Uznávaná antropoložka Margaret Meadová kdysi prohlásila: „Moje babička chtěla, abych měla vzdělání, a tak mě držela mimo školu.“

Mnoho lidí, kteří se rozhodli pro domácí vzdělávání, by s názorem babičky Meadové nepochybně souhlasilo. Ve skutečnosti stále více amerických rodičů odmítá běžné školní třídy ve prospěch domácího vzdělávání svých dětí. Nedávná studie provedená Národním institutem pro výzkum domácího vzdělávání dospěla k závěru, že ve Spojených státech je dnes doma vzděláván jeden milion dětí. Pennsylvánské ministerstvo školství uvádí, že od roku 1996 se počet dětí vzdělávaných doma ve státě Commonwealth zvyšuje o 2000 dětí ročně.

Co je příčinou tohoto trendu?

„Jako nejpádnější důvody pro domácí vzdělávání se často uvádí náboženské přesvědčení a hodnoty,“ říká Dan Marshall, profesor pedagogiky. „Většina lidí, kteří se rozhodnou pro domácí vzdělávání z náboženských důvodů, jsou křesťanští fundamentalisté,“ dodává Marshall s tím, že tito rodiče „obvykle chtějí mít větší kontrolu nad učebními osnovami a socializací svých dětí.“

V prvních letech existence našeho národa se většina dětí vzdělávala doma. Veřejné vzdělávání začalo v polovině 19. století.

Podle Marshalla jsou někteří rodiče vzdělávající se doma (včetně těch, jejichž volba není založena na náboženském přesvědčení) motivováni jinými faktory. „Někteří mají pocit, že tradiční veřejné školy mají univerzální přístup ke vzdělávání,“ vysvětluje. „Domnívají se, že domácí vzdělávání jim umožňuje přizpůsobit učební osnovy zájmům a schopnostem jejich dítěte.“ Mnoho domácích učitelů zmiňuje touhu po „silnější rodinné jednotce“. Díky domácímu vzdělávání „mají pocit, že mohou poznat své děti způsobem, který většina rodičů nemá.“

Experti na domácí vzdělávání rychle zdůrazňují, že navzdory převládajícímu obrazu venkovských, nábožensky založených domácích školáků toto hnutí přitahuje rodiny všech náboženství, ras a socioekonomických vrstev. Stejně rozmanité jsou i výukové metody a materiály, které rodiče volí, od nejklasičtějšího vzdělávání s důrazem na latinu, gramatiku a rétoriku až po nejméně strukturovaný přístup „unschooling“, často definovaný jako „používání celého světa jako své učebny“.

Kritici často naznačují, že děti vzdělávané doma zaostávají po sociální a studijní stránce, přičemž zastánci jim rychle oponují působivými statistikami. „Studenti vzdělávaní doma dosahují v testech úspěšnosti obvykle 65. až 80. percentilu, což je o 15 až 30 percentilových bodů více než studenti veřejných škol,“ uvádí doktor Brian D. Ray, zakladatel National Home Education Research Institute a editor akademického časopisu Home School Researcher.

Pozor Marshall, může být nespravedlivé srovnávat obecnou populaci studentů veřejných škol s dětmi vzdělávanými doma. Jak poznamenává, Národní vzdělávací asociace tvrdí, že „lepším testem by bylo srovnání dětí vzdělávaných doma s podmnožinou dětí z veřejných škol, které mají vysokou míru rodičovské angažovanosti a jejichž rodiny kladou na vzdělání velký důraz.“

Ačkoli se zdá, že děti vzdělávané doma si vedou ve výsledcích standardizovaných testů a přijímacích zkoušek na vysoké školy přinejmenším stejně dobře jako děti z veřejných škol, i praví věřící připouštějí, že tato možnost není pro každého. „Domácí vzdělávání ovládá váš čas a vyžaduje určitou úroveň energie, kterou ne každý má,“ poznamenává jedna matka, která se věnuje domácímu vzdělávání. (Většinou je to maminka, která dělá dvojnásobnou učitelku.)

Ačkoli je kdysi nelegální trend domácího vzdělávání nesporně na vzestupu, Marshall – ačkoli tleská rodinám, které své děti učí dobře – se obává, že za toto hnutí může být zaplacena společenská cena. „To, že tyto rodiny odmítají příležitosti, které jim snad nejlépe může poskytnout vzdělávací agentura v podobě školy, je tragická ztráta, která se dotýká každého, komu záleží na občanské Americe.“

J. Daniel Marshall, Ph.D., je profesorem pedagogiky na College of Education a je k zastižení na adrese [email protected].