Druhá světová válka (1939-1945)

Druhá světová válka neboli druhá světová válka byla globálním vojenským konfliktem, kterého se účastnila většina států světa, včetně všech velmocí, organizovaných do dvou proti sobě stojících vojenských aliancí: Spojenci a Osa. Do války bylo mobilizováno více než 100 milionů vojáků, což z ní činí nejrozsáhlejší válku v dějinách. Ve stavu „totální války“ dali hlavní účastníci veškeré své hospodářské, průmyslové a vědecké kapacity do služeb válečného úsilí, čímž se smazal rozdíl mezi civilními a vojenskými zdroji. Zahynulo více než sedmdesát milionů lidí, z nichž většinu tvořili civilisté, což z ní učinilo nejsmrtonosnější konflikt v dějinách lidstva.
Za počátek války se obecně považuje 1. září 1939, kdy Německo napadlo Polsko a následně mu vyhlásila válku většina zemí Britského impéria a Commonwealthu a Francie. Mnoho zemí bylo ve válce již před tímto datem v důsledku jiných událostí a mnoho zemí, které se do války původně nezapojily, do ní vstoupilo později. Mezi hlavní události války patří incident na mostě Marco Polo (boj mezi nacionalistickou Čínou a Japonskem), zahájení operace Barbarossa (německá invaze do Sovětského svazu) a útoky na Pearl Harbor a britské a nizozemské kolonie v jihovýchodní Asii.

V roce 1945 skončila válka vítězstvím Spojenců. Sovětský svaz a Spojené státy se následně staly světovými supervelmocemi a připravily půdu pro studenou válku, která trvala následujících 45 let. Organizace spojených národů vznikla v naději, že zabrání dalšímu podobnému konfliktu. Přijetí práva na sebeurčení urychlilo dekolonizační hnutí v Asii a Africe, zatímco samotná západní Evropa začala směřovat k integraci.

Pozadí
Po první světové válce podepsalo poražené Německo Versailleskou smlouvu. Ta způsobila, že Německo ztratilo značnou část svého území, zakázala anexi jiných států, omezila velikost německých ozbrojených sil a uložila obrovské reparace. Občanská válka v Rusku vedla k vytvoření Sovětského svazu, který byl brzy pod kontrolou Josefa Stalina. V Itálii se Benito Mussolini chopil moci jako fašistický diktátor a slíbil vytvořit „Novou říši římskou“. V Číně zahájila strana Kuomintang (KMT) sjednocovací kampaň proti regionálním vojevůdcům a v polovině 20. let nominálně sjednotila Čínu, ale brzy se zapletla do občanské války proti svým bývalým čínským komunistickým spojencům. V roce 1931 využilo stále militarističtější japonské císařství, které dlouhodobě usilovalo o vliv v Číně jako první krok svého práva na ovládnutí Asie, mukdenského incidentu jako ospravedlnění k invazi do Mandžuska; oba národy pak vedly několik menších konfliktů, a to v Šanghaji, Rehe a Hebei až do tchangského příměří v roce 1933. Poté čínské dobrovolnické jednotky pokračovaly v odporu proti japonské agresi v Mandžusku a v Čaharu a Su-jüanu.

Adolf Hitler se po neúspěšném pokusu o svržení německé vlády v roce 1923 stal v roce 1933 vůdcem Německa. Zrušil demokracii, hlásal radikální rasově motivovanou revizi světového řádu a brzy zahájil masivní zbrojní kampaň. To znepokojilo Francii a Spojené království, které v předchozí válce značně ztratily, a také Itálii, která viděla, že Německo ohrožuje její územní ambice. Aby si Francouzi zajistili své spojenectví, povolili Itálii volnou ruku v Etiopii, kterou Itálie toužila dobýt. Situace se ještě zhoršila počátkem roku 1935, kdy bylo Sársko právně sjednoceno s Německem a Hitler vypověděl Versailleskou smlouvu, urychlil remilitarizaci a zavedl brannou povinnost. V naději na zadržení Německa vytvořily Spojené království, Francie a Itálie Strážskou frontu. Sovětský svaz, znepokojený kvůli cílům Německa zmocnit se rozsáhlých oblastí východní Evropy, uzavřel s Francií smlouvu o vzájemné pomoci.

Předtím, než francouzsko-sovětský pakt vstoupil v platnost, však musel projít byrokratickým řízením Společnosti národů, čímž se stal v podstatě bezzubým. V červnu 1935 uzavřela Velká Británie s Německem nezávislou námořní dohodu, která zmírnila předchozí omezení. Spojené státy, znepokojené událostmi v Evropě a Asii, přijaly v srpnu zákon o neutralitě. V říjnu Itálie napadla Etiopii a Německo bylo jedinou velkou evropskou zemí, která její invazi podpořila. Itálie poté odvolala námitky proti cíli Německa učinit z Rakouska satelitní stát.

V přímém rozporu s Versailleskou a Locarnskou smlouvou Hitler v březnu 1936 remilitarizoval Porýní. Od ostatních evropských mocností se mu dostalo jen malé odezvy. Když v červenci vypukla španělská občanská válka, Hitler a Mussolini podporovali nacionalistické síly fašistického generála Francisca Franca v jeho občanské válce proti Sovětským svazem podporované Španělské republice. Obě strany využily konfliktu k testování nových zbraní a metod vedení války a nacionalisté počátkem roku 1939 zvítězili.

S rostoucím napětím se objevily snahy o posílení nebo upevnění moci. V říjnu Německo a Itálie vytvořily osu Řím-Berlín a o měsíc později Německo a Japonsko, které považovaly komunismus a zejména Sovětský svaz za hrozbu, podepsaly pakt proti Kominterně, k němuž se v následujícím roce připojila Itálie. V Číně se Kuomintang a komunistické síly dohodly na příměří, aby představily jednotnou frontu proti Japonsku.

Chronologie
Za začátek války se obecně považuje 1. září 1939, kdy Německo napadlo Polsko. Jiná data začátku války zahrnují japonskou invazi do Mandžuska 13. září 1931, začátek druhé čínsko-japonské války 7. července 1937 nebo jednu z několika dalších událostí. Jiné zdroje následují A. J. P. Taylora, který zastává názor, že ve východní Asii probíhala současně čínsko-japonská válka a v Evropě a jejích koloniích druhá evropská válka, které se však staly světovou válkou až po jejich spojení v roce 1941; tehdy válka pokračovala až do roku 1945. Tento článek používá konvenční datování.