Příběh americké ženské fotbalové reprezentace v roce 2019 ještě není napsán, ale jeho úvodní kapitola – výprask 13:0 od Thajska – nadchla americké fanoušky, kteří doufají v opakování šampionátu.

Ženskou fotbalovou reprezentaci USA nám už dlouho závidí celý svět. A přesto, díky „nedopatření“ v rozpisu, pokud se tým 7. července probojuje do finále mistrovství světa žen, bude muset pro diváky doplnit finále Copa America a Gold Cupu, které se budou konat ve stejný den.

Jinými slovy, dva regionální turnaje v mužském fotbale mohou převálcovat významnou světovou sportovní událost žen.

Pro mě je toto „nedopatření“ v rozpisu jen mikrokosmem toho, jak se ve světě sportu zachází se ženami. A není to omezeno jen na hrací pole.

V mé nové knize Síla sportu se na základě desítek rozhovorů zabývám bariérami, kterým čelí sportovkyně a novináři.

Je to horší, než si myslíte.

Nedostatek zájmu nebo nedostatečné pokrytí?

Téměř každý průzkum sportovních médií za poslední roky – bez ohledu na sport nebo médium – ukazuje, že ženská atletika je ve srovnání s mužskou divoce podreprezentovaná.

Například jedna pětadvacetiletá studie ukázala, že místní zpravodajské stanice věnují ženským sportům pouze 3 % vysílacího času, přičemž ESPN jim věnuje pouhá 2 % svého vysílacího času.

Teprve v 90. letech 20. století se ženským sportům začalo věnovat – sotva – více pozornosti než sportům, v nichž figurují koně a psi. To samozřejmě nebránilo tomu, aby Serena Williamsová byla v roce 2015 zvolena „sportovcem roku“ časopisu Sports Illustrated a rozpoutala debatu o tom, zda si tuto poctu nezaslouží místo ní plnokrevník American Pharaoh, který získal Trojkorunu.

Typickou výtkou na nedostatečné pokrytí je údajný nedostatek zájmu.

Maja Hitij/Getty Images

To však zastírá kruhovou logiku, která sužuje ženský sport: Způsob, jakým sportovní média prodávají a informují o zápasech, částečně určuje, jak velký zájem fanoušků jsou schopna vyvolat. Jinými slovy, sledovanost se často vytváří tím, že se hry propagují. Když sledovanost stoupá, ospravedlňuje to použití těchto zdrojů.

Takže když se zápas WNBA přesune na obskurní kabelový kanál a má nízkou produkční hodnotu, vysílá to divákům zprávu o prioritách.

Sítě rády tvrdí, že jen reagují na tržní síly, když tyto zápasy ignorují. Ale nikdy to nebyly rovné podmínky:

Když jsem se na tento problém zeptal výkonného viceprezidenta ESPN pro programování a produkci, pokrčil rameny. „Každý mediální subjekt,“ řekl, „má tendenci zaměřit většinu zpravodajství na témata, která jsou pro vaše diváky nejzajímavější, ne?“

Jinými slovy, ESPN tvrdí, že je v otázkách rovnosti pohlaví amorální. Její povinností je prostě dát divákům to, co si myslí, že chtějí.

Všichni muži, pořád

Sportovní média přitom zůstávají převážně mužskou oblastí.

Více než 90 % moderátorů, komentátorů a redaktorů jsou muži. Až do roku 2017 neohlašovala mužský zápas March Madness nebo Monday Night Football žena.

Může to poznamenat způsob, jakým jsou zobrazovány sportovkyně? Jeden přehled z roku 2013 upozornil na některé pozoruhodné rozdíly. Když komentátoři mluví a píší o sportovkyních, mají tendenci se více zaměřovat na jejich emoce. Mají tendenci zlehčovat jejich fyzickou zdatnost na hřišti a sexualizovat jejich těla mimo hřiště.

Podmínky pro ženy pracující v médiích nejsou o mnoho lepší.

Lesley Visserová působila čtyři desetiletí jako sportovní hlasatelka v různých televizích. Koncem sedmdesátých let jako mladá reportérka deníku The Boston Globe obdržela – a ignorovala – podmínku mediálního pověření, která zakazovala „ženy nebo děti v novinářské lóži“.

Předpokládala, že vlny žen budou následovat její příklad. Nemůže však uvěřit, jak malého pokroku bylo dosaženo.

„Chodím na mistrovství NFC a v novinářské lóži jsou možná tři ženy ze dvou tisíc akreditací,“ řekla mi. „Myslím, že jsme na stejném procentu jako v osmdesátých letech.“

Na sociálních sítích se rojí davy

Těch pár, které prorazí, může očekávat, že se stanou terčem útoků na sociálních sítích.

„Stále dostávám tweety, abych se vrátila do kuchyně,“ řekla mi Tina Cervasio, sportovní reportérka newyorské pobočky Foxu. „Trápí je barva vlasů a to, jak žena vypadá. … Kdybych byla tak tlustá a plešatá jako , tak bych tu práci neměla.“

Kim Jonesová z NFL Network souhlasila. „Dostala jsem tweety, že jediným důvodem, proč mám práci, je můj vzhled; dostala jsem také spoustu dalších tweetů, že, víte, jsem neatraktivní reportérka, která by neměla být v televizi.“

To poukazuje na dvojí vazbu, které sportovní novinářky čelí: Cítí tlak, aby před kamerami vypadaly dobře. Ale pak jsou také očerňovány některými, kteří tvrdí, že svou práci mají jen díky této atraktivitě. Těžko si představit pohledného muže sportovního reportéra, kterému by bylo vytýkáno totéž.

A když dojde k chybám – což může udělat každý člověk -, má žena sportovní reportérka pocit, že má méně prostoru než její mužský protějšek, protože nemusí dokazovat, že tam opravdu patří.

Jak mi vysvětlila bývalá moderátorka ESPN Jemele Hillová, kdykoli udělá upřímnou chybu,

„Okamžitá reakce stále ještě příliš velké části veřejnosti bude: ‚Proto by ženy neměly mluvit o sportu. I když většina chlapů, kteří jsou na svém místě, by pravděpodobně udělala podobnou chybu, ale nikdy nepůjde o jejich kompetenci. Nikdy to nebude o jejich pohlaví, kdežto u mě ano.“

V roce 2016 se v oceněném oznámení pro veřejnost objevili mužští fanoušci, kteří četli skutečné tweety, jež byly adresovány významným sportovním moderátorkám.

„Doufám, že tě zase znásilní,“ stálo v jednom z nich. Další: „Někdo z hráčů by tě měl umlátit hokejkou k smrti jako tu děvku, co jsi.“

Jedna z těch, které se staly terčem útoků na sociálních sítích, moderátorka chicagského sportovního rádia Julie DiCarová, letos v dubnu dojemně zvážněla.

„Zdá se, že se to vždycky stočí k myšlence, že muži mají o sport vlastnický zájem, který ženy nemají,“ řekla listu Chicago Tribune. „Jako bychom nebyly dcerami hlavy IX. Jako by některé z mých nejranějších vzpomínek nespočívaly v tom, že jsem seděla tátovi na klíně a sledovala zápasy Bears a Cubs. … Sport patří nám všem.“

Měl by. Jen zatím nepatří.

Tento článek byl převzat z The Conversation pod licencí Creative Commons. Přečtěte si původní článek.