Je však rozdíl mezi tím, když je rodič hrubý a neuctivý a učí své malé pány a dámy hodnotám oprávněnosti, a tím, když se prostě snaží udržet se a zůstat ve spojení se světem. Ten první je přesně ten typ, který, jak se stalo jedné mé kamarádce, přivede své batole do obchodu se suvenýry a poté, co ho sleduje, jak vesele trhá balicí papír na kusy ke zděšení vedoucího obchodu, prohlásí, že „Hugo je velmi umělecký“. Ten druhý je typ, který běžně zápasí se stresem z toho, jak se na veřejnosti vypořádat s vlastními dětmi (a s upřenými pohledy ostatních lidí, které přitahují), versus s potřebou vzpomenout si, jaké to je být člověkem v tom samém veřejném prostoru.

Znám obě strany této rovnice. Dříve jsem byla tou snobskou, bezdětnou osobou, která si potrpěla na podráždění z rozjívených dětí, zejména těch, které byly ponechány, aby se proháněly kolem nohou v kavárnách a restauracích nebo prováděly hlasité, řvoucí záchvaty vzteku ve stísněných prostorách tramvajových vozů nebo, což je ještě horší, v kabinách letadel. „Děti by se měly dávat do zavazadlového prostoru!“

Samozřejmě mám teď dítě, takže jsem se zařadila mezi zoufalé rodiče, kteří se cítí neustále pod tlakem, aby své ratolesti drželi na uzdě a pod kontrolou. A přestože si stále myslím, že je přijatelné, aby se na určitá místa děti nepouštěly (například do poky barů nebo do nočních klubů, kasin a na výstavy zbraní), zároveň lituji času, který jsem strávil přispíváním k odsuzování rodičů. A buďme upřímní, když se mluví o odsuzování rodičů, většinou se tím myslí matky.

Protože jsou to právě ženy, které jsou z velké části pověřeny odpovědností za primární výchovu dětí.

Jsou to ženy, kdo se musí potýkat s rozmrzelými dětmi s vysokým nářkem, kdo musí manévrovat s objemnými kočárky v úzkých uličkách a zároveň si velmi dobře uvědomovat, že toto zabírání prostoru dětmi a jejich potřebami je považováno za vrchol chování, které se snaží upoutat pozornost a podívat se na sebe, za což jsou ženy tak rychle zostuzovány. Jsme to my, na koho se bude křičet, když se nám nepodaří udržet na uzdě tyto malé kuličky, které se řítí mezi jedním lesklým předmětem a druhým. A skrze to všechno se prostě přijímá, že toto podráždění je nejen přijatelné, ale i oprávněně potlačované.