JOHN YDSTIE, Host:

Karen Brownová z American Radio Works má reportáž.

KAREN BROWNOVÁ: V rodinách, kde duševní nemoc zasáhne brzy, pociťuje dopad celá domácnost.

DEB STANAS: Řekl jsem, že už nemáme polévku. Buď ji snězte, nebo si ji nedávejte.

OLIVIA STANAS: (Nesrozumitelné).

STANAS: Snězte, co máte. Dobře?

STANAS: Sněz, co mám. (nesrozumitelně) už ne.

STANAS: Jezte a berte si, co máte, nebo nemáte nic.

(ZVUKOVÝ ÚRYVEK)

STANAS: A teď si to můžete taky vzít.

STANAS: Ne.

BROWN: Před dvěma lety byla Olivii diagnostikována bipolární porucha – nemoc charakterizovaná vysilujícími vzestupy a pády a výbuchy násilí. Najednou Olivia obviní svou jedenáctiletou sestru Audrey, že jí vzala hračky, a její matka řekne Audrey, aby šla do svého pokoje.

STANAS: Víš, co, Audrey.

STANAS: Pošleš ji nahoru.

STANAS: Ty to opravdu (nesrozumitelné) udělat. A musíš si promluvit s (nesrozumitelné).

STANAS: My jsme.

STANAS: Olivia udává tón v domě, když má špatný den. Všichni máme špatné dny. Je téměř nemožné, abychom se nepřiživovali na té podrážděnosti, která je uvnitř toho vzteku.

BROWN: Deb říká, že pro Audrey to bylo utrpení. Ahoj, Audrey.

AUDREY STANASOVÁ: Ahoj.

BROWNOVÁ: Pojď dál.

BROWNOVÁ: Dnes odpoledne Audrey právě vystoupila ze školního autobusu. Dělá si nudle ramen a libuje si, že má matku jen pro sebe. Do návratu Olivie domů zbývá půl hodiny. Zatímco Audrey jí, vzpomíná na chvíli, kdy ji Oliviin výbuch poslal na pohotovost.

STANAS: Začala mi nadávat a pak, vzápětí si uvědomím, že řekla: Hodím po tobě tuhle knížku. A já se otočil, zrovna když ji házela, tak mě zasáhla do obličeje a já krvácel a pamatuju si, jak jsem křičel po chodbě a díval se, jak mi z obličeje kape krev. Nevěřím, že za to někdy dostala domácí vězení.

BROWN: Deb Stanasová si je dobře vědoma zášti, kterou Audrey cítí, že její dětství je v mnoha ohledech vydáno na pospas Oliviině nestálosti. Na krátkou dobu vzali Audrey k poradci, ale nezdálo se, že by to pomohlo.

STANASOVÁ: Byla prostě tak naštvaná. Vyhrožovala sebevraždou, uteču, nenávidím tuhle rodinu, nemůžu tu žít. A abych byl úplně upřímný, čím si prošla, z té části se jí nemůžu divit. Opravdu se nechala zneužít rozrušením a já je nedokázala oddělit. Cítila jsem se tak bezmocná, že jsem ji nedokázala ochránit.

BROWN: Deb říká, že se snaží Audrey před Olivií chránit. Postaví je na opačné konce domu, ale jakmile se k nim otočí zády, Olivia se rozběhne za sestrou. Deb nainstalovala na dveře zámek, ale Olivia našla klíč.

STANAS: Měl bych ji zase nechat zamknout v prádelně. To zabralo.

BROWN: (Zvukový záznam americké hymny)

STANAS: (Zpěv) Oh say can you see by the dawn’s early light…

BROWN: Deb se obává, že zvláštní příležitosti, jako je tato, nestačí k tomu, aby izolovaly Audrey od stresu v jejich domácnosti. A když to Audrey řekne, je to oprávněná obava.

STANAS: Když se Olivia chová jako blbec a dělá divné věci jako – a pak, budu dole žádat o otázku na domácí úkol a oni řeknou Audrey, jdi teď pryč, a nedají mi nic, dokud s ní neskončí, což jim trvá třeba do půlnoci, než ji uklidní.

BROWN: A Deb ví, že to pro Audrey není zdravé.

STANAS: Ale s Olivií by to bylo tak intenzivní. Než jsem ji konečně dostala do postele a Audrey by řekla, prosím, mami, jen pojď se mnou, pojď si ke mně lehnout, a to už jsem měla celé tělo jen, nemůžu na sebe nechat nikoho sahat. Potřebuju být v klidu, bez hluku. A tak byly dny, kdy jsem říkala, že nemůžu, Audrey. Prostě tam nemůžu jít a přijít. Prostě musím jít do své postele a být sama. Láme mi to srdce, že jsem jí to vůbec řekla, protože ona si zaslouží mnohem víc, víte?“

BROWN: Psychologové jako Diane Marshová z Pittsburské univerzity říkají, že rodina Stanasových není ničím neobvyklým.

