďte do Ameriky a zjistíte, že takhle mluvíme všichni a hlasitý hlas v restauraci opravdu není problém, pokud zrovna nekřičí sprostě. Naše společenská mluva je prostě obecně hlasitější. Jaký je tedy důvod?“

Slyšel jsem některé lidi říkat, že „Američané jsou prostě od přírody hlasití“, a to je prvotřídní blbost. V souboji příroda vs. výchova jsem pevně v táboře výchovy. Částečně je to proto, že Amerika jako národ neexistuje dost dlouho na to, aby se „hlasitost“ přirozeně selektovala v naší DNA, a částečně proto, že jsem byl na fotbalových zápasech s Brity. Britové jsou obecně mnohem tišší mluvčí ve společnosti, ale při fotbalových zápasech jsou hluční jako hovada. Vážně, americký fotbal má své chuligány, ale ti se ani zdaleka nevyrovnají zvuku, který vydávají severolondýnští fotbaloví chuligáni.

Takže jsem si vytvořil dost nevědeckou teorii, proč jsou Američané hlasitější než Britové, Australané, Kiviové, Izraelci, Němci a prakticky všichni ostatní. Tady je to, na co jsem přišel.

Osobní prostor

Američané mají mnohem větší bublinu pro to, co považují za svůj „osobní prostor“. Mám několik teorií, proč tomu tak je – skutečnost, že jako národ máme tendenci pečlivě střežit své soukromí a klást důraz na osobní vlastnictví, skutečnost, že jsme mnohem méně hustě osídleni než většina ostatních zemí – pro žádnou z nich nemohu poskytnout pádné důkazy. To, co mohu poskytnout, je toto: Američané obecně dávají přednost tomu, aby od vás při rozhovoru byli vzdáleni čtyři metry. Evropané dávají přednost vzdálenosti dvou až tří stop.“

To není o tolik dál – to, co řeknete ve vzdálenosti dvou stop, bude pravděpodobně slyšet i ze vzdálenosti čtyř stop. Ale nemusí to být slyšet úplně dobře, což vás může přimět k tomu, abyste mírně zvýšili hlas.

Hlučnost v barech

Nejraději mám na návratu do Británie to, že si konečně můžu sednout do hospody a slyšet své přátele mluvit. Hospodská kultura je obecně koncipována spíše kolem konverzace než kolem hudby. Ve většině hospod hraje hudba, ale udržují ji na rozumné úrovni, protože přirozeně předpokládají, že jejich zákazníci chtějí slyšet, jak všichni u jejich stolu mluví.

Americké bary mají naopak tendenci zesílit zvukový systém na jedenáct. Zrovna nedávno jsem byl v jednom sportovním baru, kde jsem sledoval zahájení March Madness – čas pro kamarádství a povídání si s přáteli, pokud vůbec nějaký existuje – a tam hrála naprosto příšerná popová hudba na plné pecky. Jo, to je to, co chci, lidi:

Nemůžu zaboha přijít na to, proč to americké bary dělají. Možná je to proto, že nemáme tak tlustou hranici mezi „puby“, „bary“ a „kluby“ jako jiné země, takže se pitky v USA nemohou rozhodnout, jestli chtějí, aby lidé venku tančili, nebo aby si povídali u stolu. Konečným výsledkem však je, že pokud si chci v baru s někým promluvit, musím přes hudbu křičet.

To způsobuje několik věcí. Zaprvé si myslím, že díky tomu je můj hlas o něco silnější. Když to děláte víkend co víkend, rok co rok, začnete mít silnější hlas. Za druhé mi to naprosto zničí sluch. Je mi 27 let a už jsem na pokraji toho, že budu potřebovat stařičkou ušní trumpetu.

Konečný výsledek tak jako tak? Ve společenských situacích mluvím hlasitěji. Na rozdíl od Britů, se kterými jsem se díval na fotbal, jsem se nenaučil křičet hlasitěji, nutně – jen jsem se naučil mluvit hlasitěji.

Jsem si jistý, že ve hře jsou i další kulturní faktory, ale vím jedno: Až příště uslyšíte Američana mluvit nahlas, ať už jste kdekoli na světě, pochopte, že to nedělá proto, že by byl bezohledný nebo protivný. Dělají to proto, že jejich místní barman doma prochází vážným obdobím Katy Perry a nemůže se přinutit, aby ubral na „Teenage Dream“.