DIANE MARSHOVÁ: Jakkoli se rodiče mohou snažit – a oni se snaží – vyhovět potřebám svých dobře vychovaných sourozenců, čas a energie jsou prostě omezené. A tak se sourozenci často cítí jako zapomenutí členové rodiny. Problémy ostatních jsou důležitější než ty jejich.

BROWN: Marshová provedla jednu z prvních studií zdravých sourozenců duševně nemocných a napsala o ní ve své knize „Strastiplná cesta“. Její spoluautor Rex Dickens, sám bratr tří duševně nemocných sourozenců, říká, že časem se ze sester a bratrů duševně nemocných stávají zamrzlé duše.

REX DICKENS: Nemůžete se emocionálně a částečně uzavřít do sebe a v tom se to tak trochu přenáší i do, víte, dalších oblastí. Nemůžete důvěřovat, nemůžete cítit nebo nemůžete mluvit. Takže je tam takové malé jádro, které zamrzne v čase a možná se s ním později vypořádáte, ale tak nějak se s ním nikdy nevypořádáte.

BROWN: Clea Simonová je bostonská novinářka, která napsala memoáry „Šílený dům: „Vyrůstání ve stínu duševně nemocných sourozenců“. Její starší sestra i bratr onemocněli schizofrenií, když jí bylo pouhých šest let.

CLEA SIMONOVÁ: Když vidíte, jak váš bratr a sestra vyrůstají a mění se z bratra a sestry v něco děsivého, divného a cizího, prostě si myslíte, že se to děje. Myslíš si, že když ti je šestnáct, smíš chodit na rande a řídit auto. A pak tě hospitalizují.

BROWNOVÁ: Simonová byla často svědkem násilných výbuchů svých sourozenců nebo se stala jejich terčem, a proto se ona a mnoho dalších dobře situovaných sourozenců domnívá, že nyní mohou trpět posttraumatickou stresovou poruchou – souborem vysilujících příznaků od flashbacků po noční můry.

P: proč byla postižena moje sestra nebo bratr? Proč ne já? Psycholožka Dianne Marshová.

MARSHOVÁ: A jak dospívají a pokračují v kariéře, vztazích a rodinách, znovu a znovu jsme slyšeli, že je to s pocitem ztráty pro jejich sourozence, který nemusí být schopen jít dál.

BROWNOVÁ: Pamela Spiro Wagnerová a Carolyn Spiro jsou sestry dvojčata, jednovaječná dvojčata, o kterých se domnívaly. Odpočívají v Pamině výškovém bytě nedaleko Hartfordu v Connecticutu.

PAMELA SPIRO WAGNEROVÁ: (Nesrozumitelné). Špendlíky a jehly.

CAROLYN SPIRO: Nebo chceš pantofle?“

SPIRO WAGNEROVÁ: Ne, ne, ne. To je v pořádku. Jen se to snažím tak nějak protřepat k životu.

BROWN: Ve svých 52 letech jsou obě blondýnky a drobné postavy s dlouhými, úzkými obličeji. Ale jedna z nich vypadá více zvětralá, méně upravená. Možná ještě nepoznáte, kdo z nich má diagnostikovanou schizofrenii, dokud Pam nezačne vyprávět o svém rozhovoru u snídaně.

SPIRO WAGNER: Ten šálek, ten šálek mi říkal, že je ve mně tříska a že to opravdu bolí, když ze mě na té straně piješ čaj.

SPIRO WAGNER: Tohle (nesrozumitelné).

SPIRO WAGNER: No, tam visí čaj…

SPIRO WAGNER: Možná měl ten čaj taky nějaký názor.

SPIRO WAGNER: No, možná měl, ale…

BROWN: Když byly Pam a Carolyn děti, obě vypadaly v pohodě. Jako mnohá dvojčata byly nejlepšími kamarádkami i zarytými rivalkami. Ale nikdo v rodině, ani jejich další dva sourozenci – ani rodiče – si nevšiml, když Pam poprvé začala slyšet hlasy. Bylo to 22. listopadu 1963.

(ZVUKOVÝ ÚRYVEK ARCHIVOVANÝCH ZPRÁV)

WALTER CRONKITE: Z Dallasu v Texasu, Blesk, zřejmě oficiální, prezident Kennedy zemřel ve 13 hodin středoevropského času.

BROWN: Když seděla ve třídě základní školy, zatímco všichni ostatní byli strhaní zprávou o atentátu na Johna F. Kennedyho, Pam říká, že začala v hlavě slyšet šramot.

SPIRO WAGNER: No, nejdřív nic neříkali. Pak už jen říkali moje jméno a mlaskali při tom, víte, říkali Pam Spam, Pam pyro Spiro. A pak začali říkat: zabiju tě, zabiju ho, zabiju (nesrozumitelné), zabiju tě, zabiju tě, zabiješ ho, zabiješ tě. Zpráva byla spíš uvědomění, že jsem zabil Kennedyho.

BROWN: Pam o hrozivých hlasech, které jí teď plní hlavu, nikomu neřekla, ale dobře sourozenci jsou často první, kdo si všimne, že se něco děje, a Carolyn není výjimkou.

SPIRO WAGNER: Chodila do školy s mastnými vlasy, mastným obličejem, vypadala rozcuchaně a uváděla mě do rozpaků.

BROWN: Pam i Carolyn chodily na Brownovu univerzitu, kde se Carolyn dařilo. Caroline to nevěděla, ale Pam se propadala stále hlouběji do paranoie a halucinací.

SPIRO WAGNER: Říkala jsem jen věci jako: Cítím se otupělá. Cítím se jako měsíční kámen, ale neřekla bych, že tam byly i hlasy, které říkaly, budeš se cítit líp, když se spálíš.

BROWN: Během těchto let měla Pam jasná období, kdy se zdokonalovala v psaní a získala ocenění za poezii. Hlasy se ale vždycky vrátily a Carolyn často volali z pohotovosti, kde Pam skončila.

SPIRO WAGNER: V té chvíli jsem byl s rozumem v koncích. Začínala mít zoufalé sebevražedné sklony. Chovali se k ní, jako by měla smrtelnou nemoc, víte, možná byste měla zvážit, jestli se s ní nerozloučíte.

BROWN: Pam skutečně přežila a nedávno našla lék, který držel hlasy na uzdě. Pam a Carolyn nyní vyprávějí svůj příběh v nových pamětech s názvem „Divided Minds: Rozdělené sestry a jejich cesta schizofrenií“. Vydaly se na knižní turné a vyměňovaly si úryvky z knihy na vysokých školách a v knihkupectvích.

SPIRO WAGNER: Mohla byste vypnout rádio? Zeptal jsem se taxikáře. Bolí mě z něj uši. Hlava se otočila směrem ke mně, pak, paní, musíte slyšet věci, kde je zapnuté rádio.

BROWN: Knihu nebylo snadné dotáhnout do konce, protože Pam byla během psaní několikrát hospitalizována. Ani během turné Pamina paranoia nikdy úplně nezmizí. Stále se obává něčeho, čemu říká Hazmat Man. To je postava, kterou Pam vidí, když se podívá na symbol nebezpečného materiálu na svých plastových lékařských sáčcích. Carolyn se snaží vcítit.

SPIRO WAGNER: Je to hrozivý muž, nebo je to jen…

SPIRO WAGNER: Aha, teď už není hrozivý, protože vím, kde je skutečný Hazmat Man. Je zavřený v krabici od altoidů, dvakrát přelepený lepicí páskou.

BROWN: Tady se Carolynina tvář změní z pobavené na podrážděnou.

SPIRO WAGNER: Tomu snad nevěříš, ne?

SPIRO WAGNER: Vždyť jsem tu krabici měl a pořád je přelepená páskou.

SPIRO WAGNER: Nech si ji přelepenou.

SPIRO WAGNER: Nechám, ale ty tomu opravdu nevěříš, že ne? Myslím upřímně?“

SPIRO WAGNER: Jsou chvíle, kdy mi to připadá hodně, když se dostávám pozadu ve svých vlastních zvonech, když se jí udělá špatně, když se sama rozhodne, že nebude brát léky, což momentálně nedělá. Ale – pak to cítím, ach jo. To je vnucování. Pak to nesnáším. Jo, máš svobodu nebrat léky, protože jsi nezávislá. Můžeš si dělat, co chceš, kdy chceš, a k čertu s tím, co chci já. A hádej, komu tu svobodu můžeš vzít? Moje.

BROWN: A přesto Carolyn říká, že si nedokáže představit svět bez dvojčete, které miluje, sestry, která je citlivá a chytrá, ale která zjevně tahala za kratší konec.

SPIRO WAGNER: Mám takové štěstí. Nikdo z nás si vlastně nic nezaslouží. Prostě to dostáváme z milosti, ať už je to cokoli. Myslím, že bych si klidně mohla myslet, že jsem to já, kdo dostal schizofrenii.

BROWNOVÁ: Pro NPR News a American Radio Works jsem Karen Brownová.

(ZVUKOVÝ ÚRYVEK HUDBY)

YDSTIE: Posloucháte WEEKEND EDITION z NPR News.

Copyright © 2007 NPR. Všechna práva vyhrazena. Pro další informace navštivte naše webové stránky s podmínkami použití a oprávněními na adrese www.npr.org.

Přepisy NPR jsou vytvářeny ve spěšném termínu společností Verb8tm, Inc, která je smluvním partnerem NPR, a vznikají pomocí vlastního procesu přepisu vyvinutého společně s NPR. Tento text nemusí být v konečné podobě a může být v budoucnu aktualizován nebo upraven. Přesnost a dostupnost se mohou lišit. Autoritativním záznamem pořadů NPR je zvukový záznam.